Slasti a strasti hormonu lásky: Jak v lidském těle funguje oxytocin?

Lidské tělo je nesmírně složité a jeho bezchybný chod vyžaduje dokonalou souhru mnoha aktérů, od mozku přes geny po imunitní systém. Nezanedbatelnou úlohu v jeho řízení zastávají hormony, tedy chemické látky zajišťující vše od správné činnosti buněk až po fungování orgánů. V našem systému jich působí několik desítek a k těm nejznámějším patří estrogeny, jež souvisejí mimo jiné s vývojem druhotných pohlavních znaků u žen, dále inzulin, hormony štítné žlázy, testosteron či oxytocin. Poslední jmenovaný se řadí mezi neuropeptidy a vzniká v hypotalamu – nevelké, ale důležité části mozku.

Zdaleka ne nudný

Pro vědce nebyl zmíněný hormon zpočátku nijak zvlášť zajímavý: K jeho učebnicovým funkcím se řadí pomoc při porodu, neboť vyvolává děložní stahy, a v případě potřeby ho lze do těla dodávat i uměle. Zároveň se podílí na uvolňování mléka při kojení, u žen i mužů se zapojuje do regulace krevního tlaku nebo správné činnosti ledvin a vyplavuje se rovněž při orgasmu. Koncem 20. století však vyšlo najevo, že oxytocin zas tak nudný není.

Zjistilo se totiž, že jej produkují neurony v nejrůznějších částech mozku a že toho má na svědomí mnohem víc, než se předpokládalo. První zajímavé výsledky přinesl výzkum potkanů, jenž odhalil, že pokud se uvedený hormon podá sexuálně nezkušeným samicím, začnou vůči cizím mláďatům projevovat typicky mateřské chování, což je u zmíněných hlodavců zcela nestandardní. Ovcím zas oxytocin umožňuje, aby se naučily rozpoznávat pach svých potomků, a hraje tedy klíčovou roli obzvlášť pro život ve velkých stádech.

Neotáčej se za jinými!

Zlom ovšem přineslo zkoumání hrabošů prériových (Microtus ochrogaster): Tito nenápadní hlodavci se od většiny svých protějšků liší tím, že vytvářejí monogamní páry, jež často přetrvají po celý život, a o potomky se společně starají samec i samice. Ukázalo se přitom, že za navazování pevných svazků mohou oxytocin a vazopresin – hormon s podobnou funkcí, který se s prvním zmíněným doplňuje. Hraboši mají pro uvedené látky vyšší množství receptorů v části mozku zvané nucleus accumbens, jež souvisí s odměnou a příjemnými pocity.

Poté se vědci zaměřili na jejich blízké hraboší příbuzné, kteří si ovšem na „manželskou věrnost“ příliš nepotrpí, a pomocí genetických modifikací jim upravili mozek tak, aby vytvářel více receptorů – podobně jako u hrabošů prériových. Výsledek? Samci s popsaným přizpůsobením vykazovali větší zájem o kontakt se samicemi. Ze všech zjištění tedy jasně plynulo, že oxytocin a vazopresin zásadně ovlivňují chování jedince, zvyšují ochotu formovat sociální vazby a podílejí se na vzniku monogamních svazků. Také proto se oxytocinu začalo přezdívat „hormon lásky“, třebaže se s daným citem ve skutečnosti pojí i jiné molekuly (viz Všeuměl dopamin).

O hraboších a lidech

Přirozeně se nabízí otázka, jak oxytocin ovlivňuje chování lidí. Pokud jde o vztahy, zdá se, že funguje prakticky stejně jako u hrabošů. Mimo jiné se zjistilo, že milenci, kteří spolu poprvé stráví noc, mají v krvi vyšší hladinu oxytocinu a že její úroveň souvisí s větší vzájemnou přitažlivostí. U lidí lze také provádět zajímavé pokusy, a to pomocí nosního spreje, díky němuž se hormon dostane za tzv. hematoencefalickou bariéru – která by mu například při orálním užití do mozku proniknout neumožnila.

Ukázalo se, že takto aplikovaný oxytocin dovoluje párům snáz řešit vzájemné konflikty a obecně utužuje monogamní svazky. Zadaní muži například po jeho použití projevují menší zájem o fotografie atraktivních protějšků. Stejně jako u potkaních samic, i u žen daný hormon posiluje mateřské chování a děti jim připadají roztomilejší. Navíc víme, že matky, jež jsou nositelkami genové varianty pro vyšší produkci oxytocinu nebo utváření oxytocinových receptorů, se svými potomky častěji navazují oční kontakt a dotýkají se jich.

Vztahy k „těm druhým“

Oxytocin toho ovšem ovlivňuje daleko víc: Snižuje pocity úzkosti a strachu, zvyšuje důvěřivost – čehož by se však dalo zneužít – a zlepšuje schopnost rozpoznávat pozitivní emoce ostatních. Dále posiluje sklony k dobročinnosti a podporuje prosociální chování, například chuť pomáhat jedincům v nesnázích. Po jeho podání se také lidé dívají ostatním víc do očí a lépe odhadují, co si okolí myslí. Možná právě nedostatek oxytocinu by mohl souviset s některými poruchami autistického spektra, pro něž je typická neschopnost porozumět úmyslům, myšlenkám a chování druhých. Nabízí se tak šance popsané potíže mírnit, přestože výsledky několika studií v daném ohledu jednoznačně pozitivní nebyly.

Pokud má tedy uvedený hormon tolik blahodárných účinků, proč ještě nejsou oxytocinové nosní spreje dostupné na každém rohu? Jak připomíná americký neuroendokrinolog Robert Sapolsky, pozitivní působení dané látky má své hranice a obvykle se omezuje pouze na naši sociální skupinu. Ve vztahu k „těm druhým“ se její efekt značně liší, a bývá dokonce zcela opačný – oxytocin tak oslabuje ochotu spolupracovat s lidmi mimo naši „bublinu“, podněcuje závist a zesiluje škodolibou radost. Jeho prosociální účinky se tudíž týkají pouze těch, kdo jsou „jako my“. Řada jeho vlastností je také určitým způsobem podmíněná: Například sklony k dobročinnosti dál zesiluje pouze u jedinců, kteří už k ní měli tendenci dřív.

Výzkum teprve začíná

Navíc se zdá, že ani samotné základy zkoumání hormonu nejsou tak neotřesitelné, jak jsme se domnívali. V časopise Neuron vyšel počátkem tohoto roku článek, který výhradní roli oxytocinu a vazopresinu v utváření trvalých svazků u hrabošů prériových přinejmenším zpochybňuje. Pomocí metody známé jako CRISPR odstranili vědci v embryích hlodavců gen pro oxytocinové receptory, a zabránili tak působení látky v těle. K jejich údivu však neměl zákrok v podstatě žádný vliv a partnerské svazky u „defektních“ jedinců vznikaly stejně snadno jako u jejich zdravých protějšků.

Ačkoliv je výsledek překvapivý, předchozí zjištění úplně neanuluje. Vyvíjející se zárodek se totiž možná dokázal nějakým způsobem s chybějícími receptory vypořádat a jejich funkci nahradit. Celý systém formování monogamních svazků u hrabošů prériových může být také mnohem složitější, než se původně zdálo, a nestojí pouze na jednom či dvou hormonech. Místo rozčarování tak naopak přichází nový impulz pro studium oxytocinu a jeho vlivu na chování nejen u hrabošů a dalších savců, ale také u lidí. Stále totiž přetrvává možnost, že by se díky snadné aplikaci mohlo rozšířit jeho uplatnění v medicíně, například při léčbě úzkostných poruch a depresí.