Sedmnáct a půl minuty hrůzy: Frances Burney podstoupila mastektomii už v roce 1811!

Rakovina prsu je noční můrou každé ženy. Dnešní lékařská věda ale dává velkou šanci nejen na záchranu, ale i na úplné vyléčení. Naprostou samozřejmostí tohoto bolestivého zákroku je užití anestezie, tedy umělé uspání pacienta, případně lokální znecitlivění jen určité části těla. Amputace prsu, kterou absolvovala Frances Burney, se ale musela bez anestezie zcela obejít. 

Malá spisovatelka

Frances Burney, mnohdy uváděná taky jako Fanny Burney, u nás příliš známá není. V Anglii ale patřila k nejznámějším literátkám své doby. Narodila se v roce 1752 do hudebnické rodiny. Velký vliv na ni měl především její otec, slavný hudebník a učenec Charles Burney, a to zvláště poté, co zemřela jeho žena, také nadaná hudebnice. Frances bylo v té době deset let. Všeobecně se předpokládalo, že se i ona bude po vzoru rodičů věnovat hudbě. Ona však propadla kouzlu literatury. 

Psát začala sice už v dětství, ale své první dílko, román Evelina, vydala anonymně až v roce 1778. Své autorství tajila, dokud to bylo možné. Svěřila se s tím jen svým sourozencům a dvěma důvěryhodným tetám. Obávala se především reakce otce. Byl to nakonec on, kdo po přečtení románu uhodl, že autorkou je právě jeho dcera. Po několika měsících spekulací, chvále literárních osobností i obrovském úspěchu u veřejnosti Frances odhalila svou totožnost. A stala se přes noc slavnou! 

Úspěch mělo i další dílo – román Cecilia z roku 1782. Vyšel ve velkém nákladu a skvěle se prodával. Díky němu Frances získala skvělou pověst a upevnila si postavení literární celebrity v Londýně. Hrdinky jejích próz byly mladé, krásné a inteligentní a mocně zapůsobily na Jane Austen, spisovatelku pozdější a slavnější. 

Na počátku devadesátých let 18. století se Frances seznámila a provdala za francouzského emigranta generála Alexandra D'Arblaye. Brzy vydala další úspěšný román Camilla, díky němuž mohla pro manžela a syna zafinancovat koupi domu. A věnovala se literatuře i nadále. Na kontě měla čtyři romány, jednu biografii, osm her a dvacet pět svazků deníků a dopisů. 

Krutá diagnóza

V roce 1801 rodina odcestovala do Francie, protože Francesin manžel získal funkci ve vládě Napoleona Bonaparta. Ve Francii začala spisovatelku trápit nesnesitelná bolest v pravém prsu, kvůli níž nemohla zvednout ani ruku. Několik lékařů se shodne na diagnóze: jedná o rakovinu. A pokud chce Frances přežít, je nutná okamžitá amputace prsu! 

Frances ale má přece jen trochu štěstí! Bude ji operovat skutečná kapacita svého oboru – vojenský lékař Dominique Jean Larrey, jehož provází renomé mimořádně schopného odborníka i velmi empatického člověka. Do rukou tohoto chirurga a jeho kolegů se tedy Frances v roce 1811 dostala. V den, na nějž byla operace naplánována, ovšem přišla zpráva, že se lékaři o několik hodin opozdí. Frances se zdá čekání nekonečné. Ve tři hodiny odpoledne konečně přijely čtyři kočáry, z nichž vystoupilo sedm vážených lékařů v černých pláštích.

Sedmnáct a půl minuty hrůzy

Těsně před operací dostala Frances sklenici s jakýmsi opiátem na utlumení bolesti. O nějaké narkóze si tehdejší pacienti mohli nechat jen zdát. Potom ji lékař položil na matraci uprostřed místnosti a přes obličej dal jemný kapesník, který ovšem nic nezakrýval… Přes něj Frances vidí všechno – sedm lékařů a jednu ošetřovatelku. 

Když se chirurgův nůž zabořil do Francesina těla, ozval se místností trýznivý výkřik. A ten trval do té doby, pokud operace neskončila. Bolest je děsivá, Frances má zavřené oči a má pocit, že v nejbližším momentu zemře.

Operace trvala „pouze“ sedmnáct a půl minuty, ale stála za to! Spisovatelka poté vše do detailu popíše v jednom ze svých deníků. Rekonvalescence sice trvá několik měsíců, ale za odměnu může Frances žít! Ještě dlouhých dvacet devět roků. Umírá až v v roce 1841, v krásném věku nedožitých 88 let.

TIP: Doktoři, ze kterých mrazí: Co museli pacienti v minulosti vytrpět?

Přestože si všechna díla, jejichž námětem je život anglické aristokracie, za autorčina života získala nesmírnou popularitu, po její smrti zájem o ně postupně opadal. Nejspíš to bylo zásluhou kritiků, kteří se domnívali, že zajímavější a přesnější pohled na život 18. století poskytují její deníky a dopisy. Dnešní literární kritici se ale k jejím románům opět vracejí.