S bidlem proti zubatému monstru: Setkání s agresívním hrochem obojživelným

„Ty se v té vodě budeš koupat?“ diví se mladá štíhlá černoška, jejíž angličtina se trochu míchá s místním jazykem – setswanštinou, jazykem Botswaňanů. Opatrně nabírá špinavou žlutou miskou vodu do barelu, a to v hloubce sotva pár centimetrů – jen kousek od břehu. Naproti tomu já v mírně se vlnící řece Okavango stojím po kolena a snažím se velkým objektivem zamířit na poletující žluté snovače, kteří si z trávy budují domov.

„Je tam hroch!“ dodává a raději ustoupí o krok zpět. „Já o něm vím!“ přitakám a ukážu rukou k drobnému chomáči trávy a papyru, u nějž vyčuhují z vody nadočnicové oblouky a nozdry, z nichž co chvíli vyletí gejzír nepatrné vodní spršky. Hroch je asi třicet metrů daleko, až za hlubokým vodním kanálem. I tak jsem ale pořád připraven odstartovat. Nedávná příhoda mi totiž znovu důrazně připomněla, jak je tohle obrovské a silné zvíře rychlé a nebezpečné. 

„Nepotopitelná“ kánoe mokoro

Nikdy jsem neslyšel o ochočeném hrochovi, ale naopak znám desítky příběhů rančerů, domorodců či majitelů usedlostí, které popisují hroší agresivitu. Hrůzostrašná vyprávění o převrácených lodích, rozdupaných člunech a překousnutých kravách, které se z neopatrnosti přišly napít k řece a hrochovi tak zkřížily cestu, doplňují historky o zabitých nešťastnících, jež při rybaření proud zahnal příliš blízko k hroší skupince.

Jen týden předtím, než mě mladá Botswaňanka napomenula za mou neopatrnost na břehu řeky, jsem s rangerem Jesusem vyrazil za hrochy na tradiční kánoi mokoro. Moc nechybělo a mohli jsme rozšířit statistiku o hroších napadeních. Údaj pohybující se kolem čtyř stovek mrtvých ročně by pak obsahoval i naše jména… 

Z jednoho kusu dřeva vydlabaná kánoe mokoro je prý nepotopitelná, ale nevěřím tomu, že by její dávní konstruktéři počítali s tím, že do ní někdy usedne pupkatá postava z Evropy s těžkou fototechnikou. Stačí drobné otočení, nahnutí se či mávnutí rukou, loďka se nebezpečně rozkýve a chvílemi její okraj dělí od hladiny jen pár centimetrů. Když jsem si do lodě sedl, pořád jsem nechápal, proč se vlastně ještě nepotápíme. Veškerý pohyb jsem se snažil omezit pouze na mačkání spouště fotoaparátu.

Vstříc pánovi jezera

„Připomeň mi, Jesusi, proč v téhle kocábce vlastně sedím?“ snažím se trochu odlehčit situaci v přetížené loďce. „Zaplatil jste si přece výlet k hrochům, pane!“ odvětí můj průvodce a kormidelník Jesus, jehož předpisové oblečení (krátké šortky, khaki košile s výložkami a tlusté ponožky v trekových botách – ranger nikdy nesmí chodit před zákazníky bosky!) doplňuje kulovnice, prý s jediným nábojem. Jesuse znám už tři dny a jednoznačně jsem si ho zařadil mezi skvělé stopaře. Profesionál každým coulem – ochotný, úslužný a v přírodě mu nic neunikne. Jen toho „pána“ mu pořád marně vymlouvám. Prostě odmítá říkat mi „Richarde“.

Nemusíme jet ani moc dlouho, protože řev skupinky hrochů slýchávám každý den a řeka bohatá mimo jiné na ryby a krokodýly se těmito obry jen hemží. Skupiny deseti, dvaceti, ale i padesáti hrochů jsou rozesety kolem břehů velkého jezera, kterým právě proplouváme. Zamířili jsme si to k partě, která se povaluje na mělčině uprostřed vodní hladiny. Je tady menší ostrůvek, ponořený těsně pod hladinou. Kdo z hrochů mělčinu obsadí, nemusí být blízko břehu, odtud přichází i hrochům nebezpeční lvi. Kdo tedy ovládá ostrůvek, je vládcem jezera. A aby se jím stal, musí na to mít velikost i tesáky, které jsou v kombinaci se silnou čelistí děsivou zbraní.

Když tak koukám na skupinu před námi, nedělá mi problém tohohle šéfa identifikovat – je to obrovské monstrum a naše pohupující se plavidlo k jeho otevřené tlamě přibližuje jako kmen stromu mezi zuby obrovské pily… 

Po proudu do hroší tlamy

Sám si říkám, že bychom mohli pomalu měnit směr, když vtom Jesus zaklel. Jeho setswanštině sice nerozumím, ale intonace a výraz obličeje nedávají moc prostoru k pochybám. Vzdálenost k ostrůvku se pořád zkracuje a mě napadá, že jsem už nějak dlouho neslyšel šplouchnutí nořícího se bidla. Od skupiny hrochů nás dělí tak čtyřicet či padesát metrů a do čela stáda vplul vůdčí, snad víc než třítunový samec.

„Děje se něco?“ ptám se a stále držím oko u hledáčku, aby mi nic neuteklo. „Nedosáhnu na dno!“ prohlásí zvýšeným hlasem Jesus. „A co to znamená?“ opáčím natvrdle. „Nemůžu kormidlovat ani pádlovat a proud nás nese přímo ke hrochům!“ už křičí můj lodník.

Mezitím jsme už jsme překročili pomyslnou „demarkační“ čáru třiceti metrů a hroši se začali hýbat vzrušeně. Já ponořil ruce do vody a začal co nejrychleji plácat směrem od hrochů. Proud ale nabral na rychlosti. Loď se prudce zakymácela. To se Jesus ohnul pro kulovnici a prudkým potáhnutím uzávěru ji nabil. „Pořád máš jen jeden náboj?“ ptám se se smíšenými pocity. Nechci, aby zastřelil nějakého hrocha, ale ani mě netěší představa, že si na vlastní kůži vyzkouším sílu hrošího skusu. „Doufám, že je to zažene!“ prohlašuje nejistě Jesus.

Parkoviště na hroším hřbetě

Většina hrochů couvla, ale několik samců a samic se v mělké vodě zvedlo na všechny čtyři a prudce házejí hlavami na obě strany. Voda stříká, hroši útočně mručí a zuřivě otevírají tlamy. Přemýšlím, co dělat, až nás některý z nich potopí a my se převalíme do vody. Kterým směrem plavat? Ke každému břehu to je víc než dvě stě metrů a i kdybych byl olympijský plavec, rychlejší než hroši nebudu.

Mezitím se dali do pohybu mladší samci – rozvířili kalnou vodu a ve cloně stříkajících kapek se dali na zběsilý úprk. Do pohybu se se dal i dominantní vůdce stáda, ale na úprk to nevypadalo. Potopil se a neomylně zamířil naším směrem… Nad hlavou se mi mihl stín, jak Jesus přiložil pažbu k rameni a zamířil na bubliny, které prozrazovaly pohyb vůdce stáda. 

„Toho jednou kulkou nezabiješ!“ konstatuju, i když bych si jindy za takovou větu sám nafackoval, protože bych nepřipustil, aby zvíře zbytečně zemřelo. Teď je ale situace fatálně jiná. „Já vím,“ odsekne nervózně Jesus. „Ale copak tohohle samce zastavím varovným výstřelem?! Střílet do vzduchu už vůbec nemá smysl!“ Zoufale sleduju hlaveň, která klesá níž a níž – do míst, kde by se hroch měl objevit. Čekám strašný náraz, který nás vymrští vysoko do vzduchu. Vtom ale kánoe do něčeho naráží a zastavuje se. Setrvačnost s námi hodí dopředu a Jesus zavrávorá. Najeli jsme na hroší hřbet!?

Hroší vláda nenarušena

Chytám se boků vydlabaného kmene a čekám smrtící úder rozzuřeného třítunového býka. Jesus byl ale duchapřítomný. V mžiku si přehodil nabitou kulovnici přes rameno, popadl čtyřmetrové bidlo a prudce s ním bodl do vody. Opřel se tyčí o dno a prudké napnutí trénovaných svalů otočilo kánoi o devadesát stupňů. Najeli jsme na mělčinu hrošího ostrůvku, a i když byla z rejdění hrochů měkká a rozbahněná, hůl tady našla potřebnou oporu. Jesusovi se každým zabořením do bláta dařilo loď výrazně posunovat pryč z proudu a dál od hrošího ostrůvku. 

Stačilo třikrát zabrat a štíhlá loďka začala nabírat pravidelný rytmus. Ještě několik temp a přesně na místě, kde jsme před chvílí stáli, se vynořil hroší samec. Musel zřejmě plavat v nějaké podvodní roklině, protože jsme ještě před chvílí viděli jen bubliny a teď mohutně odfukoval s hlavou nad vodou. Měli jsme obrovské štěstí, že nás proud netáhl rovnou nad kaňon, kterým se k nám pod vodou řítil vůdce stáda, a nevjeli mu rovnou na záda.

Samec nás se skloněnou hlavou pozoroval. Urputný výraz, tělo zjizvené od soubojů a hluboké, mnohdy čerstvé šrámy od zubů soků, z něj dělaly mnohem strašlivějšího tvora, než když v mělké vodě jen polehával s hlavou nad hladinou. Otevřel tlamu a prudce s ní hodil za záda. Vycenil monstrózní tesáky a ještě výrazněji hlavou zatřepal. Spodní čelist se po chvíli dovřela a samec vítězoslavně zaryčel. Vyhrál. Dokázal, že je pořád vládcem hrošího jezírka a já se s ním o to rozhodně nehodlal přít. 

Diplomatické ukončení vyjížďky

Všude kolem nás byly desítky hrochů, kteří, jak jsme zrovna mohli vidět, se z líných povalečů dokážou během okamžiku změnit v běsnící tanky. Od těch nejbližších jsme teď byli i více než sto metrů daleko, ale v bezpečí jsme si zatím nepřipadali. Taky mi došlo, že jsem neudělal ani jeden snímek, ale před očima jsem pořád měl běsnícího netvora z jezera. 

Scénářů, jak mohl tento příběh skončit, bylo několik, ale žádný kromě toho, jenž se odehrál, by se nevyvíjel v náš prospěch. Kulka v těle monstra by možná byla smrtelná, ale dřív, než by zvíře uhynulo, by stačilo rozdrtit kánoi a nás zabít. Možná by jeden z nás přežil, když by se pán jezera uklidnil drcením kostí toho méně šťastného. Snad by nás vymrštění ze člunu odhodilo tak daleko, že bychom měli šanci uplavat do bezpečí. Možná…, snad…, kdyby…

TIP: Kanibalští rozsévači smrti: Co dokáže antrax a masožraví hroši

Míříme směrem k našemu kempu a Jesus, aniž by polevil v bidlování, jen stroze prohodí: „Už je dost hodin a musíme stihnout večerní vyjížďku!“ a já vím, že mluví o džípu, který mám domluvený na čtvrtou hodinu. Taky vím, že si diplomaticky našel důvod, jak odsud zmizet. Jsou sotva dvě odpoledne a času máme nazbyt, ale nijak neprotestuji. Jesus se bez urážky potřebuje ‚přebalit‘ a já, až dorazíme na pevninu, kde bude posedávat parta kamarádů, budu spěchat nejkratší cestou k baru. Dřív než jim odpovím na otázku: „Tak co hroši? Byli nějací?“ si roztřesenou rukou objednám ten nejsilnější drink, který bude v prosklené vitrínce stát...