Srílanský Národní park Minneriya: Sloni v lidském obklíčení

Srílanský Národní park Minneriya je proslulý obrovskými stády slonů indických (Elephas maximus), které v takovém množství neuvidíte nikde jinde na světě. Odhaduje se, že jich zde žije zhruba 200, některé zdroje ale hovoří o více než 700 jedincích.

Pohyb pouze v automobilech

Minneriya National Park se nachází v centrální části Srí Lanky. Zabírá plochu zhruba 8 900 hektarů a najdete zde stejnojmennou vodní nádrž, ke které se v období sucha stahuje zvěř z lesních oblastí Matale, Polonnaruvy a Trincomalee, a dá se zde proto nejlépe pozorovat. Park není tolik známý jako třeba Národní park Yala, ale všeobecně je považován za jeden z nejkrásnějších parků Srí Lanky.

Do parku Minneriya se dostanete po silnici z města Habarana směrem na Polonnaruvu (jinak asi 180 km od největšího města Colomba). K cestě do parku i po něm však potřebujete auto. Každý hotýlek či apartmán, vám ho sežene – buď sami auto vlastní, anebo znají někoho, kdo ho má. Jiná možnost prostě není. V podstatě ve většině národních parků Srí Lanky je pohyb výrazně omezen a můžete se do nich dostat pouze s průvodcem a v zapůjčeném džípu. To vše logicky výrazně prodražuje a komplikuje vstupy. Během cesty po parku pak nesmíte z džípu vystoupit.

„Na suchu“, ale přesto s bohatou faunou

Celá oblast Minneriya leží v suché části státu, i když zde během roku spadne 1 500 až 2 000 mm srážek. Nejnižší teploty klesají k cca 20 °C, nejvyšší naopak šplhají k 35 °C. Období sucha trvá přibližně 5 měsíců – od května do září. Období dešťů pak spadá mezi říjen až duben. 

V parku můžete najít několik typů lesních porostů včetně opadavých tropických lesů či horských sezónních lesů a díky přítomnosti vody z nádrže Minneriya také mokřady, v nichž lze pozorovat množství vodních ptáků. Lze tady objevit 24 druhů savců (z toho 2 druhy primátů, teoreticky můžete narazit i na outloně), 160 druhů ptáků, 9 druhů obojživelníků, 25 druhů plazů (z toho 8 endemických), 26 druhů ryb a 75 druhů motýlů.

Mezi zdejší velké býložravce patří jeleni sambaři, axisové a samozřejmě sloni. K vrcholovým predátorům se řadí levharti a medvědi. Žije tu několik druhů čápů, pelikáni, papoušci či zoborožci a u nádrže bylo pozorováno až dva tisíce kormoránů malých.

Čekání na slony

Jsme po obědě a po asi hodinovém odpočinku. Chvíli volna si krátím focením tropických mravenců před naším bungalovem zatímco ostatní zodpovědně leží a spí. Před 15. hodinou místního času přijíždí předem domluvený řidič s džípem a my vyrážíme na naše srílanské safari. Těším se na nefalšovanou divokou přírodu, která se však nakonec mým představám moc nepodobá. 

Příjezd k bráně do parku nás i v tomhle tropickém dusnu lehce zchlazuje. Za bránou, ke které sjíždíme z hlavní silnice, nás čeká parkoviště s přibližně dalšími 50 džípy naloženými turisty. Do přilehlé kamenné budovy v rohu nevelkého parkoviště jdeme zaplatit vstupné pro nás a našeho řidiče a já si při čekání ve frontě prohlížím plakáty s obrázky místních zvířat. Všichni se tlačí a zkušenější místní řidiči si „přednostně“ prodírají cestu mezi nezkušenými turisty. Nakonec přichází řada i na nás. 

Zastávka u krokodýla

Platím dvěma zaměstnancům parku, kteří sedí za zamřížovaným oknem v malé holé místnosti jen se stolem, židlí a starým počítačem. Spíš mi to připomíná nějakou ilegální sázkovou kancelář. Hotovo. Máme lístky a jdeme k autu. Vyrážíme … tedy spíš se zařazujeme do kolony džípů a pomalými přískoky se blížíme k vlastní vstupní bráně se závorou, která je asi dalšího 1,5 km vzdálená. Další člověk nás u ní zapisuje do sešitu, kontroluje počet osob a vstupenky. 

Pomalou rychlostí jedeme v koloně po rudé hlíně prašné cesty, okolo nás je suchý tropický les. Přejíždíme betonový mostek přes skoro vyschlou řeku, či spíš potok. Každé auto zde zastaví, z okénka vylétne ruka a ukáže pod most. Pak se rychle objeví objektivy turistů, cvaknou závěrky aparátů a auto jede dál.

Přemýšlím, jaká že je to u vody atrakce až do doby, kdy se i v našem autě vše odehraje podle již několikrát nacvičeného scénáře. Naše auto zastavuje a průvodce ukazuje z okna na asi tři metry dlouhého krokodýla na břehu potoka. Leží nehnutě na vyschlém břehu. Následuji příkladu ostatních a můj teleobjektiv se také vysune přes hranu okénka. Jeden snímek (za víc to opravdu nestojí) a jedeme dál. Většina lidí je pravděpodobně spokojena, já popravdě bojuji s rozladěním. 

Vystupovat zakázáno!

Pomalu začínám rezignovat na focení „opravdové přírody“, spíš mi tahle vyjížďka připomíná safari ve Dvoře Králové. Sedím na zadní otevřené korbě džípu a přemýšlím, zda tady v NP Minneriya ještě nějaká volná příroda vůbec je. Mezitím jedeme asi 10 minut lesem a náhle se dostáváme na otevřenou plochu. Ve vzdálenosti asi 150 metrů se rozlévá vodní hladina a najednou jsou skutečně tady … desítky, možná stovky slonů. A mezi nimi desítky džípů.

Džípy stojí v řadě po obou stranách nádrže a mezi nimi a vodou je několik stád slonů. V období sucha (což je právě teď) je nádrž sázkou na jistotu. Sloni se drží u vody a ze země uškubávají poslední zbytky trávy. Přece jen měním názor a nálada se mi zvedá. Tak to přece jen bude trochu lepší safari než ve Dvoře… Snažím se fotit z korby džípu a samozřejmě vymýšlím, jak udělat ještě lepší a zajímavější fotku, když přicházím na poměrně logický nápad: Podhled! To je to, co fotka potřebuje. Aby vynikla velikost slonů … možná trochu rozmazané trávy v popředí.

Slézám z korby dolů, ale sotva se moje noha dotkne země, už z vozu vybíhá náš řidič a zahání mně zpět: „Stop! Stop! Tohle se nesmí!!!“ Při vymýšlení ideálního záběru jsem zapomněl na základní pravidlo parku. Moje představy se bortí a s povzdechem lezu zpátky na korbu džípu.

Slonům z cesty

Jsem zpět na korbě a snažím se tedy alespoň zachytit slony bez všudypřítomných džípů. S teleobjektivem to jde celkem dobře. Jindy je naopak zajímavá konfrontace slonů s auty a pak do záběru zasazuji i všudypřítomné džípy. Obrovská zvířata si v podstatě ničeho nevšímají, jen občas na nějaké auto výhružně zvednou chobot a zatroubí, pokud se jim dostane do cesty a oni mají pocit nějakého omezení. I na nás si jedna slonice troufne – to když má pocit, že jejímu asi desetihlavému stádu stojíme v cestě k vodě. Mrští po nás trochou bahna…

I na korbě vozu máme ze slonů respekt, ale důvěřujeme našemu řidiči, který, jak se zdá, není v parku žádný nováček. Neustále kontroluje odstup od slonů a pokud má pocit, že jsme překročili určitou hranici, pomalu couvne nebo naopak popojede dopředu. Taky pohotově reaguje na naše požadavky, když jsme na jednom místě příliš dlouho, nebo bychom rádi zkusili jiný úhel záběru. Prostě zaboucháme na střechu auta a pomocí rukou ukazujeme, kam dál.

Odpoledne popravdě unikátní 

Není to divoká příroda, kterou jsem zažil třeba v pralesích Sumatry, ale i tak fotím jako o život. Přece jen musím uznat, že takový pohled se mi nenaskytne každý den. Pomalu objíždíme nádrž a kolem půl šesté jsme kruh téměř celý absolvovali. Je opravdu sucho, a tak vodní plocha ani není celistvá a zdá se, jako by zde těch nádrží bylo víc. 

Poslední paprsky zapadajícího slunce vše zbarvují do oranžových odstínů a já tohle úžasné světlo využívám, jak to jen jde. Taky je pořád na co koukat: Tamhle samice kojí mládě, tuhle si hrají dvě slůňata a opodál se poklidně pase statná slonice. V jeden okamžik stojí slon tak blízko nás, že zvládám vyfotit i detail oka. (Abych ale moc nepřeháněl, musím přiznat, že mám stále nasazený teleobjektiv, takže úplně na dosah taky nejsme). 

Připozdívá se a mám dojem, že náš řidič už se vidí doma u rodiny. Možná ho taky znervózňuje moje železná zásoba karet a neskrývané odhodlání stále fotit. Nakonec se ale slunce úplně schovává za hradbu opadaných stromů u nádrže a přichází stín. Celý park se stejně v šest hodin zavírá, a i já uznávám, že je čas odjet…

TIP: Setkávání se slony na Srí Lance: Jaká je budoucnost slona cejlonského

Z tohoto odpoledne mám smíšené pocity, ale je pravda, že slonů jsem během těch pár hodin viděl tolik, jako nikdy a nikde jinde. Navíc jsme sem přijeli v době největší turistické návštěvnosti a je pravděpodobné, že v období dešťů by tento den také vypadal jinak. Pokud jsou tedy sloni smířeni s takovouto koexistencí s lidmi a zároveň daný způsob napomůže jejich přežití na Srí Lance, musím se tak na dnešní den dívat i já: Jako na nenáročnou vyjížďku parkem, kde můžete vidět tolik slonů, jako nikde jinde na světě.