Severští dobrovolníci na východní frontě: Zrod a první boje divize SS Wiking
Divize odkazující názvem na obávané středověké bojovníky si největší úspěchy připsala v prvních dvou letech své existence. Jako jediná z kmenových formací Waffen-SS byla nasazena výhradně na východní frontě, kde se jí podařilo postoupit až na Kavkaz.
Když 10. května 1940 Wehrmacht napadl Francii a země Beneluxu, tvořil součást takzvané dispoziční divize (Verfügungs-Division) SS také pluk Germania. Nejprve v rámci 18. armády zaútočil na Nizozemsko, načež se přesunul k Dunkerku. Po kapitulaci Francie se „Germáni“ připravovali na invazi do Anglie, k níž však nakonec nedošlo. Krátce před koncem roku 1940 opustili svůj dosavadní svazek (přejmenovaný zatím na divizi Reich) a vytvořili jádro nové, v pořadí čtvrté divize Waffen-SS. A s tou měl Heinrich Himmler zvláštní plány – protože omezovat se při realizaci svých ideologických cílů pouze na Německo a na Němce mu již nestačilo…
Příbuzné kmeny
Říšský vůdce SS a další přední nacisté prosazovali teorii „nordicko-germánské“ panské rasy. Již před válkou snili o armádě zformované podle rasových kritérií, v níž by národnost vojáků nehrála důležitou roli. Základním kamenem této nové „nordické“ armády se měla stát divize Germania. Polní maršál Wilhelm Keitel, náčelník Vrchního velení Wehrmachtu, vydal k založení nového útvaru následující rozkaz: „Vůdce jako vrchní velitel Wehrmachtu nařídil vytvořit na základě armádní struktury novou divizi SS, která by využívala lidské zdroje dostupné v těch zemích, jež jsou obývány příbuznými kmeny (Norsko, Dánsko, Nizozemsko).“
Pluk Germania se tak stal kádrovou jednotkou divize. Doplnily jej nově založené pluky Westland (Nizozemci a Vlámové) a Nordland (Dánové, Norové i pár dobrovolníků ze Švédska a Švýcarska), k nim ještě přibyl z Němců sestavený dělostřelecký pluk. Zmatek však způsobily názvy, neboť divize nesla stejné jméno jako jeden z jejích pluků. Proto Hitlerův rozkaz z 21. prosince 1940 změnil jméno formace na Wiking, což mělo zdůraznit její plánované nordické složení.
Prvním velitelem se stal SS-Brigadeführer Felix Steiner, bývalý velitel Verfügungstruppe SS Regiment Deutschland, v jehož čele si při invazích do Polska, Nizozemí a Francie vedl skvěle a vysloužil si Rytířský kříž. Steiner měl jasnou představu, co chce ze svěřené divize vybudovat – moderní formaci, u níž vypěstuje ducha sounáležitosti, solidarity a kolektivní morálky. Divize Wiking byla organizována jako standardní pěší divize s třemi pluky infanterie a jedním artilerie. Celá formace byla motorizovaná, což ji předurčilo k nasazování v rámci útočných hrotů.
Příliv „germánských“ dobrovolníků ze severských a západních zemí však daleko zaostal za očekáváním. Celkem se místo 5 000 přihlásilo jen kolem 1 150 mužů (600 Nizozemců, 100 Vlámů, 200 Dánů a 250 Norů). Bylo proto potřeba doplnit stavy z domácích zdrojů, což nešlo snadno, protože Wehrmacht si žárlivě střežil zdroje rekrutů a nedovoloval, aby ke konkurentovi směřovala více než dvě procenta branců. Nakonec se díky mohutné náborové kampani a spolupráci s vedením Říšské mládeže, Německou pracovní frontou a Říšskou pracovní službou podařilo tabulkové stavy naplnit.
Dril v elitní společnosti
Náročný výcvik, během nějž se vojáci SS učili fungovat jako pohyblivé přepadové jednotky, samostatné oddíly a mobilní bojové skupiny, probíhal v alsaském Sennheimu a u Štýrského Hradce v Rakousku. Program běžného dne byl následující: v 5.00 budíček, mytí, stlaní postelí a snídaně. Manévry probíhaly v co nejreálnějších podmínkách včetně přehradné palby těžkého dělostřelectva a ostré munice u lehkých zbraní. Polední přestávka nesloužila k odpočinku, ale k čištění zbraní a leštění bot, pak přišel další výcvik až do 17. hodiny. Následovalo opět čištění a úprava výstroje. Po večeři vojáky čekala teoretická výuka a den končil večerkou ve 22.00. Němci neměli s tvrdým přístupem důstojníků a poddůstojníků větší problém, déle si museli zvykat Nizozemci a Skandinávci, překvapení prušáckým drilem.
Jeden z příslušníků pluku Westland, Jan Munk, později vzpomínal: „Měli jsme rádi a respektovali většinu svých nadřízených, velitele čety, roty i posádky. Jestliže jsme byli promočení, byla nám zima nebo byli unavení, věděli jsme, že oni na tom jsou stejně. Vím jenom o jednom desátníkovi, který nebyl oblíben, protože se choval špatně k Vlámům. Jednou, na Štědrý den, když byl úplně opilý, jsme ho zabalili do deky a táhli ho po schodech do sklepa. Tam jsme ho hodili do žlabu na mytí, pustili na něj studenou vodu a dostal pořádný výprask. Jeho kolegové nad tím zamhouřili oči. Potom se choval mnohem lépe. Výcvik se soustředil hlavně na disciplínu. Vtloukalo se nám do hlavy, že rozkaz nadřízeného musí být uposlechnut. (…) Nikdy nám však nerozkazovali nesmyslně, jako například abychom skočili z okna a nepodívali se předem, jak hluboko, nebo podobné nesmysly. Je pravda, že někteří nám říkali, abychom se třeba schovali do příkopu naplněného vodou, do ostružinového houští nebo do rozbředlého sněhu. Ale takový výcvik nám později mohl zachránit život.“
Už od prvních chvil novým brancům vštěpovali, že jsou členy velmi elitní společnosti. Na prvním místě byla bezmezná poslušnost, čestnost a smysl pro povinnost. Jeden ze zvláštních aspektů výcviku představovala společná výuka vojáků a důstojníků. Od těch se očekávalo, že si získají sami úctu u svých podřízených, a ne že se tak stane jen díky jejich hodnosti. Již brzy se mělo ukázat, jak se tento přístup k vojákům projeví v jejich výkonech na bojišti.
Z Haliče k Dněpru
V dubnu 1941 se všechny části divize soustředily v Heubergu ve Württembersku, kde probíhal intenzivní společný výcvik. Na počátku června pak více než 19 000 mužů odjelo vlaky k Vratislavi a poté do oblasti Lublinu. Čekalo je nasazení v operaci Barbarossa. Divize Wiking měla tvořit součást zálohy 1. tankové skupiny, která se chystala vést hlavní úder Skupiny armád Jih na Kyjev.
Týden po invazi, 29. června 1941, se pluk Westland poprvé zapojil do boje proti nepříteli, následně postupovala divize za tankovými svazky přes Halič do Tarnopolu a odtud jako součást XIV. armádního sboru pokračovala na Žitomir. První tanková skupina se v červenci pokusila obklíčit Kyjev, přičemž se ji Rudá armáda pokusila zastavit protiútokem. Nordland přitom podporoval ohrožený III. sbor na severním křídle, zatímco zbytek divize postupoval dál na jihovýchod se XIV. sborem. „Vikingové“ pak prodělali několik těžkých dnů bojů u Tarače, kde ve druhém červencovém týdnu Sověti málem obklíčili Steinerovo velitelství. Divize ale přešla do protiútoku a útočníky zahnala.
Cílem velitele skupiny armád Jih maršála Gerda von Rundstedta se nyní stalo město Umaň, důležitá železniční křižovatka, u níž se Wehrmachtu podařilo obklíčit 107 000 rudoarmějců. Pluk Westland přitom pomáhal uzavřít kotel, zatímco zbytek divize spolu s elitním plukem Luftwaffe Hermann Göring útočil na východ kolem Korsuně a Šanderovky. Po následném uzavření ještě většího kotle u Kyjeva se divize Wiking hnala dál na východ, aby u Dněpropetrovska překročila Dněpr.
Rasputica brzdí postup
Pluk Nordland vytvořil na východním břehu malé předmostí, které rudoarmějci zasypávali intenzivní dělostřelbou. Dne 6. září pak zaútočily přes řeku i pluky Westland a Germania, aby posílily kamarády z Nordlandu. Podařilo se jim obsadit blízké výšiny a zlomit odpor protivníka. Následně koncem září vyrazila divize v rámci III. sboru dál na východ k Donu. Díky její mobilitě, které byla nyní velmi důležitá, ji přičlenili ke IV. tankovému sboru. Unavení dobrovolníci pronikli k městu Volnovacha, aby se pokusili odříznout ustupujícího nepřítele. Říjnové přívalové deště však postup zpomalily. Proslulá rasputica – moře lepivého bláta – uvěznila vozidla, která zapadala až po osy do bahna. Nedostávalo se benzinu a chleba a poté začalo sněžit…
Silou vůle pokračovala divize Wiking spolu se 14. a 16. tankovou divizí kupředu, ale jednotky byly unavené a Sověti prováděli jeden protiútok za druhým. Seznam ztrát nyní prodlužovaly omrzliny a muži se ocitali u konce sil. Steinerovi vojáci museli spolu s celou 1. tankovou armádou (jak se nově jmenovala Tanková skupina 1) ustoupit na západ za řeku Mius, kde se na zimu zakopali. Obranné pozice tam pak drželi až do července
následujícího roku.
Od začátku bojů ztratily „vikinské“ pluky přibližně polovinu svého původního personálu a nováčci, kteří přicházeli po příliš krátkém výcviku, nedosahovali kvalit svých předchůdců. Steiner si posteskl, že „nejsou dostatečně tvrdí a potřebují důkladný bojový výcvik“. Nábor nových dobrovolníků v Norsku a Dánsku však vázl, tamní muži se spíše hlásili do svých národních jednotek (Frikorps Danmark, Den Norske Legion). Objevily se případy, kdy se Skandinávci nevrátili z dovolené a raději uprchli do Švédska.
Směr: Jihozápad!
Rok 1942 považovaly obě válčící strany za rozhodující rok války na východě. Zatímco Stalin očekával německý úder na Moskvu, rozhodl se Hitler zaútočit na jihu a dosáhnout ropných polí na Kavkaze. Divize Wiking, posílená nyní tankovým praporem (66 strojů PzKpfw III) a 20 stíhači tanků Marder II, vyrazila v polovině července na jih – mimo jiné po boku slovenské Rychlé divize. O pár dní později se podařilo dobýt Rostov na Donu a cesta na Kavkaz byla volná.
Dne 7. srpna divize se severskými dobrovolníky (už v zimě byl v pluku Nordland 3. prapor nahrazen praporem Finů) zamířila na jih k Majkopu. Po těžkých bojích překročila řeku Kubáň a poté se stočila na jihozápad, aby se pokusila obsadit Tuapse na břehu Černého moře. Tamní hornatý terén však nebyl pro mechanizované jednotky vhodný, a tak „vikingy“ poslali dál na východ k LII. sboru; jako úderný klín měli obsadit strategicky významnou gruzínskou vojenskou silnici vedoucí z Ordžonikidze (dnes Vladikavkaz) do Tbilisi.
Ofenziva začala v září a divize (jejíž část zůstala na západě) musela útočit údolím obklopeným výšinami obsazenými protivníkem. Přestože se v říjnu Steinerovým jednotkám podařilo dobýt Malgobek, přerušit gruzínskou vojenskou silnici nedokázaly. Cílem bylo nyní město Grozný a velitel 1. tankové armády Ewald von Kleist vzkázal Steinerovi: „Všechny oči se upírají na vaši divizi. Možnost pokračování operace podle plánu závisí na bezohledném nasazení vaší divize.“
Krvavá údolí
Protitankové příkopy, minová pole a sovětské tankové jednotky však zabránily postupu i tam. S více než 200 ztracenými muži formace zažila nejkrvavější den od začátku letní ofenzivy. Esesáci psali v dopisech domů o „černém dni“, a že „brány pekla se otevřely“. Neúspěchy vedly ke sporům mezi velením sboru a Steinerem, jenž opakovaně poukazoval na nesmyslnost rozkazu vést útok údolím proti připravenému nepříteli. Ale sbor trval na svém. Až po týdnu Steinerovi dovolili zamířit na jih k Ordžonikidze, ale průlom ke gruzínské vojenské cestě se ani tady nezdařil.
Následná sovětská protiofenziva zahájená 19. listopadu přinutila Němce k přechodu do obrany a nakonec k ústupu z Kavkazu. O Vánocích 1942 se divize Wiking přesunula ke 4. tankové armádě, jejíž pokus o průlom k 6. armádě obklíčené u Stalingradu selhal, a byla nucena přejít do defenzivy. Steinerovce čekaly tvrdé ústupové boje k Rostovu, aby se vyhnuli obklíčení východně od Donu. Ostatní svazky LVII. tankového sboru, jemuž nyní divize podléhala, byly zcela vyčerpány, takže hlavní břemeno obranných bitev padlo na bedra esesáků.
Přestože nedokázali postup rudoarmějců zastavit, alespoň ho zpomalili, čímž umožnili dokončit stažení 1. tankové armády z Kavkazu. Polní maršál Erich von Manstein, velitel skupiny armád Jih, měl nyní dost sil k zahájení protiútoku a dokázal v únoru 1943 stabilizovat frontu na Donbasu. Tam „vikingové“ setrvali několik měsíců. Vyčerpané muže čekal odpočinek a především transformace divize v obrněný svazek.
