Skály v rudém plášti: Pískovcová fantazie Coyote Buttes

Je to už pár let zpátky, co jsme poprvé začali pátrat po pruhované skalnaté krajině, jejíž snímky se čas od času objevovaly v prestižních cestovatelských časopisech. Autoři snímků úzkostně tajili název i přesné místo a kdo tenkrát dokázal nabídnout redakci fotografie, měl prakticky jistotu jejich zveřejnění. Naším cílem bylo přesvědčit se na vlastní oči, že takové útvary skutečně existují. Jenže kde hledat? Tušili jsme jedině, že podle všeho půjde o oblast někde v Utahu nebo Arizoně – tedy na ploše zhruba odpovídající rozloze Španělska.

Konečně na stopě

Uplynuly dva roky a my jsme nebyli objevení pruhovaných skal o nic blíž. Až jednou zastavujeme u nenápadné informační tabule kousek od cesty a nemůžeme uvěřit vlastním očím. Na rezavými rýsováčky připíchnutém papíře je vidět zažloutlou fotokopii pruhovaných skalních útvarů. My to snad našli!

Z vývěsek se hned vzápětí dozvídáme, že pro vstup do oblasti je potřeba zvláštní povolení, které stojí pět dolarů na osobu. To ovšem není velká překážka. Problém by mohl být, že povolenek se na den vydává omezený počet – dvacet do severní části a dvacet na jih Vermilion Cliffs. Přenocovat se tady nesmí vůbec. Tak přísně chráněný je tento přírodní unikát.

Žádostí je ovšem neustálý přebytek, takže je potřeba registrovat se přes internet už čtyři měsíce předem a požadavek vznést na přesný den. Za přihlášení se musí předem zaplatit. Z množství zaslaných žádostí se pak losuje a poplatek se nevrací ani těm, kteří neměli štěstí. Protože neplánujeme naše cesty přesně na hodinu, ale podle počasí a toho, jak se nám kde zalíbí, můžeme zkusit ještě jednu možnost – zažádat o dvě povolení z deseti vydávaných přímo na rangerské stanici nedaleko města Page…

Štěstí v klobouku

Schválně jsme si dnes přivstali a po prašné cestě pozlacené ranním sluncem přijíždíme k nenápadné rangerské stanici. Tady se vydávají různá povolení pro celou rozsáhlou oblast Paria River Wilderness a kromě nás dvou a usměvavé mladé ženy za pultem zde zatím nikdo jiný není. Jenže vzápětí se dozvídáme, že nestačí být na stanici první. Šanci mají všichni, kdo přijdou do jedenácti. V případě, že se sejde víc než deset žadatelů, je nutné losovat. Brzy po nás přijíždí muž s francouzským přízvukem, po něm dvě ženy. Pak na parkovišti zastavuje další auto a po něm ještě jedno … Netrpělivě se díváme na hodinky a s každým blížícím se chuchvalcem zvířeného prachu, který se sem po cestě hrne, stoupají naše obavy a napětí.

V jedenáct hodin je na stanici plno a mě se ani nechce počítat všechny ty dychtivé pohledy. Rangerka pečlivě skládá vyplněné žádosti a dává je do šedohnědého plstěného klobouku. Lidé v místnosti tají dech, když nechává jednoho z návštěvníků vytahovat deset jmen. Jedno, pak druhé... Cítím srdce až v krku. Jestli to nevyjde teď, kdy sem zase pojedeme?

Prostor pro představivost

Najednou zazní naše jméno! Co na tom, že vyslovené zkomoleně. I když je nám trochu líto těch, kdo neměli štěstí, s nesmírnou radostí se poplácáváme s Milošem po rameni. Místnost se vyprazdňuje a na řadu přichází obvyklé papírování. Poté dostáváme špatně vytištěný plánek s ručně zakreslenými tečkami naznačujícími trasu a při listování ohmataným albem fotek jako přídavek ústní komentář. Jinak nic. Je jasné, že najít nejkrásnější část zkamenělý písečných dun nazývanou The Wave (Vlna), nebude nic jednoduchého.

Ze dvou tří fotografií, které jsme doposud z oblasti Coyote Buttes viděli, máme v hlavě nejrůznější představy. Jaká je skutečnost se ale dozvíme až zítra. A pak ještě několikrát, protože už po prvních krocích v labyrintu žlutočervených pískovcových skalisek a mezi ladnými křivkami páskovaných zkamenělých dun víme, že se sem budeme chtít vrátit.

Bludištěm k Vlně

Na druhý den vstáváme za svítání a vyrážíme do terénu. Zpočátku se orientujeme podle v písku vyšlapaných stop, které vedou řečištěm, po staré, trávou zarostlé terénní cestě až ke skalnímu hřebenu. Tady šlépěje končí. Škrábeme se po pískovci do jednoho ze sedel, kde nás čeká úchvatný pohled na skalní labyrint plný nespočetných kupek. Po pravé straně vidíme na obzoru hnízdo skalnatých týpí (The Teepees). Podél skalnatého hřebenu a přes další vyschlé řečiště se vydáváme dál až na protější masiv, který se asi nejvíc podobá poslední fotografii z omšelého alba, jež jsme si včera prohlíželi na stanici.

Slunce rychle stoupá nad obzor a my ze sebe sundáváme jednu vrstvu oblečení po druhé. Cesta vede nahoru, dolů a pak zase nahoru. Po nějaké dobé dostávají pískovcové vrstvy jemnější tvar. Tlustá vrstva střídá tenkou, světlá tmavou, tvrdá měkčí. Všechny jsou proloženy výrazně světlejšími tenkými proužky. Najednou se před námi objevuje další sedlo, jako vymodelované. Zpomalujeme krok a skoro nedýcháme. Sedlo se po levé straně otevírá a my opravdu stojíme na dně neskutečně krásné Vlny.

Krása zdálky i zblízka

Vlnou se necháváme unášet opravdu dlouho. Snad ani není možné, aby neřízenými přírodními procesy vzniklo něco tak úchvatného. Vrstvení, ladné linie, barevnost i hra světla jsou zkrátka dokonalé. Písek se tady nesmírně dlouhou dobu usazoval na mořském dně, poté se oblast vrásněním zvedala a formovala. Eroze pak vymodelovaly krajinu vskutku jedinečnou a neopakovatelnou. Pískovec tvoří zaoblené homole nebo kupy, které podle typu vrstvy přecházejí místy do ladných vln. Na jiných místech je usazená hornina hodně rozpraskaná a vytváří iluzi jakýchsi pláství. Skalní hřebeny a rozeklané masivy se střídají s rovnými pláněmi porostlými pokřivenými jalovci a místy se objeví i kaňon či hluboké rozsedliny.

Nezajímavý rozhodně není ani pohled z bezprostřední blízkosti. Škála barev se pohybuje od bílé přes šedou, žlutou, oranžovou, rezavou, červenou až po nachovou, fialovou a modrou. Zbarvení je závislé na množství příměsí železa, manganu a jiných nerostů, popřípadě nečistot.

Kromě barevnosti člověka na první pohled upoutá výrazné vrstvení. Jednotlivé vrstvy mají rozdílnou tvrdost, což se projevuje v nerovnoměrné erozi. Výsledkem je pak zřetelná plastičnost povrchu. Jednotlivé vrstvičky jsou tenké a velmi křehké, a proto je nutné, aby každý dával pozor, kam šlape, aby se jemné struktury zbytečně neničily. Právě proto je množství návštěvníků na každý den omezeno přísnými kvótami.

Geologické hádanky

Po nějaké době se vydáváme na další průzkum, abychom objevili i jiné zajímavé útvary. Procházíme užším sedlem, jehož stěny svítí odraženým světlem jako pruhovaný červený lampión. Na skalní stěně se jako obraz vyjímá chuchvalec do klubka smotaných čar. Co se tady při usazování jednotlivých písečných zrnek dělo? O pár metrů dál připomíná popraskaná skála podlahu s dlaždicemi a na roztroušených vrásčitých kupkách se rýsují tvary nápadně podobné mozkovým závitům. Nalézáme dokonce pěknou kamennou pecku ve tvaru hamburgeru.

Kousek od Vlny se na kraji hlubokého kaňonu vine Druhá vlna (Second Wave). Nejkrásnější je na sklonku dne, kdy se žlutě zbarvený pískovec jakoby pozlatí. Vydáváme se dál a dál. Zamíříme k „The Teepees“, šplháme po příkré skalní stěně až nahoru na rozlehlou skalní plošinu „Sand Grove“ a nakonec nás nohy zavedou až ke skryté skalní sluji. Někde jsou vrstvy pískovce poskládány tak podivně a zdánlivě bez souvislosti, že vůbec nechápeme, jak mohly takové útvary vzniknout.

TIP: Americký Národní park Arches - Skalní oblouky na solném ložisku

Oblast Coyote Buttes je podle našeho přesvědčení jedním z nejúžasnějších míst Země. Od prvního okouzlujícího setkání se sem vracíme zas a znovu a jsme si téměř jisti, že na každé další cestě nás mezi zkamenělými písečnými dunami bude čekat něco nového. Vždy se před námi otevřou nová zákoutí, skalnaté pláně, další pískovcové homole, nebo doposud neobjevené motivy. Místo pruhovaných rudých skal je pokaždé nové a proměňuje jej třeba jenom jiné počasí.