Socha pod hladinou řeky Stour připomíná příběh, který inspiroval Shakespeara

Většina nejznámějších děl britského sochaře Jasona deCaires Taylora nese kromě uměleckého zážitku i výrazný ekologický podtón. Ať už jde o jeho londýnské Jezdce apokalypsy, Oceánskou sirénu u severního pobřeží Queenslandu nebo Utopený svět u ostrova Lanzarote, všechna tato díla jsou nějakým způsobem spjata s environmentální tematikou. Ne jinak je tomu i u nejnovějšího počinu slavného sochaře pojmenovaného Ofélie.

Místem, kde zanechal sochař svůj otisk tentokrát, je anglické Canterbury. Jeho nejnovější instalace navazuje na předchozí díla – také se nachází pod vodní hladinou a také je spojená s environmentální tematikou. Kromě toho ale nese i zajímavý historický příběh.

Shakespearova inspirace

K dílu Ofélie Taylora inspiroval příběh soudce Jamese Halese, který se v 16. století těšil značné přízni tehdy vládnoucího Jindřicha VIII. Tudora. Soudcova hvězda ale rychle pohasla po smrti krále a s nástupem Marie I. Tudorovny na trůn.

Bloody Mary (Krvavá Marie), jak byla Tudorovna přezdívána, se do historie zapsala krvavým potlačováním protestantismu a během jejího tažení bylo v Anglii upáleno okolo 300 církevních rebelů. Jednou z jejích obětí byl i James Hales. Ten sice neskončil na hranici, kvůli své neochotě konvertovat ke katolické víře byl ale uvězněn v londýnském Toweru. Po svém propuštění v roce 1554 se potýkal s duševními problémy a svůj život krátce poté dobrovolně ukončil v řece Stour. Sebevražda byla v té době v Anglii trestným činem a vdově proto bylo odepřeno právo na dědictví. 

Příběh soudce, který se utopil v řece kvůli svému náboženskému pronásledování a následná soudní pře o dědictví, inspirovalo Williama Shakespeara k vytvoření postavy Ofélie ve slavném dramatu dánského prince Hamleta.

Taylorova Ofélie se nachází pod hladinou řeky Stour, v těsné blízkosti poslední stále stojící středověké brány v Canterbury. Socha, vyrobená z recyklovaného skla, má v sobě instalované senzory, které měří teplotu a průhlednost řeky. Shromážděná data mají sloužit místním vědcům.