Rozpolcené Katalánsko a jeho věčný boj o samostatnost
Katalánsko táhne ekonomicky vpřed celé Španělsko a tamním obyvatelům se příliš nelíbí, že vydělávají na chudší regiony království. Napříč dějinami se proto oblast opakovaně pokoušela osamostatnit a zmíněná touha nevyprchala dodnes
Katalánská vlajka se jmenuje Senyera a její podoba vychází z heraldického symbolu Barcelonského hrabství a erbu Aragonské koruny – region ji užívá od roku 1932.
Katalánsko je jedním ze 17 autonomních regionů Španělského království. Mnohokrát v historii se již pokusilo o odloučení a útočiště hledalo hlavně u sousední Francie, přesto jeho snahy nikdy neuspěly. Letos v říjnu se však situace opakovala.
Příliš tvrdý zásah
Katalánsko vyprodukuje pětinu španělského HDP a jeho ekonomická síla je srovnatelná například s Portugalskem. Samotná Barcelona – jež má status katalánského hlavního města, a v roce 1992 z této pozice dokonce pořádala olympijské hry – přivítá ročně na osm milionů turistů, kteří tam samozřejmě utratí spoustu peněz. Katalánci jsou si své pozice dobře vědomi a představa, že by měli „živit“ méně produktivní regiony, je nenaplňuje nadšením. Obzvlášť velká vlna nevole se zvedla, když v roce 2012 zasáhla Španělsko globální finanční krize – škrty a utahování opasků totiž nejvíc pocítilo právě Katalánsko.
Oblast má vlastní parlament i vládu a její autonomii potvrzuje španělská ústava; přesto se stále zodpovídá Madridu, který reprezentuje království jako celek. Když letos Kataláncům došla trpělivost a jejich předseda vlády Carles Puigdemont vyhlásil na 1. října veřejné referendum o osamostatnění, učinil tak bez souhlasu centrální vlády. Ta jeho jednání označila za protiústavní, což potvrdil také ústavní soud. Madrid se však poněkud nešťastně rozhodl účastníky hlasování rozehnat násilím.
Devadesát ze čtyřiceti
V následujících potyčkách utrpělo bezmála 900 lidí zranění. Policie místy dokonce použila gumové projektily, přesto se referendum v nepříliš přehledných podmínkách uskutečnilo a podle katalánské vlády se 90 % hlasujících vyslovilo pro samostatnost. Nutno ovšem poznamenat, že se k urnám dostavilo jen 43 % oprávněných voličů. Madrid také zdůraznil, že příznivci setrvání ve společném státě ilegální volbu po právu ignorovali.
Snahu o odtržení odsoudil jak král Filip VI., tak centrální vláda, jež byla připravena zmařit případné další pokusy aktivováním článku 155 španělské ústavy – podle něj může rozpustit katalánský parlament a převzít kontrolu nad policií i médii. Na protest prošly ulicemi Barcelony a Madridu zástupy demonstrantů, do pokojných akcí se však zapojili také ti, kteří s osamostatněním nesouhlasí. Evropská unie sice kritizovala nasazení policejních sil a razanci zákroku, přesto podporuje celistvé Španělsko.
Na konci října španělská vláda skutečně přebrala vládu nad Katalánskem. Vláda Carlese Puigdemonta byla sesazena a katalánský parlament rozpuštěn. Funkci katalánského premiéra oficiálně přebral španělský premiér Mariano Rajoy, který ale zároveň většinu kompetencí delegoval na místopředsedkyni španělské vlády Sorayu Sáenzovou. Španělský ústavní soud později zablokoval rezoluci o nezávislosti Katalánska. Nejvyšší soud se mezitím začal oficiálně zabývat obviněním ze vzpoury. Po zveřejnění obvinění odjel Puigdemont s pěti svými ministry do Belgie.
Na polovinu prosince 2017 byly vypsány předčasné volby do katalánského parlamentu, ve kterých zvítězila strana Ciudadanos, která je proti odtržení Katalánska od Španělska. Většinu mandátů ale získaly separatistické strany Společně pro Katalánsko (JxCat) a Republikánská levice Katalánska (ERC).
Řeč vzpoury
Katalánština se vyvinula z lidové latiny, jež zněla Římskou říší. Zrodila se na východě Pyrenejí a oficiální status si udržovala podle toho, jaké vztahy panovaly mezi Katalánci a panovníky: V 15. století vzkvétala, zatímco po roce 1700 byla zakázána ve Francii i Španělsku. Začátkem 19. století se sice opět začala více užívat, nicméně občanská válka spolu s nástupem generála Francisca Franca ji vyloučily z oficiální sféry. Po diktátorově smrti se jazyk postupně vrátil na úřady a do škol a dnes představuje jeden z hlavních nástrojů, jimiž se území vyhraňuje vůči zbytku království.
Stručné dějiny
Oblast dnešního Katalánska představovala jedno z prvních území, jež na Pyrenejském poloostrově získali Římané. V 5. století tam žili Gótové, po nich Maurové (muslimové ze severní Afriky) a na konci 8. století se region dostal pod nadvládu francouzského krále Karla Velikého. V roce 988 ovšem katalánský hrabě Borell II. odmítl složit vazalskou přísahu Hugovi Kapetovi, a vymanil tak území z francouzského područí. Někteří historikové označují následující léta jako období první nezávislosti Katalánska.
Marná snaha
Od roku 1137 byla oblast spojena s Aragonií a v nadcházejících staletích se stala centrem obchodu pro západní Středomoří. Zlom přišel v roce 1410, kdy zůstala barcelonská hrabata bez následníka trůnu. Moci se tak chopila dynastie Trastamárů; s její vládou však Katalánci nebyli příliš spokojení, a v roce 1412 proti ní dokonce neúspěšně povstali.
Roku 1469 začal Ferdinand II. Aragonský s Isabelou Kastilskou vytvářet jednotný španělský stát a Katalánsko přišlo o svou výsadní obchodní pozici. Začlenilo se sice do většího celku, ale zároveň si zachovalo autonomii. A přetrvala i jeho nelibost k vladařům: V roce 1640 se proti španělské vládě vzbouřilo a připojilo se k území Ludvíka XIII. Během 50. let však byla vzpoura potlačena.
Když se v polovině 18. století rozhořela válka o španělské dědictví, přiklonilo se Katalánsko na stranu Karla VI. a odmítalo se podrobit dynastii Bourbonů – právě z ní však vzešel Filip V. Španělský, který region silou přiměl k poslušnosti a zbavil jej autonomie.
Přes Franca ke svobodě
V 19. století v Katalánsku opět vzplály snahy oživit národní jazyk a získat samostatnost. Separatistické pokusy byly jednou z rozbušek španělské občanské války (1936–1939), po níž převzal moc generál Francisco Franco. Mimo jiné zbavil region nezávislosti, potíral tamní jazyk a systematicky ničil jeho historický odkaz. Svobodně se Katalánci mohli opět nadechnout až v roce 1979, kdy byla jejich autonomie zahrnuta do nové ústavy.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 7,5 milionu; očekávaná doba dožití: 83,15 roku; prům. počet dětí: 1,39 na ženu; věková struktura: 15,9 % dětí do 15 let, 18,5 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: v Barceloně a okolí žije 5,2 mil. obyv.; populační zastoupení ve státě: 17 % obyv. Španělska; náboženství: 52 % katolíci, 18 % ateisté, 12 % agnostikové, 7 % muslimové; jazyky: oficiálními jazyky jsou katalánština, okcitánština a španělština; obyv. ohrožené chudobou: 22,3 %; gramotnost: 99,6 %.
Politika
Typ vlády: autonomní společenství Španělska; autonomie: od roku 1979; předseda vlády: Carles Puigdemont (od 12. 1. 2016); místopředseda vlády: Oriol Junqueras (od 14. 1. 2016); volby: předseda vlády se volí na základě hlasování katalánského parlamentu na čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 35 326 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: euro.
Geografie
Rozloha: 32 091 km², tedy zhruba stejně jako Belgie; hranice: 793 km (s Francií, Andorrou, Aragonií a Valencií); charakter území: do severu území zasahují Pyreneje s výškou přes 3 000 m n. m., v přímořských oblastech nížiny; podnebí: ovlivněné Středozemním mořem, v přímořských oblastech mírné zimy a horká léta; v Pyrenejích převládá kontinentální až alpské podnebí; min. noční / max. denní teploty (°C) v Barceloně: leden–březen 5–8/14–16, duben–červen 10–18/18–26, červenec–září 18–21/26–29, říjen–prosinec 5–15/14–23; nejnižší a nejvyšší bod: Středozemní moře (0 m) / Pica d’Estats (3 143 m).