Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (3.)

V přechozích kapitolách článku jsme se věnovali se věnovali například tomu, proč měnící se vzdálenost Země od Slunce nekoresponduje s ročními dobami či proč kometa nemusí mít žádný ohon.

• Mohou mít také planetky své měsíce či prstence? A nachází se Země nejblíže ke Slunci v létě?
• Je Chiron kometa, nebo planetka? Mohou mít planetky měsíce? Existují komety bez ohonu?

7. První jarní den se posouvá

Každý z nás si ze školy vzpomíná, že první jarní den nastává 21. března. To však platilo pouze do roku 2011, neboť v roce 2012 začalo jaro již 20. března. V nepříliš vzdálené budoucnosti pak půjde dokonce o 19. března. Tradiční první jarní den – 21. března – budou znovu vítat až naši pravnuci.

Všechno souvisí s oběhem Země kolem Slunce. První jarní den neboli jarní rovnodennost nastává v okamžiku, kdy se střed slunečního kotouče dostane přesně nad rovník. Den a noc jsou stejně dlouhé a trvají 12 hodin. Od té chvíle se Slunce vrací nad severní polokouli a den se prodlužuje až do letního slunovratu.

Doba, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími okamžiky rovnodennosti, se nazývá tropický rok a trvá 365 dnů, 5 hodin, 48 minut a 46 sekund, tedy zhruba 365,25 dne. Vždy po čtyřech letech proto dojde k rozdílu jednoho celého dne a náš kalendář se tomu přizpůsobuje zařazením přestupného roku s jedním dnem navíc. Nicméně vzhledem k drobné odchylce přebývá i přes zmíněné opatření za tisíc let 7,81 dne: institut přestupného roku totiž přidá na jedno tisíciletí 250 dní, kdežto zcela exaktně bychom jich potřebovali jen 242,19. Proto podle gregoriánského kalendáře platí, že letopočty dělitelné 100 jsou přestupné pouze v případě, že jsou zároveň beze zbytku dělitelné 400, čímž se za tisíc let uvedený rozdíl vyrovná. Například rok 2000 tak přestupný byl, zatímco rok 2100 nebude.

Jak jsme si tedy objasnili, postupem času rozdíl mezi kalendářním a tropickým rokem narůstá, až první jarní den padne nikoliv na 21., ale na 20. března – a poprvé k tomu došlo v roce 2012. Počátek astronomického jara se však posouvá neustále, takže v roce 2048 připadne již na 19. března. Až do konce 21. století se bude datum jarní rovnodennosti střídat mezi 19. a 20. březnem a v roce 2102 se první jarní den poprvé vrátí na 21. března.

8. Řeky ve Sluneční soustavě

Řeky představují na Zemi do jisté míry fenomén. V jejich blízkosti si lidé budovali obydlí, sloužily jako dopravní tepny a procházka po jejich břehu má rovněž své kouzlo. Našli bychom však řeky i jinde ve Sluneční soustavě? V minulosti tekla voda na Marsu, což dokládají vyschlá koryta či naplavené usazeniny. Nyní ovšem podmínky na rudé planetě výskyt moří či vodních toků neumožňují. Jediným známým tělesem, na němž řeky zcela jistě existují, je Saturnův měsíc Titan.

Sonda Cassini zkoumající zmíněného plynného obra a jeho souputníky objevila na povrchu Titanu řeku, která vypadá jako zmenšená verze afrického Nilu. Koryto se nachází na severní polokouli měsíce, ústí do velkého jezera Ligeia Mare a měří více než 400 km. Vědci přitom usoudili, že jej zaplňuje kapalina, protože se na radarovém snímku s vysokým rozlišením jeví tmavé po celé délce, což signalizuje hladký „povrch“ toku. Podobně by na radarových snímcích vypadaly i velké pozemské řeky. 

O Titanu jako o jediném tělese ve Sluneční soustavě kromě Země víme, že se na jeho povrchu stabilně vyskytuje kapalná látka. Ovšem zatímco na naší planetě se jedná o vodu, na Titanu jde vzhledem k tamní teplotě −180 °C o kapalné uhlovodíky, jako je etan a metan. Dodejme, že na Saturnově měsíci se už podařilo objevit několik řek.

9. Žhavá planeta s ledem

Merkur krouží nejblíže ke Slunci, a to po velmi eliptické dráze – jeho vzdálenost kolísá mezi 46 a 70 miliony kilometrů. Počítačové simulace naznačují, že se excentricita trajektorie planety mění v průběhu několika milionů let od nuly, což odpovídá kružnici, až po hodnotu 0,47 (v současné době: e = 0,21). 

Povrch Merkuru se zahřívá na více než 400 °C. Jeho rotační osa je kolmá na rovinu oběhu, tudíž se na planetě nestřídají roční období. Nese to však s sebou ještě jednu zvláštnost: vzhledem k absenci atmosféry, která by jinak rozptylovala sluneční záření, se dna velkých a dostatečně hlubokých kráterů v blízkosti pólů nacházejí trvale v naprosté tmě. Proto tam rovněž panuje pořádná zima, kolem −190 °C. A za takových podmínek může vodní led existovat neuvěřitelně dlouhou dobu.

Představu přítomnosti ledu na Merkuru přijali odborníci už v roce 1991, kdy největší pozemní radioteleskop s anténou o průměru 305 m zachytil z okolí pólů planety nezvykle silné radarové ozvěny. Podařilo se tam nalézt skvrny, které odrážejí rádiové vlny způsobem, jaký bychom očekávali právě v případě přítomnosti vodního ledu. Závěry pozorování naznačují, že v polárních oblastech Merkuru se může nacházet sto miliard až jeden bilion tun vodního ledu, který se na planetu dostal při dopadech komet a planetek z vnějších oblastí Sluneční soustavy. Ostatně i převážná část vody na Zemi má stejný původ.