Samopal, či pistole? Zbraň legendárního italského výrobce Berreta 93R
Pistole Beretta 93R, střílející třírannými dávkami, neoplývá kdovíjak poutavou historií ani pohnutými začátky. Rozhodně ale patří mezi ikonické zbraně, a to především díky filmovému plátnu.
Zbrojovku Fabbrica Pietro Beretta, jejíž historie začala téměř před 500 lety, asi nemusíme představovat. Kdo by neznal její pistole s distinktivním výřezem závěru, celou řadu znamenitých válečných samopalů a špičkových loveckých brokovnic?
První zástupce řady Beretta 92 vznikl v roce 1975. Šlo tehdy o jednoho z průkopníků formy služebních pistolí v ráži 9 × 19 mm, s vysokou kapacitou zásobníku a SA-DA spouští (umožňuje oba způsoby stisku – s nataženým kohoutem i bez) s vnějším kohoutem. Ačkoliv jde už o překonaný koncept, zůstávají „dvaadevadesátky“ díky svým kvalitám v rozličných variantách a licenčních i nelicenčních kopiích u mnoha ozbrojených složek ve službě dodnes.
K prvním uživatelům Beretty 92 patřily americké policejní útvary, mezi nimi i strážci zákona v Dallasu ve státě Texas. Ti si novou zbraň, výrazně překonávající doposud užívané revolvery, celkově pochvalovali. Dostávali se ovšem i do specických situací, typicky do boje na krátkou vzdálenost v interiérech, nebo museli pálit z vnitřku vozidla, přičemž by ocenili ještě vyšší palebnou sílu a univerzálnost zbraně, ovšem bez výraznějšího nárůstu velikosti a hmotnosti.
Kupříkladu v kombinaci s balistickým štítem v druhé ruce a v úzké chodbě by šlo o ultimátní (k dané situaci vhodnou) zbraň. A tak už někdy v roce 1977 do italské zbrojovky putoval až z dalekého Texasu požadavek na variantu Beretta 92, přizpůsobenou ke střelbě dávkou. Úkolu se chopil nadaný inženýr Paolo Parola a vzal to zevrubně.
Tři rány na jeden stisk
Zdálo by se, že půjde o nenáročný úkol – prostě se vyjme přerušovač a z pistole se stane samopal. Šlo by ale o špatně kontrolovatelnou zbraň, což se ostatně dá říci o většině plně automatických pistolí. Parola se proto vydal cestou zevrubnější přestavby. Místo plné dávky, kterou zastaví jen uvolnění spouště nebo vyprázdnění zásobníku, zbrani nadělil mechanicky omezenou dávku na tři rány s teoretickou kadencí 700 ran/min. Musel k tomu ale vytvořit takřka hodinářský mechanismus, který našel svůj domov v titěrném prostoru pod pravou střenkou, což rozhodně byla designérská výzva. Střelec mohl přepnout z dávky i na jednoranný režim.
Přepínač se dostal za pojistku na levé straně. Požadavek totiž zněl, aby se výsledný typ při ovládání a údržbě co nejvíce blížil výchozímu modelu 92 a také aby zůstala maximálně zachovaná kompaktnost. Našlo se tedy místo pro výklopnou přední rukojeť před lučíkem, svírající přitom distinktivní úhel 45°, zabraňující vyvrácení zbraně pod náporem zpětného rázu. Vznikla i přídavná ramenní opěrka, která se dá rychle „nacvaknout“ na rukojeť a v tomto stavu dokonce sklopit. Úroveň ergonomie opěrky lze hodnotit jako „základní“, ale v této kategorii, kde jde vždy o bolestivý kompromis mezi skladností a pohodlím, patří k tomu lepšímu.
Další zlepšovák představuje prodloužená hlaveň opatřená úsťovou brzdou, pomáhající kompenzovat zdvih při výstřelu. Automatická beretta dostala na rozdíl od předešlého modelu 92 pouze jednočinné spoušťové ústrojí. U zásobníku se prvoplánově počítalo s lehce prodlouženou, dvacetirannou variantou, ale pasovala i standardní verze na 15 nábojů, nebo naopak výrazně delší na 35 výstřelů.
Raffica na trhu
Výsledný „minisamopal“ byl hotov v roce 1979, přičemž dostal označení 93R („R“ jako „Raffica“, dávka). Co do kvalit patří ve své kategorii dodnes na špici, kdy je kontrolovatelnost střelby dávkou díky řadě vylepšení vyšší než u konkurence. Až na trochu nešťastně umístěný přepínač a jeho subtilní konstrukci sestávající z mnoha drobných dílů nešlo „třiadevadesátce“ celkem nic vytknout. Přesto se nestala žádným prodejním trhákem. Přece jen se jednalo o vcelku speciální zbraň pro vybrané situace, která postrádala univerzálnost a užitnou hodnotu plnohodnotných samopalů, a naopak disponovala zbytečnou silou na to, aby ji používala řadová policie.
Nevelké množství těchto berett nakoupily některé policejní útvary v USA, ale detaily o zmíněných kontraktech chybějí. Hlavním uživatelem se staly protiteroristické složky italské státní policie Nucleo Operativo Centrale di Sicurezza a Gruppo di Intervento Speciale. Současný status zbraně v jejich řadách zůstává ovšem nejasný, stejně jako rok jejího možného vyřazení. Šlo by spekulovat také o několika dalších zahraničních uživatelích, ale samotná Beretta o svých prodejích mlčí. Hrstka dostupných fotografií s jistotou „usvědčuje“ pouze alžírskou policii, respektive „průzkumnou a intervenční brigádu BRI“. Vzniklo i pár zdobených darovacích exemplářů.
V rukou kyborga
Produkce kvůli malé poptávce skončila v polovině 90. let, ale i přes omezené prodeje jde celkem o známou zbraň. Model 93R totiž získal proslulost spíše na kulturním poli. Díky svému agresivnímu a impozantnímu vzhledu posloužil v desítkách filmů, seriálů a videoher. První z nich byla „belmondovka“ z roku 1983 Le Marginal (Dobrodruh). Jeho nejslavnější role však přišla v sérii filmů RoboCop. Pistole, nově označovaná jako Auto-9 a určená policejnímu kyborgovi, prošla řadou úprav – dostala především blok na ústí hlavně, který jí měl dodat vzezření evokující svým tvarem rakev. Příliš se to nepovedlo, ale požadavek na rekvizitárnu zněl jistě neotřele.
V současnosti patří Beretta 93R rovněž k ceněným, mimořádně vzácným sběratelským artefaktům. Před několika lety se jeden exemplář prodal v USA v přepočtu za 2 921 000 Kč. Beretta by asi neprodělala, kdyby dnes „hladovému“ civilnímu trhu předhodila alespoň samonabíjecí variantu.
