Samota a sociální izolace škodí zdraví jako patnáct cigaret denně
Vyčerpání, stres nebo větší náchylnost k chřipkám. To jsou jen některé negativní dopady „nemoci” zvané osamělost, kterou trpí čím dál víc lidí ve vyspělých zemích. Nové studie odhalily, co všechno se s člověkem děje, když se cítí být „mimo tlupu”
Řeč statistik je nesmlouvavá. Osamělí lidé se dožívají nižšího věku a čelí vyššímu riziku vzniku kardiovaskulárních a infekčních chorob a duševních nemocí, zejména deprese. Ze statistik vyplývá, že osamělost zkracuje život podobně jako kouření a dokonce více než obezita a nízká fyzická aktivita.
Sám uprostřed velkoměsta
Jak ukazují nové výzkumy, nejdůležitější není skutečný počet známých a přátel, ale subjektivně vnímaná síla pocitu osamění. Strážce majáku se paradoxně může cítit méně osamělý než obyvatel rušného města.
Podle amerického psychologa Johna Cacioppa z University of Chicago, který se negativními dopady osamění na lidské zdraví soustavně zabývá, „samota vůbec není to, zač ji lidé považují, a je mnohem důležitější, než si většina z nás myslí.“
TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí
Podle zprávy britských odborníků jen ve Spojeném království trpí samotou asi 9 milionů lidí. Vědci přitom tvrdí, že samota na lidské tělo působí podobně, jako kouření 15 cigaret denně. Organismus člověka, který se cítí osamělý, prodělává celou řadu zásadních změn, které mají jeden společný rys – uvádějí tělo do stavu pohotovosti. Osamělí lidí mají například stažené stěny tepen. Takto vyvolané zúžení má za následek zvýšený krevní tlak. Srdce pak musí podávat vyšší výkon, což prohlubuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob.
Chřipky a bolavé srdce
Zásadní bylo zjištění, že samota výrazně zasahuje do funkcí imunitního systému – její nositelé mají totiž zvýšenou aktivitu některých genů podílejících se na zánětlivých reakcích. Zároveň zrádné osamění potlačuje aktivitu genů, jež chrání organismus před virovými chorobami. Samotáři tak častěji onemocní rýmou, chřipkou ale i tak závažným virovým onemocněním, jako je AIDS.
Je ovšem nutno dodat, že tyto změny imunitního systému jsou typické pro chronicky osamělé jedince, kteří již pocitu vykořenení zcela propadli.
Boj o přežití
Lidé trpící pocitem osamění mají silně aktivovánu část nervového systému označovanou jako sympatický nervový systém nebo zkráceně sympatikus. Tento systém se uvádí do pohotovosti v případech ohrožení, kdy se naši předkové rozhodovali mezi útěkem a bojem.
Člověk podvědomě vnímá osamělost jako hrozbu stejného kalibru, jako setkání s nebezpečnou šelmou nebo příslušníky cizí, nepřátelské tlupy. Evolučně dává taková reakce organismu na osamění smysl. Naši dávní předkové žili v malých tlupách a byli závislí na spolupráci s ostatními jejími členy. Organismus osamělého pravěkého člověka byl proto uveden do stavu krajní pohotovosti. Rozběhly se v něm naplno mobilizační procesy, s jejichž pomocí se mohl vrátit zpět do bezpečí tlupy.
