Rudá Vídeň: Jak vypadala socialistická reforma vídeňského bydlení, školství a zdravotnictví?

Explicitní politické pojmenování Rudá Vídeň evokuje režim, na nějž nemáme nejlepší vzpomínky. Ve své době však šlo o unikátní projekt. Když se sociální demokraté dostali na konci první světové války k moci, čelili zdevastovanému hospodářství i společnosti. Přesto se z Vídně rozhodli učinit jakousi výkladní skříň komunálního socialismu. V letech 1919 až 1934 tak realizovali rozsáhlý program městské obytné zástavby, reformovali oblast školství i zdravotnictví a všeobecně směřovali politiku k veřejnému prospěchu. Tak například pětinásobně zvýšili celkový počet mateřských škol, zřídili mimoškolní střediska nabízející dětem volnočasové aktivity, zavedli dotované obědy ve školách (ty byly financované z daně uvalené na noční kluby) a školami organizované bezplatné lékařské a zubní prohlídky pro celé rodiny. Na balíčky pro novorozence se použily peníze získané zdaněním sázek na dostihy.

V době, kdy mnohé podnájmy postrádaly základní sociální zařízení, se za účelem zvýšení hygienických standardů budovaly především veřejné lázně a koupaliště. Jedním z největších „chrámů hygieny“ té doby – Amalien­bad – disponoval prostorovou kapacitou přesahující tisícovku návštěvníků. Měl bazén krytý prosklenou střechou, římské lázně a na svou dobu inovativní sprchy.

Výstavba a bydlení

Velkou část energie a prostředků věnovalo vedení města rovněž na nápravu dlouhodobé bytové krize. Výsledek? Více než tři stovky nových bytových projektů.  Protože se stavební náklady hradily z veřejných peněz, udržovalo město v těchto bytech nízké nájemné. V průběhu patnácti let tak získalo nový domov přes dvě stě tisíc lidí, což tehdy dělalo přibližně desetinu obyvatel Vídně. Jednalo se v zásadě o urbanistický program, který si kladl za úkol vytvořit  rovnocennější podmínky pro moderní městské bydlení. Zahrnovalo i novou síť zdravotnických a sociálních služeb, ale i komerční obchody a gastronomické podniky. 

Byty byly přidělovány na základě bodového systému zvýhodňujícího rodiny, zdravotně postižené a méně majetné občany. Čtyřicet procent nákladů na výstavbu hradily výnosy z vídeňské daně z bydlení, zbytek z daně z luxusu a ze spolkových fondů.

Významnou novinkou celého stavebního programu Rudé Vídně byly takzvané Gemeindebauten, neboli komunitní stavby. Tyto masivní obytné bloky byly koncipovány jako roztroušená společenská epicentra. Nenabízely totiž pouze bydlení, ale i rozsáhlou infrastrukturu. Monumentální rozměry měly patřičně reprezentovat nový politicko-sociální směr vládnoucí strany. Obří bloky byly přitom zasazovány do stávající městské struktury, aniž by ji nevhodně narušovaly.

Panelák naležato

Například ikonické bytové sídliště Karl Marx Hof, postavené v letech 1927 až 1930 podle plánů Karla Ehna na Hagenwiese, sice obsáhlo kapacitu přes 1 300 bytů, ale koncipovali ho ve stylu zahradního města. Obytný superblok o délce přesahující jeden kilometr má pouze tři podlaží a nabízí prostorné vnitřní dvory, do kterých směřuje každý z bytů otevřenou lodžií. Prostřední křídlo vybavil architekt šesti věžemi vystupujícími jako reprezentativní „hrdinský“ symbol. Někdy bývaly s ironickou nadsázkou označovány za „lidové bytové paláce“. Jejich autoři se totiž až viditelně snažili dodat masivním budovám se stovkami sociálních bytů aristokratický vzhled.

V komplexu se nacházely dvě centrální prádelny, dvoje lázně, dvě mateřské školy, dvanáct mateřských poraden, domov mládeže, knihovna, zubní ordinace, ambulance, lékárna, pošta, několik ordinací lékařů a kavárny. Klasické meziválečné Gemeindebauten vypadaly velmi podobně. Hlavním vchodem s velkou branou se vcházelo do dvora. V něm rostly stromy a trávníky sloužily jako dětská hřiště. 

Pro lidi

Mnohé z těchto komunitních budov se na první pohled jeví jako tradiční středoevropské městské domy. Jen v jakémsi monumentalizovaném měřítku a doplněné velkými vnitřními zahradami. Připomínaly až jakési malé pevnosti – a skutečně se daly přizpůsobit i k vojenskému využití. V několika vídeňských Gemeindebauten se totiž bojovalo během rakouské občanské války v únoru 1934. Bránily je tehdy coby bašty sociálnědemokratické strany.

Gemeindebauten stvořily nový způsob setkávání se – dnes bychom řekli komunitní prostor. Vnitřní prostory městských bloků, které by za normálních okolností zůstaly soukromým prostorem, se otevřely veřejnosti. Stavby svým obyvatelům signalizovaly, že mají právo nejen ve městě žít, ale podílet se také na jeho podobě podle vlastních potřeb a přání. 

Podle teorie, z níž celý stavební program vycházel, mělo město nabídnout třídě těžce pracujících mnohé kulturní a sociální výhody. Mělo koncentrovat tvůrčí energii a společenský pokrok. Sociální demokraté by však jen stěží mohli realizovat projekt podobného rozsahu a zaměření, kdyby předchozí městská správa nezavedla o generaci dříve elektřinu, plyn, pitnou vodu, kanalizaci a veřejnou dopravu.

Moderní metropole

Mnozí z autorů nejpůsobivějších staveb Rudé Vídně patřili mezi žáky významného architekta a urbanisty, profesora Otto Wagnera. Někteří pracovali v jeho kanceláři právě v době, kdy navrhoval systém vídeňské veřejné dopravy. Založil jej tehdy na železnici. Jak superbloky, tak městský dopravní systém se snažily propojit staré město s novou infrastrukturou.

TIP: Šedivé dědictví komunismu: Dlouhá historie československých paneláků 

Dotované bydlení představovalo výjimečný úspěch rakouské sociální politiky i architektonické tvorby. Právě ono přineslo této krátké epoše dlouhodobě pozitivní pověst. Rudá Vídeň nás může inspirovat i v dnešní době. V situaci, kdy je pro značnou část obyvatel vlastní bydlení jednoduše ekonomicky nedostupné, nám může poskytnout užitečnou lekci o tom, jak mohou města jednat ve prospěch svých občanů… 

Vídeň má dodnes skvělé renomé jako jedno z míst s nejvyšší životní úrovní na světě. Je tomu tak i proto, že se k tomuto dědictví otevřeně hlásí a snaží se jej důstojně rozvíjet.