Slávka Peroutková: Oddaná a vytrvalá dáma

Její život patří k těm, o kterých se říkává: „neměly to jednoduché“. Se svým mužem prožila mnohé těžké chvíle a po jeho smrti nepřestala pečovat o jeho odkaz. Slávka byla domácká podoba Jaroslavy, ale ona sama tuto variantu používala i ve svém dospělém životě jako takřka oficiální. Narodila se v roce 1922 v trutnovské rodině Fenclů. Otec pocházel z rodiny divadelníků, ale sám spíše podnikal. Založil si cestovní kancelář a na Jadran vozil movité české rodiny. Slávku vzal na výlet luxusní lodí po Středozemním moři. Navštívili Francii, Španělsko a Afriku. Rodině se dařilo, otec mohl zakoupit dům v Praze na Novotného lávce.

Divadelní prostředí širší rodiny ji lákalo, setkala se například s Karlem Hašlerem. Snila o herecké dráze. Jak později vzpomínala: „Bylo mně asi třináct čtrnáct let, když mě mamička vzala do kina Lucerna na film mládeži do šestnácti let nepřístupný. Hráli Královnu Kristinu s Gretou Garbo – to byl můj typ: tak krásná a tak nešťastná. To bude můj život!“ Přestože se k divadelníkům, byť ochotnickým, dostala, herečkou v pravém slova smyslu se nestala.

Sekretářkou

V jejích šestnácti letech, bylo to v květnu roku 1938, do života celé rodiny zasáhla tragická událost: její otec spáchal za nejasných okolností sebevraždu. Důvodem mohly být podnikatelské obtíže, tehdejší situace v cestovním ruchu byla složitá a otci se nepodařil plán výstavby hotelu. Rodina se tím dostala do ekonomických problémů a jedno z řešení bylo Slávčino přestěhování z Prahy do Dvora Králové. Právě tam jejich příbuzní vlastnili hotel. Učila se vařit, hospodařit, procvičovala jazyky a připravovala se na profesi sekretářky. 

Po svém návratu do Prahy pracovala v administrativě oddělení tělovýchovy neblaze proslulého Kuratoria pro mládež zřízeného nacisty. Po válce pak sháněla práci, opět v administrativě. Chtěla také využít své znalosti cizích jazyků. Prostřednictvím kamarádky Evy se setkala s jejím otcem Ferdinandem Peroutkou. Ten se krátce před tím vrátil z koncentračního tábora. Slovo dalo slovo a Slávka nastoupila jako sekretářka šéfredaktora do Svobodných listů Ferdinanda Peroutky. „Neměl to s ní tehdy snadné, nebyla to sekretářka k pohledání. Neznala jména, souvislosti, měl s ní různé obtíže. Dokonce ji přinesl slovník Who is who, aby si ho nastudovala,“ konstatuje historik Martin Groman.

Sekretářka k pohledání to tedy zřejmě nebyla, ale jejich pracovní vztah posléze přerostl v lásku. Slávce bylo 23 let, Peroutka překročil padesátku a byl samozřejmě ženatý. Jeho manželství však zřejmě utrpělo řadu trhlin během několikaletého odloučením za protektorátu. „Poměrně rychle se po Praze roznesla zpráva o našem nerovném vztahu. Dělilo nás 27 let – on ženatý, veřejně známý, já velké nic. Pražská společnost se rozdělila do dvou táborů, ten větší ale stál na straně Peroutky,“ napsala ve své vzpomínkové knize Slávka.

Půjdu s ním

Únorový převrat roku 1948 změnil takřka všechno. Nastupující totalitní pořádky znamenaly také likvidaci tehdejších demokratických novin a tiskovin. Ferdinand Peroutka se pod tlakem událostí rozhodnul k útěku na Západ. Z Prahy prchal s už nemocnou manželkou, ukrytí ve skříni na korbě stěhovacího vozu. V té době ho totiž samozřejmě sledovala StB. Útěk se mu podařil, když ale za ním o druhý den později měla přes hranice přejít Slávka, byla zatčena. Peroutka propadl hluboké depresi. V dopise – bylo to v červenci 1948 – svému příteli napsal: „To, že Slávku chytili při přechodu, že tu není, mne skoro zničilo.“

Slávka Peroutková se nakonec po několika měsících za hranice dostala prostřednictvím fingovaného sňatku s Angličanem. A v Londýně se konečně štastně shledala se svou láskou. Ovšem jejich situace zdaleka nebyla jednoduchá. A to ani v osobním, ani v profesním životě. Jejich milenecký vztah byl sice i v Anglii „veřejným tajemstvím“, ovšem aby příliš neprovokovali, žili odděleni. Peroutka nadále zůstával ženatý, jeho manželka v té době ale bydlela u příbuzných v USA, kde se léčila. A i Slávčin pas už koneckonců zněl na jméno Slávka Dee.

Možnosti, jak se uživit, se pro Peroutku omezovaly na občasný novinový článek či drobný příspěvek do BBC. A to doma platil za novináře s velkým N a těšil se mimořádné přízni a uznání. Zároveň ale také nechtěl, aby Slávka pracovala. Stále ji chtěl uživit on sám… Na Slávku pak čekalo další těžké rozhodnutí její života: „Na jaře 1949 jsem v Paříži zjistila své těhotenství. Malého, chytrého Ferdíka bych velice uvítala, i třeba nemanželského, ale naše finanční situace to prostě nedovolovala.“

Život za oceánem

Zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa přineslo oběma naději – nejen na profesní uplatnění, ale i zlepšení finanční situace. Peroutka se roku 1951, kdy rádio začalo vysílat, stal jeho ředitelem a Slávka pracovala v administrativě, působila jako hlasatelka, a také psala rozhlasové texty. Zásadní změna v jejich životě nastala, když se přestěhovali do Kanady a posléze do Spojených států amerických. Po smrti Peroutkovy manželky, a také po složitém Slávčině rozvodu, nastal konečně čas na jejich svatbu. Vzali se po desetiletém vztahu v březnu 1955.

Peroutkovi se v USA stýkali s krajany, nikdy ale zcela nezapadli. Ferdinand Peroutka navíc exil snášel jen velmi obtížně. Mohlo to souviset také s jeho zdravotními problémy – trpěl depresemi a to se promítalo i do vztahu se Slávkou. Někdy prý s ní téměř nepromluvil, empatická Slávka však o něj obětavě pečovala. Manželé se přestěhovali k jezeru Lost Lake, kam za nimi jezdila řada exulantů. Právě tam je také navštívil v roce 1968 i Václav Havel.

Peroutkovy zdravotní obtíže se však prohloubily s novou nemocí – rakovinou plic. Po několikaměsíční léčbě v roce 1978 nakonec umřel. Jeho smrt Slávku těžce ranila. Šestapadesátiletá vdova zůstala po 33letém vztahu sama – bez dětí i možnosti vrátit se do své rodné země. Svým způsobem ovšem její život s Ferdinandem pokračoval. Své úsilí zaměřila na zpracování jeho archivu, pozůstalosti a také vydání jeho literárních děl. Historik Martin Groman říká: „Už rok po Peroutkově smrti vyšel u Škvoreckých Peroutkův román Pozdější život panny a ona sama sbírala materiál pro vzpomínkovou knihu.“

Zpátky doma

Období po listopadu 1989 přineslo Slávce zcela nové možnosti. Několikrát navštívila rodnou zemi, z níž odešla před dlouhými 42 lety. V roce 1993 se pak definitivně do Československa přestěhovala. Oslavila v té době 71. narozeniny,  ale s energičností sobě vlastní se opět pustila do „peroutkovské práce“.  Po dlouhých desetiletích, kdy jeho jméno stálo na indexu nepřátel socialistického státu, se znovu směl vydávat. S neúnavností sobě vlastní se věnovala všemu, co se jménem jejího manžela, s jeho odkazem mohla sdělit veřejnosti.

Vznikla Společnost Ferdinanda Peroutky, která sdružuje sympatizanty a badatele, stejně tak Cena Ferdinanda Peroutky pro novináře. Vydávala jeho texty, připravila také vzpomínkovou knihu Třetí ženou svého muže. V roce 1991 také převezla Peroutkovy ostatky zpět do Československa, do země, kam celou svou osobností patřil. Slávka Peroutková zemřela po dlouhé nemoci v roce 2017. Právě díky její neutuchající aktivitě česká veřejnost na Ferdinanda Peroutku nedokázala zapomenout.