Sissi na cestách: Císařovna Alžběta se na cestách léčila a zaháněla chmury

Korfu, Smyrna, Bejrút, Alžír, Gibraltar, Mallorca, Marseille, Paříž, Neapol… to je jen pár slunečných destinací, kde rakouská císařovna Alžběta pobývala. Zamířila také na sever, do Normandie, na hony a dostihy do Británie a Irska, ale i do českých zemí nebo na Slovensko. Putováním této pozoruhodné ženy se už léta zabývá Dagmar Beňaková a zmapovala ho zatím ve dvou knihách. „Jako dítě jsem spatřila mramorovou sochu sedící císařovny v lázeňském městečku Merano v jižním Tyrolsku,“ vysvětluje. „V ruce držela kamennou knihu a čerstvou růži, kterou jí tam denně nosí obdivovatelé. Uhranula mě. Viděla jsem pak všechny ty filmy s Romy Schneiderovou a začala se zajímat o její život plný zvratů. Sissina vášeň pro cestování mi byla obzvlášť sympatická.“ 

Mezi Alžbětiny záliby patřila chůze. Seděla zkrátka jen z nezbytnosti – u jídla, u česání… A tak se přirozeně s jejími výlety pojily krátké i dlouhé vycházky do měst nebo za přírodními krásami a výšlapy ostrým tempem, kterým dokázala „setřást“ ochranku, když si ji nepřála. 

Pryč z okovů 

Je známo, že do manželství s Františkem Josefem I. v roce 1854 vstupovala po uši zamilovaná sedmnáctiletá dívka, která ale z prostředí rakouského dvora, svázaného přísnou etiketou, měla strach. Jenže „císaři se nedává košem“, řekli jí doma. Rozčarování přišlo velmi brzy. Zpočátku se je snažila překonat, a snad kdyby habsburskému domu železnou rukou nevládla arcivévodkyně Žofie, která ji peskovala, kontrolovala a hned po porodu přebírala péči o děti, mohly se věci vyvinout jinak. Nebo kdyby se našel někdo, kdo by nezkušené dívce v nové roli pomohl. 

Manžel Sissi miloval, ale neměl na ni čas a matce neodporoval. Když v květnu 1857 zemřela na úplavici jejich prvorozená dcera Žofie, byla to teprve velká rána na duši Alžběty. Následujícího roku, po narození korunního prince Rudolfa, navíc zjistila, že ji císař podvedl. Tehdy jí bylo 21 let. 

Smutné události a nekonečná válka nervů na dvoře způsobily, že trpěla psychickými problémy, jež se projevily anorexií a dalšími patrně psychosomatickými nemocemi, které ještě nikdo neuměl pojmenovat. Neustále kašlala a chtěla umřít. Psal se rok 1860 a přivolaný specialista na plicní onemocnění dr. Josef Škoda doporučil změnu klimatu. „Už tenkrát se nad chorobou mladé císařovny vedly spekulace a vedou se dodnes,“ připomíná Dagmar Beňaková. Ona doporučení s povděkem přijala, odjela na Madeiru a téměř dva roky se ve Vídni neukázala. Zocelila se a našla způsob, jak se vyhnout životu plnému reprezentace. 

Císařský pár žil pak víceméně odděleně. Sissi brala manželský život už jen jako povinnost, co se týče dětí, měla za to, že svou úlohu splnila, a snažila se na ně citově nevázat. S manželem si sice psali dlouhé dopisy, nicméně mu chyběla. „Dlouhotrvající samotu zase budu muset snášet s trpělivostí,“ psal jednou panovník matce, „v tomto vztahu už jsem se naučil vydržet hodně a člověk si na to konečně i zvykne.“ Jen když ho Sissi přiměla, aby přistoupil na rakousko-uherské vyrovnání (1867), došlo mezi nimi k sblížení, z nějž vzešla dcera Marie Valerie. Tu už si nenechala vzít a mateřství si užila. Naopak Rudolfovu sebevraždu v lednu 1889 brala jako vlastní selhání a smutek zaháněla mimo jiné v dlouhých námořních plavbách. 

Tajné cíle 

Sissi nebyla zdaleka jediná, kdo intenzivně cestoval. Do módy tehdy přicházely vzdálené cesty, lovy v Africe a plavby do Indie. „Absolvovali je ale zejména muži – šlechtici, vědci, umělci, jejichž suvenýry vidíme dodnes v podobě trofejí, čínských nebo tureckých salonů v jejich sídlech,“ podotýká Dagmar Beňaková. O cestovatelské vášni Alžběta leccos věděla z domu – její otec se zřídkakdy zdržoval u rodinného krbu. A inspirace v okolí měla dost – švagr Maxmilián, jenž jako admirál poznal kus světa, jí básnil o Madeiře i Korfu. Ludvík Salvátor z toskánské větve, jeden z mála Habsburků, kterého měla v oblibě, dosáhl břehů Ameriky i Austrálie a neplánovaně obeplul zeměkouli. 

„Našly se však i ženy cestovatelky – například císařovnina příbuzná Tereza Bavorská zavítala do Brazílie nebo za severní polární kruh. V případě manželky panovníka ovšem Alžběta představovala výjimku,“ uvádí autorka. Své cesty proto musela zdůvodňovat – před císařem, dvorem i tiskem. Nejčastěji uváděla zdravotní důvody, ať už své, nebo nejmladší dcery, kterou brávala s sebou. Lovecké a dostihové výpravy jí však společnost neodpustila, přestože císař platil cesty své ženy z vlastní, a nikoli státní pokladny. Všechny stály údajně v dnešní měně celkem 24 milionů eur (včetně darů na charitu). Trasu musel schválit František Josef, a to především s ohledem na politickou situaci nebo epidemiologická rizika, přesto císařovna často prosadila svou, i tajně. 

Hraběnka Hohenembsová 

Na palubě Sissi nepřijímala žádné státní hosty ani nepořádala oficiální hostiny. Cestovala inkognito, nejčastěji jako hraběnka Hohenembsová. Všude se vyhýbala oficialitám, ale mnohdy jim neušla. Už při první cestě – na Madeiru – ji přes její přání přišla přivítat místní delegace, zazněly čestné salvy a hudba hrála rakouskou hymnu, pobřežní promenáda byla vyzdobená a tísnily se na ní davy. Když ji pozornost obtěžovala, využila podobnosti své kadeřnice Francisky von Feifalik, aby unikla. Například odjezd z Marseille popisuje dvorní dáma Irma Sztárayová takto: „Po nástupišti kráčela důstojně sem a tam paní F. (…) a ze všech sil se snažila chovat jako císařovna.“ Ona mezitím proklouzla davem a nastoupila do vlaku. 

Společnost jí na cestách kromě dvorních dam a kadeřnice dělali předčitatelé, osobní sekretář, lékař, někdy kaplan, nejvyšší hofmistr, z nichž si oblíbila zejména barona Ference Nopcsu. Toho pak vystřídal generál Berzeviczy, jenž Sissi v pozdějším věku doprovázel všude. Velikost doprovodu nebyla vždy táž, například do Normandie dorazil s císařovnou 70členný personál včetně kuchařů a cukrářů, v Meranu zase bylo nutné pronajmout čtyři zámky a vily, protože tam měly svůj doprovod i Alžbětiny dcery.

Článek vznikl na základě knih Dagmar Beňakové Za sluncem po stopách císařovny Sisi a Toulky po stopách císařovny Sisi