Rytířská kultura: Nevyhnutelný pád zastaralých hrdinů

Srdce rytířské kultury od počátku bilo především ve Francii, kde navazovalo na tradice Karla Velikého a odkud pocházela většina účastníků křížových výprav. Rovněž Richard Lví Srdce byl sice anglickým králem, ale ve skutečnosti hovořil mnohem víc francouzsky a centrum svých držav viděl především v Normandii a v Akvitánii, kterou ovládal jako dědictví po matce. Miloval rytířské romány a snažil se dbát na jimi vytyčené zásady. Účastnil se turnajů a v bitvách se vrhal do nejhustší vřavy. Přesto se ani on nevyhnul občasnému porušení slibů a zpupnému chování. Jeho manželství bylo navíc čistě formální a mnoho historiků nahlas uvažuje o jeho homosexualitě či alespoň bisexualitě.

Předchozí část: Rytířská kultura: Kdo byli předchůdci krále Artuše a Richarda Lvího Srdce

Z Francie se rytířská kultura šířila do zbytku západní Evropy – zasáhla především Anglii, Španělsko, ale i Svatou říši římskou, na jejímž okraji ležely také české země. U nás přišly turnaje a rytířské písně do módy ve 13. století za Václava I. S rostoucí vzdáleností od „francouzského srdce“ nicméně vliv artušovských rytířů slábl. Ruští bojaři či například japonští samurajové již proto vycházejí z jiných ideologických základů. 

Středověký tank

Rytíř odvozoval svoji nadřazenost od naprosté bojové dominance. Celé 13. století můžeme označit za vrchol rytířství, kdy se i mimo křížové výpravy odehrály například bitvy u Bouvines (1214), na Moravském poli (1278) či u Worringenu (1288), kde rytíři jednoznačně vládli. Rytířský šlechtic byl jediný, kdo si mohl dovolit drahou výbavu, a navíc se od malička cvičil v bojových uměních. Četné turnaje, jichž se účastnil, simulovaly válečnou vřavu a šlo v nich původně o přípravu na ostrý boj. Podívaná pro diváky se z nich stala až později. 

Samotná bitva pak vypadala jako shluk soubojů jednotlivců či malých skupinek. Neprobíhalo během ní žádné složité taktizování: Stačilo se prostě seřadit do linií, navzájem si krýt bok a tryskem se rozjet proti soupeři. Náraz těžkého jezdce soustředěný do špičky kopí se dnes přirovnává k bojové síle tanku. 

Levnější a silnější

Situace se začala měnit ve 14. století, kdy ve stoleté válce nad hrubou silou francouzských rytířů získávali výhodu angličtí lučištníci a také švýcarští pikenýři. Trend pak pokračoval do následujícího století, kdy v českých zemích vítězila husitská vojska a také francouzský král víc spoléhal na nájemné bojové skupiny než na své rytíře-leníky. I díky jeho „odklonu“ Francouzi nakonec dokázali Angličany ze svého území vytlačit a stoletou válku vyhráli. 

Ve změnách společnosti samozřejmě sehrála roli i děla a první ručnice. Klíčové však bylo zjištění, že dobře organizované profesionální vojsko pěšáků dokáže s vhodně zvolenou taktikou rytíře porazit. Jejich výbava a výcvik byly přitom mnohem levnější. Velitelé armád se posléze přesunuli z předních řad do zázemí, kde plánovali taktiku. A prestiž šlechtice se mnohem víc začala odrážet od dobrého hospodaření než od statečnosti v boji. 

Neválčit a bohatnout!

Ne že by snad ve středověku šlechta nehospodařila. Svěřené území bylo nutné spravovat a rozumní velmožové i drobní leníci věděli, že potřebují hromadit daně od poddaných, aby si zajistili živobytí a zázemí pro svoji vládu. Navíc vybírali mýtné na cestách a od 13. století občas i různé tržní poplatky od obyvatel měst a městeček, která založili. Tím ovšem jejich ekonomické snažení končilo. Čest si šlechtic vybojoval v poli po boku krále a z válečných úspěchů čerpal i svou prestiž.

Od 15. století však uvedené tvrzení postupně přestávalo platit, čímž se měnilo i vnímání šlechty jako celku. Páni už najednou osobně s vlastní družinou neochraňovali bezpečnost poddaných, ale především vybírali různé poplatky, takže si mohli platit armádu. S nástupem renesance a humanismu přišla šlechta na chuť podnikání, které dřív zůstávalo výsadou měšťanů a cestujících obchodníků. Šlechtici tak začali budovat rybníky a stavět pivovary, aby si z nich zajistili zisk.

Těžká show

Není divu, že se rytířské příběhy stávaly čím dál víc nostalgickou vzpomínkou na staré časy. Mnozí na ně však nedali dopustit a ve svém rytířství spatřovali znak nadřazenosti. Nikoliv náhodou se v českých zemích 15. a 16. století označovala nižší šlechta souhrnně za rytíře. Nicméně velkolepé turnaje ve stále těžší zbroji (původní kroužkové košile postupně nahrazovaly plechy) se měnily v pouhou „show“ pro obecenstvo a s přípravou na bitvu neměly nic společného.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Nejmocnějšími šlechtici už nebyli ti, kdo táhli po boku krále do bitvy, ale ti, kteří mu dodali nejvíc vojáků. Panovnický dvůr sice fungoval již od středověku, ovšem v renesanci se stával středobodem veškerého politického dění. Nový ideál šlechtice představoval tančící, uhlazený, vzdělaný a chytrý dvořan, zdatný v konverzaci. Společenská obratnost se navíc snoubila i s jistým druhem „lstivosti“, či alespoň „vychytralosti“, což měli dřív rytíři se svým přímým a čestným chováním teoreticky zapovězeno. Přednosti dvořana postupně nahradily rytíře-válečníka na bojišti i v politice.