S testamentem v kapse: Jak Fridrich z Donína málem skončil v italské karanténě

Cestování patřilo v minulosti k drahým a nebezpečný zábavám. I proto si je mohli dovolit spíše šlechtici, a i ti před některými výpravami raději sepisovali závěť…

01.08.2024 - Jiří Kubeš



Fridrich z Donína (asi 1574–1634) pocházel z velmi rozvětveného rodu, jehož původ bychom mohli vystopovat ve středověkém Slezsku. Jeho členové vždy žili na hranicích českých zemí se Saskem, a tak se několik jejich linií usadilo nejen v Čechách či ve Slezsku, ale také v říšském prostoru. 

Rodinný život 

Fridrich pocházel z chudší újezdecké větve, jež vlastnila tvrz Bílý Újezdec u Smečna a také nedaleké Nové Strašecí a Unhošť. Jmění rodiny se však ztenčilo dělením mezi jednotlivé syny. Fridrichovi pak zůstal jen statek Bílý Újezdec a několik vesnic. Ze začátku to vypadalo, že mu skromnější zázemí nebude vadit. Mladý katolík studoval u jezuitů v Praze a později v bavorském Ingolstadtu. V rámci kavalírské cesty navštívil na přelomu let 1593 a 1594 Itálii, a dokonce se oženil se sestrou svého souseda, později velmi mocného Jaroslava Bořity z Martinic a na Smečně. Isolda, jak se Donínova manželka jmenovala, však už v roce 1605 zemřela.

Zdá se, že od té doby se Fridrichovi přestalo dařit. Už se znovu neoženil a svým štědrým mecenášstvím a půjčkami zadlužil zděděný statek natolik, že jej musel v roce 1611 prodat. Dokonce ani jeho katolictví mu po Bílé hoře nepomohlo. Do nákupu konfiskátů se pro nedostatek financí nemohl zapojit a kupil jeden dluh za druhým. Když v lednu roku 1634 zemřel, jeden jezuita žádal úřady, kterým kdysi Donín půjčil peníze, aby mu přispěly nějakou menší částkou aspoň na pohřeb: „Po něm se pak nic nenachází, co by k pohřebu těla jeho mrtvého mohlo nápomocné bejti. Nebo ode tří let skůro almužnou pobožnejch lidí v tom světě živ byl.“ Fridricha přežili dva z jeho bratrů, jako nekatolíci však odešli do exilu. 

Šlechtic na cestách 

Vraťme se tedy raději do veselejších let a přibližme si šlechticovy cesty. Fridrich podnikl v nejšťastnějších dobách svého života čtyři výpravy a jím sepsaný cestopis se tedy dělí na čtyři nestejně velké části. V letech 1588–1589 pobýval ve Vídni, a to zřejmě na dvoře arciknížete Arnošta, odkud pak podnikl krátký výlet do Uher. V roce 1592 se vydal s bratrem studovat do Ingolstadtu a v díle se tomu věnuje v části Cesta do Bavor. Třetí a nejkratší úsek popisuje jeho kavalírskou cestu do Itálie v letech 1593–1594

Po velké odmlce se pak Fridrich z Donína vydal na druhou cestu do Itálie, kterou absolvoval na přelomu let 1607–1608 po smrti manželky. Tato část, nazvaná Loretánská pouť, je nejobsáhlejší, ačkoliv zahrnuje „jen“ asi šest měsíců putování. Etapa však měla charakter zbožné cesty. Šlechtic vyrazil z Prahy přes České Budějovice a Pasov do prvního poutního místa, bavorského Altöttingu, proslavené mariánské svatyně. Pak pokračoval přes Mnichov a Innsbruck, na přelomu roku překonal Alpy a stanul v Miláně. „Mediolán město veliké a mocné, v pěkné a veselé rovině položené, mezi největšíma městy vší Europy může počteno býti, třikráte sto tisíc lidu v sobě (…) obsahujíc.“ 

Když si město dostatečně prohlédl, vydal se k moři do Janova, který Donína uchvátil, i když tu strávili jen tři dny: „Město jest lidné, velmi bohaté a ku podivu slavnými, velikými a nad míru nákladnými domy a paláci tak okrášlené, že všecka jiná města Vlaské země (Itálie, pozn. red.) a snad i celé Europy v tom převyšuje.“ Bohatství města pan Fridrich jednoznačně spojoval s obchodem. 

Za svatým Františkem 

Pak už chvátal na jih a cílem bylo další poutní místo. Přes Luccu, Pisu a Florencii dorazil do Assisi, aby si v městě i okolí prohlédl místa spjatá se svatým Františkem a svatou Klárou. Dlouho se ale nezdržel, protože hlavní cíl ležel nedaleko. Do Loreta přijel 16. února, „a tak předsevzatou pouť z milosti a opatrování Božího šťastně vykonali. Pán Bůh rač z toho pochválen býti.“ Jak sám Donín poznamenává, „město nevelké jest“, ale „pro svatý dům blahoslavené Panny Marie skrze ruce andělské z Nazaretu do Dalmacie, potom do marky Ankonitánské přenešený, po všem světě známý“. Jen v Loretu se zdržel pět dní. 

Cesta po Itálii 

I když Donín úspěšně vykonal svou pouť, neobrátil své kroky hned k domovu, ale procestoval ještě střední a jižní Itálii. Nejprve se vydal do Říma, kam přijel na sklonku února, aby hned absolvoval (jak se to v dané roční době dělávalo) krátký výlet do Neapole. Po návratu ještě strávil něco času ve Věčném městě, ovšem nezůstal až do Velikonoc, jak by se dalo čekat. Už 16. března vyrazila jeho skupina na sever a přes Sienu se dostala do Florencie, kde se zdržela několik dní u medicejského dvora. Následovala klasická cesta přes Bolognu s návštěvou Ferrary, Parmy, Piacenzy, Cremony a Mantovy. Pak už směřoval do Benátek, kam připlul s velkými potížemi o Velikonocích. 

Donín nejprve zmeškal loď z Padovy, a proto jel okolo řeky Brenty vozem k moři. Cesta s výhledem na letohrádky místní šlechty jej uchvátila, ovšem záhy se dostavily problémy. Pobřeží bylo totiž postiženo povodněmi, a tak se nemohli dostat až k moři: „Tak velmi nebezpečně a nepohodlně, neb voda do vozů dosahovala a naše tlumoky zmákala, jeti sme počali.“ Naštěstí cestovatele míjela menší bárka, která je naložila, a tak vpluli do laguny. 

Dobový covid 

Pak je však zastavila stráž u vnější hráze a nechtěla je pustit dále, dokud nepředloží všechny příslušné doklady s potvrzením, že nepřicházejí z morem nakažené země. Ačkoliv měl náš cestovatel některé doklady k dispozici, neměl potvrzení z Loreta ani z Říma, a tak ho stráž dále nepustila. Vysvětlování zpočátku nepomáhalo: „Ale hluchým sme mluvili, neb ihned všecky nás na bárce aristovali, a aby žádný z nás z bárky nechodil, poručili.“ Dokonce mu vytáhli loď na souš. Tak ho stráž nechala dvě hodiny a radila se, zda šlechtice a další neodvézt do speciální karantény za městem, kam se podezřelí cizinci zavírali na 40 dní, aby se prokázalo, že netrpí infekční chorobou. 

Toho se samozřejmě pan Donín velmi obával. Naštěstí se mu ale podařilo dostat se k dohlížejícímu úředníkovi a po delší rozmluvě a přemlouvání dosáhl toho, že jejich cesta byla volná. Ještě ale nebylo vyhráno, protože ho hned vzápětí v laguně zastihla bouře: „Vítr do plachty silně vál a nám naši lodí hrubě naklonil, takže sme se nemálo obávali, aby ji nepřevrhl.“ Fridrich to komentoval tak, že si tehdy ověřil pravost přísloví „kdo se nerad modlí, aby k moři šel“, protože se všichni začali na vodou a větrem zmítané bárce modlit.

Prosby k nebi byly vyslyšeny a poutníci se ve zdraví dostali do Benátek „děkujíce Pánu Bohu, že nás z tolika nebezpečenství vyvésti ten den ráčil“. V městě na laguně pak Fridrich zůstal skoro týden a samotné Benátky si v cestopise vysloužily jeden z nejdelších zápisů, protože přitahovaly svou cizokrajností a odlišností. V druhé půli dubna absolvoval cestu přes Alpy do Innsbrucku a přes Linec a jižní Čechy konečně 4. května 1608 dorazil do Prahy, kde skončilo poslední Donínovo velké putování.


Další články v sekci