Sporty za hranou: Extrémní disciplíny, při kterých jde o život

Smrtící volný pád

BASE jumping | úrazy při pádu

Za zkratkou BASE se skrývají slova „Building, Antenna, Span, Earth“, která odpovídají stavbám, anténám, rozpětí – třeba mostu – a zemi. V podstatě jde o rekreační sport, při němž se odvážlivci vrhají ze všeho, co je dost vysoké, aby se jim při pádu stihl otevřít padák. Za zakladatele disciplíny se považují Michael Pelkey a Brian Schubert, kteří v roce 1966 skočili ze skalního masivu El Capitan v Yosemitském národním parku. Skutečným průkopníkem a popularizátorem BASE jumpingu se však stal Carl Boenish, jenž ostatní odvážlivce při krkolomných kouscích natáčel. Sport propagoval až do roku 1984, kdy už se jednalo o rozšířenou volnočasovou aktivitu. Poté ovšem paradoxně zahynul při skoku z norského převisu Trollveggen…

Na pojistku není čas

Zatímco ještě v 80. letech využívali skokani upravené vybavení pro parašutismus, jejich vlastní modifikace často vedly k poruchám a komplikacím s fatálními následky. Pro BASE jumping se proto začaly vyrábět speciální padáky, uzpůsobené kratší době strávené ve vzduchu. Na rozdíl od parašutistů také basejumpeři nemají žádnou zálohu, jelikož by jim na její použití stejně nezbýval čas.

Při klasických „vysokých skocích“ se odvážlivci vrhají do hlubin z hor a skal, vysílačů nebo mostů, které ční do výše stovek i tisíců metrů. Rekord drží Valerij Rozov za skok z himálajského vrcholu Čo Oju v nadmořské výšce 7 700 metrů. Také on však za svou vášeň zaplatil životem, když v roce 2017 na nepálské hoře Ama Dablam narazil do skalní stěny. BASE jumping je zkrátka extrémně nebezpečný i pro mistry: Podle neoficiální statistiky vedené od 80. let při něm zemřelo již 362 lidí, přičemž nejčernější kronika se psala v roce 2016, kdy zahynulo 37 odvážlivců. (foto: Shutterstock)

Bez dechu a na dně sil

freediving | utonutí

S rostoucí hloubkou pod hladinou stoupá tlak a klesá viditelnost. Potápěči se tudíž vypořádávají se spoustou nástrah neznámého prostředí – a freediveři musejí navíc také zadržovat dech. Zatímco mistři zmíněné disciplíny vydrží pod vodou na jedno nadechnutí i tři minuty a zvládají se ponořit do šedesáti metrů, hlubiny lákají také amatéry a zde začíná být freediving velmi riskantní: Bez zkušeností a bez zdravotníků připravených v případě problémů zasáhnout při něm podle odhadů umírá až sto lidí ročně. (foto: Shutterstock)

Vysoké hory neznají slitování

horolezectví | změna počasí, pád

Podle některých statistik si Everest od dobytí svého vrcholu v roce 1953 vyžádal minimálně tři sta životů. Podtrhla se tím pravda platící i pro další velehory: Na jejich srázech zkrátka panují podmínky, které člověk nedokáže kontrolovat. Ať se horolezec připraví sebelépe, nečekaný výkyv počasí ho může vyvést z rovnováhy a v krkolomném terénu, řídkém vzduchu i tuhém mrazu hrozí každá chyba smrtí. Ročně tak při zdolávání hor zemře zhruba třicet lidí. (foto: Shutterstock)

Když nestačí sjezdovka

heliskiing | pád, zavalení lavinou

Pokud vám běžné sjezdovky nenabízejí dostatek vzrušení, můžete se nechat v pronajatém vrtulníku vynést na vrchol a pokusit se ho na lyžích či snowboardu sjet. Hrozí však při tom řada nebezpečí: Svou jízdou můžete strhnout lavinu, jež vás následně smete. Uhnete-li z trasy nebo si dobře nezmapujete terén, mohou vás zaskočit vyčnívající balvany či ostrá skaliska. Případně se na svahu zraníte a přestane vám fungovat GPS lokátor, takže vás záchranáři nenajdou. V méně pravděpodobném scénáři pak vaše helikoptéra havaruje, což se před dvěma lety stalo osudným i českému podnikateli Petru Kellnerovi. (foto: Shutterstock)

Matadoři a půl tuny vzteku

býčí zápasy | tržné rány, vnitřní zranění

Tradiční španělské býčí zápasy mohou končit nejen smrtí kroceného zvířete, ale nezřídka i samotných matadorů. Předpokládá se, že od roku 1700 zahynulo v koridě na 530 odvážlivců a o mnoho lepší situace nepanuje ani dnes, kdy se klání odehrává za přítomnosti plně vybaveného týmu zdravotníků. Ostatně bojovní iberijští býci mohou dorůstat hmotnosti kolem 700 kilogramů, a pokud matador podobnému obrovi nestihne uhnout, hrozí mu velmi vážné potíže. (foto: Shutterstock)

Krutá hra osudu

Přestože si někteří hazardéři o úraz s trochou nadsázky říkají, neštěstí se občas nevyhne ani relativně bezpečnějším sportům. Například portugalskému cyklistovi Joaquimu Agostinhovi v roce 1984 krátce před cílem Tour de France vběhl do cesty toulavý pes. Jezdec se mu sice pokusil vyhnout, ale nestihl manévr provést a se zvířetem se srazil. Po pádu se zvedl, nasedl na kolo a závod dokončil. Ani po dojezdu se nezdálo, že by utrpěl nějaké zranění, nicméně později toho dne jej museli převézt do nemocnice. Lékaři pak zjistili, že má roztříštěnou temenní kost, načež upadl do kómatu a už se neprobral… 

Domácí smůla

Ještě podivnější případ se odehrál při fotbalovém zápase v Demokratické republice Kongo. Během utkání v říjnu 1998 údajně do trávníku uhodil blesk, zabil jedenáct hráčů domácího týmu Bena Tshadi a dalších třicet lidí zranil. Bizarní souhrou náhod pak členy přespolního klubu Basanga při neštěstí nepostihly žádné následky. (foto: Getty Images)