Roztomilí čipmankové: Pracovití čiperové, kteří se drží při zemi
Čipmankové se většinou pohybují po pevné zemi a pod ní, dokážou ale také skvěle lézt po stromech a umí i plavat. Jediné z těchto zvířátek je údajně schopné nasbírat až 165 žaludů za jediný den a během dvou zvládne v příznivých podmínkách nasbírat dost potravy na celou zimu
Čipmankové jsou malí hlodavci z čeledi veverkovitých (Sciuridae). Všech 25 existujících druhů bývá řazeno pod jediný rod Tamias, ale setkat se lze se i s dělením, které konkrétním dvěma druhům vyhrazuje každému samostatný rod. Burunduk páskovaný, jemuž se říká rovněž deňka sibiřská, bývá označen jako Tamias sibiricus, ale rovněž jako Eutamias sibiricus. Stranou někdy stojí i čipmank východní (Tamias striatus), rovněž nazývaný deňka. Ten v obou případech spadá pod rod Tamias.
Při dělení na tři rody patří zbývajících 23 druhů do rodu Neotamias. Ačkoli většina taxonomií dnes všechny čipmanky řadí do jednoho rodu, analýzy mitochodriální DNA potvrzují, že tři samostatné rody se od sebe skutečně liší – podobně jako se od sebe liší svišti a syslové. Všechny druhy čipmanků žijí v Severní Americe, pouze burunduk páskovaný se vyskytuje především v Asii.
Hospodáři a „pěstitelé hub“
Čipmankové jsou všežravci, kteří se většinou krmí semínky, oříšky, poupaty nebo ovocem. Pochutnají si však i na trávě, výhoncích rostlin, hmyzu, malých žabkách, červech i ptačích vajíčkách. Když mají v blízkosti člověka možnost, pustí se i do zeleniny nebo obilnin, takže jsou někdy považováni za škůdce.
Latinský název rodu Tamias pocházející z řečtiny ovšem znamená „hospodář“ nebo „správce“ a odkazuje na důležitost, jakou tato drobná zvířátka mají při šíření semen rostlin. Pojídají i mnoho druhů hub a mají tak klíčovou úlohu rovněž pro šíření spór pod zemí žijících hub. Ty se v rámci evoluce navázaly právě na čipmanky a jiná pod zemí žijící zvířata a ztratily schopnost roztylovat své spóry vzduchem.
Čisté podzemní skrýše
Čipmankové většinou shánějí potravu na zemi, ale vylézají i na stromy, především aby si nasbírali lískové ořechy nebo žaludy. Podobně jako například naše veverky si shromažďují zásoby na zimní období. Většinou jej skladují v hnízdech, kde přečkají celé období chladu. Čipmank východní (Tamias striatus) tráví zimu ve stavu nepravé hibernace. Stejně jako křečci přenášejí čipmankové jídlo v lícních torbách.
Vyhrabávají si rozsáhlé nory, které mohou mít až tři metry na délku. Kvůli bezpečnosti v nich konstruují i několik samostatných východů, které nadto bývají důkladně maskovány. Kromě skladovacího prostoru jsou zde velmi důležitá místa na spaní, která zvířátka uchovávají v co největší čistotě. Výkaly a jiný odpad (jako například skořápky) zahrabávají ve speciálně vyhrazených tunelech.
Brzy na jaře a znovu na začátku léta má většina druhů mladé. V každém vrhu jsou čtyři až pět mláďat. Novorození čipmankové se vydávají ven z nory ve stáří zhruba měsíce a půl. Po dalších dvou týdnech už jsou plně samostatní. Například čipmankové malí (Tamias minimus) dosahují pohlavní dospělosti až zhruba ve stáří jednoho roku a se zakládáním vlastních rodin obvykle ještě rok čekají.
