Španělská Asturie: Krajina rebelů a rozeklaných horských štítů

Specifickou kulturu odlišnou od zbytku Španělska si Asturijci uchovávají dodnes, přičemž čerpají z keltského odkazu i ze silné křesťanské tradice. Turisty lákají především majestátní hory, jako vystřižené z výpravné fantasy ságy. Kouzlu Asturie však nepochybně podlehnou i milovníci malebných pláží, horolezci, poutníci směřující k ostatkům svatého Jakuba ve městě Santiago de Compostela a také nadšenci folklorní hudby.

Památníky v horách

Autonomní společenství Asturské knížectví, zkráceně Asturie, utváří hornatá krajina na jihu a pláže s černým a bílým pískem na severu. Kulturním centrem regionu s milionem obyvatel se stalo město Oviedo, odkud mimo jiné vychází nejstarší trasa svatojakubské cesty nazývaná Camino Primitivo, jež se v délce 320 kilometrů vine mezi španělskými kopci a vesnicemi. 

Mezi horaly a horolezci se však větší popularitě těší národní park Picos de Europa, jehož horské vrcholy se tyčí do výšky přes 2 500 metrů. Domov orlů, kamzíků, vlků i početné populace medvědů ukrývá také křesťanská poutní místa. V údolí Covadongy se totiž v roce 722 odehrála bitva, na jejíž památku byla v 19. století vybudována bazilika Santa María la Real de Covadonga. Novorománská stavba z růžového vápence se dodnes skvěle vyjímá v okolní zeleni. Před ní se táhne promenáda Esplanade, která vás kolem místního muzea zavede až do jeskynní kaple Santa Cueva de Nuestra Señora. A nedaleko se pak nacházejí rovněž ledovcová jezera Enol a Ercina, souhrnně označovaná jako jezera Covadongy.

První krok ke svobodě

Počátkem 8. století ovládali většinu Pyrenejského poloostrova Maurové, tedy muslimové arabského a berberského původu. Téměř celé dnešní Španělsko, Portugalsko a část jižní Francie tak tenkrát spadaly pod státní útvar Al-Andalus s centrem v Córdobě na jihu. Proti nadvládě muslimů se však postavil vizigótský šlechtic Pelayo žijící v Asturii, který zburcoval a získal na svou stranu okolní kmeny Vizigótů i Keltů.

Zmíněná bitva u Covadongy, kdy místní lidé pod Pelayovým vedením poprvé po dlouhé šňůře porážek nad maurskými vojsky zvítězili, znamenala počátek reconquisty – tedy znovudobytí středověkého Španělska křesťany. Nešlo však o žádnou rychlou záležitost. Reconquista sice odstartovala uvedeným vítězstvím nad Maury v roce 722, ale trvala až do konce 15. století: Teprve roku 1492 dobyli Španělé zpět Granadu, představující poslední baštu Arabů na Pyrenejském poloostrově.

Odkaz Keltů

Astursky dnes mluví asi 18 % obyvatel regionu. Jde o řeč blízkou kastilštině, tedy základnímu stavebnímu kameni současné španělštiny, a řadí se mezi románské jazyky odvozené z latiny. V tamních zvycích, a hlavně v místní hudbě však snadno odhalíte i keltskou stopu. Tradiční hudební nástroj představuje asturská gaita neboli dudy, jejichž konstrukce se velmi podobá zmíněnému instrumentu z Irska či Skotska. Hrají na ně místní muzikanti, když doprovázejí lidovou píseň zvanou asturianada, přičemž se k vyluzované melodii přidávají také zvuky flétny. 

Velký zájem o asturský folklor vzbudil obnovený rozmach tradic v 80. letech minulého století. V uvedeném období zažila keltská kultura oživení po celé Evropě, ale zejména ve Skotsku, Walesu, Severním Irsku a v Irsku.

Vydatná kuchyně

V pravé asturské kuchyni se mísí španělské chutě s germánskou a keltskou inspirací. Oblibě se těší spíš hutná jídla, protože práce v hornatém terénu dávala místním zabrat. Potřebnou energii skýtala tradiční polévka fabada uvařená z velkých bílých fazolí, s kousky slaniny, choriza a jelita. V Asturii však můžete ochutnat i populární španělské taštičky empanadas, plněné směsí cibule, rajčat, papriky a česneku.

Typický nápoj severošpanělského regionu pak představuje sidra neboli cider. Z láhve zvednuté vysoko v pravé paži se tekutina nalévá do malých skleniček držených ve výši boků a díky popsané vizuálně zajímavé technice se v cidru utvoří bublinky.

Republika dělníků a zemědělců

Populace Asturie od roku 1940 setrvale klesá, a to především ve venkovských oblastech. V porovnání s ostatními španělskými regiony hovoří tamní statistiky o nejnižší porodnosti a nejvyšší úmrtnosti. V důsledku stagnující ekonomiky navíc mnoho mladých lidí odchází. Od roku 1980 klesl počet obyvatel o sto tisíc a podle oficiálních odhadů jich v příštích dvou dekádách zmizí dalších sto tisíc. Populační kolaps přišel především s napojením země na společný evropský trh, protože málo výkonné farmy hospodařící na chudé půdě nemohly držet krok se zemědělskými giganty ze severnějších částí Evropy. Druhou ránu znamenalo hromadné zavírání uhelných dolů, jejichž provoz se přestal vyplácet.

Právě místní levicově orientovaní dělníci však v roce 1934 zorganizovali povstání proti fašistům, kteří se ve Španělsku dostali k moci o rok dřív. Pátého října 1934, krátce po zahájení stávky horníků, prohlásila skupina revolucionářů v Oviedu vznik Republiky dělníků a zemědělců Asturie – jak zněl oficiální název nového státu podporovaného španělskými komunisty. A jelikož asturští horníci disponovali díky své práci množstvím výbušnin i zbraní, vyslal generál Francisco Franco čtyřicet tisíc mužů, převážně členů cizineckých legií a vojáků z Maroka, aby revoluci uťali hned v zárodku.

Bílý teror

Vláda v Oviedu mezitím začala konfiskovat státní továrny a přidělovat půdu rolníkům. Přestože se ovšem Asturijci proti Francovi hrdě postavili, po čtrnácti dnech se museli vzdát, neboť jim chybělo střelivo. Zatímco na straně fašistů zůstalo tisíc mrtvých či zraněných, v asturských řadách šlo o desetinásobek. Dalších třicet tisíc lidí spojených s povstáním navíc nechal Franco uvěznit.

Pro Asturijce, stejně jako pro jiné španělské menšiny, nastaly krušné časy. Jejich jazyk čelil ve veřejném životě cílenému potlačování a vyšší úřednické posty získávali Španělé narození jinde než v Asturii. V roce 1936 se Franco prohlásil hlavou státu a začalo období „bílého teroru“, jež trvalo až do roku 1944. Frankisté tvrdě potírali jakoukoliv opozici a pořádali politické procesy s těmi, kdo se jim v minulosti postavili. Temná éra si vyžádala až 400 tisíc obětí z řad Francových odpůrců, především katolíků a zástupců levicových hnutí. Ze sevření fašistické diktatury se země vymanila teprve v roce 1975.