Sňatky navzdory společnosti: Co znamenaly mesaliance pro šlechtické kruhy?

„Mesaliance je nerovné manželství, manželství mezi osobou stavu šlechtického a osobou stavu občanského. Děti z takového manželství pošlé bývají vylučovány z práv a předností, vyhrazených jen potomkům rodičů po meči i po přeslici až do jistého pokolení, např. z nastupování ve fideikomissy, z jistých úřadů dvorských aj.“ Definice v Ottově slovníku naučném z konce 19. století přesně vysvětluje podstatu mesaliančních sňatků. Jednalo se o svazek příslušníka aristokracie s osobou nižšího stupně urozenosti či občanského původu. Takové spojení bylo pro vysokou historickou šlechtu nepřijatelné, neboť ohrožovalo její vnitřní integritu a exkluzivitu.

Překážka dědictví

Až do konce 18. století byly mesaliance v prostředí české a moravské šlechty spíše výjimečné, v průběhu 19. století jich ovšem přibývalo, přestože zůstávaly společensky neakceptovatelnými. Platila přitom zásada, že muž šlechtí ženu – manželka tedy vždy následovala postavení manželovo. Pokud se hraběnka provdala za měšťana, o svůj titul přišla. Bylo běžnou praxí, že se dívky z vysoké šlechty provdaly za šlechtice nižšího stupně.

Zejména na přelomu století také docházelo k tomu, že mnohé historické rody neměly takové finanční možnosti jako nově nastupující vrstva podnikatelů a obchodníků, takže zajištění věna dcerám nebylo snadné. Naproti tomu si bohatí průmyslníci za své peníze často koupili titul, statky a zámky – ovšem starobylý původ nikoli. Oženit se s dcerou z vyšší šlechtické rodiny jim skýtalo novou dávku společenské prestiže.

Velký problém pro aristokracii představovala mesaliance prvorozených synů, kteří tak mohli přijít o možnost dědictví fideikomisu neboli svěřenectví. Fideikomis bylo privilegium udělované panovníkem, které zamezovalo dělení či zcizení rodinného majetku. V čele rodinného fideikomisu stál obvykle nejstarší syn (ostatní bratři měli být zajištěni statky, které nebyly součástí svěřenectví, apanážemi a podobně). Principy nástupnictví většinou určil zakladatel fideikomisu a právě rovnorodé manželství patřilo mezi nejčastější podmínky. I přes riziko ztráty nástupnictví se však nalezli prvorození šlechtici, kteří se oženili s dívkou neurozeného stavu.

Morganatické svazky

V prostředí nejvyšší šlechty, kterou představovaly vládnoucí nebo suverénní rody, jež se řídily vlastními domácími zákony, znamenaly nerovné svazky velké nebezpečí. Pro jeho minimalizaci byly uzavírány takzvané morganatické sňatky, které neměly ohrozit ostatní členy rodu. Takový sňatek musel povolit panovník nebo hlava rodu a musela být uzavřena smlouva, která ošetřovala práva manželů. Děti z takového manželství dědily jméno i postavení matky. Známým příkladem byl v našem prostředí sňatek arcivévody Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové.