Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

Jak dlouho se vlastně ví, že Hranická propast je mimořádné místo, a kdy začaly první pokusy o změření její hloubky?

Hranická propast fascinovala lidi zřejmě odjakživa, stejně jako otázka její hloubky. Dokladem toho jsou první písemné záznamy o ní. Třeba v textu Tomáše Jordána z Klausnburku, který pochází ze 16. století, můžete číst: „Rozprávěl mi jeden dobrý přítel můj, kterýž téměř již v sedmdesáti letech jest, že za mladých let svých, chtěje hlubokost její vystihnout, v ní ploval, a pod vodu se pustil, zdaliby dno najíti mohl, ale že to daremné bylo, ačkoliv plovati velmi dobře uměl…“ Text je přes 400 let starý, a přesto působivě a stále pravdivě popisuje tajemno Hranické propasti.

Hranická propast se jako první krasový útvar u nás dokonce objevila v kreslené mapě Moravy Jana Amose Komenského z roku 1627. Jak čas plynul, přibývaly postupně pokusy o změření hloubky propasti. Významným zlomem byl v historii jejího průzkumu začátek potápění zde okolo roku 1960.

V Hranicích máme druhou nejhlubší zatopenou jeskyni na světě. Která je ta první a jaký je mezi nimi hloubkový rozdíl?

Hranická propast v současnosti představuje druhou nejhlubší zatopenou propast na světě, a to díky maximální dosavadní naměřené hloubce 384 metrů. Vůbec nejhlubší propastí tohoto typu na světě je Pozzo del Merro v Itálii, poblíž Říma, která je 392 metrů hluboká. Je třeba dodat, že hloubka Hranické propasti představuje maximální hodnotu, která byla naměřena, ale její celkovou hloubku zatím neznáme.

Měl jsem dříve za to, že úplně nejhlubší jeskyní světa je Krubera-Voronija. To je tedy charakterově jiná propast?

Krubera-Voronija v Abcházii je s hloubkou 2 197 metrů nejhlubší propastí světa, ale není zatopená. Při cestě k jejímu dnu je sice nutné překonat několik sifonů, jedná se ale jen o dílčí úseky, kde se používá potápěčské vybavení v expedičním stylu. Ve většině prostor propasti se jinak speleologové pohybují po lanech mimo vodní živel. Hranická propast a Pozzo del Merro jsou naproti tomu celé zatopené a jejich průzkum stojí na aktivitách pod vodou.

Nějak si nedokážu představit přesný způsob, jakým se hloubka zatopené propasti měří. Dokážete to mně a dalším laikům jednoduše popsat?

Při současných možnostech probíhá měření tak, že potápěč sestoupí do maximální možné hloubky, kterou mu dovolí okolnosti, a odtud spustí sondu. Sondou je většinou cívka s označeným lankem a závažím na konci. Po dosednutí sondy na dno doplave potápěč k nejbližší značce na lanku, zaznamená její hodnotu a také svou vlastní aktuální hloubku. Naměřená celková hloubka je součtem údaje z hloubkoměru potápěče a délky lanka odmotaného ze sondy. Celý postup je natáčen kamerou nebo více kamerami, jež jsou upevněny na potápěčově přilbě.

Je potřeba dodržet nějaký oficiální postup? Vždyť například ani atletické rekordy nelze posunovat někde při tréninku.

Poslední měření hloubky využívala místo kalibrovaného lanka speciální elektronickou sondu sestávající z 200 metrů dlouhého kabelu s tlakovým senzorem na konci. Zařízení bylo před použitím kontrolováno Polským metrologickým institutem. Ale i pokud mluvíme jen o zcela jednoduchém způsobu měření pomocí odvíjení lanka z cívky, nezapomeňme, že veškeré činnosti potápěče v takových hloubkách podléhají jasně daným postupům a časovým limitům, které vyplývají z předem stanoveného plánu ponoru. Pokud se potápěč v hloubce zdrží oproti původnímu plánu, pak každá minuta navíc pro něj znamená, že stráví asi hodinu navíc na dekompresních zastávkách. Pro představu – celý ponor trvá až osm hodin. A v daných souvislostech lze říci, že pracující potápěč zde dává všanc svůj život, v případě potíží by mu ve velké hloubce těžko někdo pomohl. V hluboké části ponoru je sám v jeskynním prostředí, bez možnosti okamžitého vynoření. Vše musí dokonale fungovat. Těžko si v takových podmínkách představit dodržování nějakého oficiálního postupu měření.

Rozhodně výsledky měření nezpochybňuji, ale dokážu si představit, že v případě, kdy by Hranická propast v hloubce překonala italskou Pozzo del Merro, by se takové spekulace mohly vynořit…

Někdo by snad mohl namítnout, že možnost kontroly zde vlastně chybí. Vzhledem k tomu, že se jedná o prostředí, kam se člověk běžně nedostane, není tady ani prostor pro nějaké upravování faktů. Navíc veškeré činnosti potápěče pod vodou snímají kamery a záznamy je možné zpětně analyzovat. Na prvním místě v tématu věrohodnosti pořízených záznamů je ovšem profesionální čest a hrdost týmu speleopotápěčů ZO ČSS Hranický kras, kteří se na měření podílejí. Tým je přesvědčen, že Hranická propast je mnohem hlubší, než jak ji dosud známe. Je jen otázkou času a technologie, aby to bylo prokázáno.

Měření tedy zatím stále vyžaduje přítomnost potápěčů?

Bez nich by měření hloubky nebylo možné. Nejhlubší sestup člověka, konkrétně polského potápěče Krzysztofa Starnawského, v Hranické propasti byl do hloubky 265 metrů. Jedná se o výjimečný výkon. V podmínkách, o nichž je řeč, lze říci, že jde o akci světového měřítka. Pohybujeme se na tenké hraně lidských možností a poznání.

Dá se k něčemu z oblasti běžnějších lidských výkonů přirovnat tento rekordní ponor?

Netroufám si jej k něčemu přirovnávat, je to příliš specifická věc. Někteří potápěči říkají, že jde o ekvivalent sólového výstupu na horu K2. Sama ale pochybuji, je-li to dostatečné, adekvátní, když uvážíme už jen mnohé fyziologické procesy probíhající v lidském těle ve velkých hloubkách, jejichž míra poznání je sama otázkou.

Diváka sci-fi filmů asi napadne, zda je pro měření možné využít nějakou sondami vybavenou miniponorku…

Jeskynní prostředí je specifické a komerčně vyráběné modely zde nejde jednoduše použít, navíc jejich dostupnost je finančně náročná. V italské Pozzo del Merro zjistil hloubku 310 metrů robot Hyball, a poté se tam ponořil robot Prometeo, který určil konečnou hloubku 392 metrů. Jenže v Hranické propasti narážíme na úskalí daná jejím profilem. Kabel se může snadno zachytit o hrany stěn a právě robot Hyball, který zde byl také využit, se nedostal přes hloubku 190 metrů, protože se mu do napadaných klád na dně Liftu I zamotal kabel. V roce 2015 zaznamenal Krzysztof Starnawski při jednom ze svých ponorů, že část skalní stěny v hloubce okolo 190–200 metrů se zřítila a do té doby pro člověka těžko průstupná restrikce se změnila v rozměrné okno. Tím se otevírají nové možnosti pro využití techniky, ale i při práci robota se ponoru účastní potápěči, kteří mu poskytují asistenci.

V Hranické propasti by se ale zřejmě muselo jednat o robota zhotoveného přímo „na míru“, že?

V některých ohledech řešíme vlastně složitější úlohu, než jakou může být výzkum oceánu. Vývoj ponorky navíc znamená nejen řešit technické požadavky, aby vzniklo funkční zařízení schopné proplout propastí tam i zpět, zaznamenat a předat naměřená data a odolat tlaku ve velké hloubce, ale také sehnat zdroje na jeho realizaci. Vždyť výzkum Hranické propasti probíhá na dobrovolné bázi, jako volnočasová aktivita dotovaná z vlastních zdrojů nadšených speleologů a potápěčů, kteří jsou organizováni v České speleologické společnosti (ČSS). Nicméně věřím, že by takový originální počin mohl být i zajímavým sponzorským projektem. Možnost účastnit se výzkumu potenciálně nejhlubší propasti světa, objevovat místa, kde ještě nikdo nikdy nebyl, nepřichází každý den…

Už jsme narazili na to, že profil hranické propasti výzkum neusnadňuje. Jaký tedy je?

Průběh Hranické propasti tvoří v řezu tři hloubkově na sebe navazující šachty: SZ kanál, Lift I a Lift II. Tyto velké šachty leží zhruba na linii 75O od vodorovné roviny. V hloubce 50 metrů se v místě zvaném Zubatice připojuje k SZ kanálu zrcadlově orientovaná část Mokrá rotunda a společně tak obě části tvoří horní část písmene „Y“. V mělkých partiích pak pokračují v podobě bočních odboček morfologicky méně výrazné části Jihozápadní chodba, La Proa a Monika.

S hranickou propastí jste byla v poslední době v intenzivním kontaktu díky grantu Expedice Neuron. Co jste se vlastně snažili zjistit?

Zjednodušeně řečeno bylo cílem projektu pokusit se přinést jakékoliv informace o vodě v Hranické propasti. Jde o krasový fenomén světového měřítka, unikát, který máme doslova u nosu. Přesto o něm stále tak málo víme. Ačkoliv se jejím průzkumem zabýváme několik desetiletí (uvažujeme-li počátky potápění zde v 60. letech 20. století), poznatky týkající se přímo vody jsou velmi útržkovité. Komplexní hydrogeologický výzkum zaměřený přímo na Hranickou propast zde zatím neproběhl a výsledky doposud provedených dílčích studií nebyly většinou publikovány, resp. mnohdy je nelze ani dohledat, z důvodů jejich existence jen v podobě manuskriptů v soukromých archivech.

Jaké výsledky z výzkumu vyplynuly?

Přestože projekt Expedice Neuron trval jen něco málo přes jeden rok, což je v přírodních vědách velice krátká doba, výsledky ukázaly, jakým je Hranická propast jedinečným a složitým přírodním systémem. Zjištěné změny vývoje některých chemických a fyzikálních parametrů v různých obdobích roku (např. až jejich zcela opačný trend v určitých hloubkových úsecích v určité době), změny charakteru prostředí z oxidačního na redukční, teplotní zvraty, které evidentně mají vliv na pohyb vodní masy, a další procesy ukazují na existenci dynamického režimu zkoumaného vodního systému. Dokladem aktivně probíhajících procesů významných z hlediska morfologie a speleogeneze je především svědectví o zřícení velké části skalního masívu v hloubce okolo 200 metrů zaznamenané potápěčem v srpnu 2015.

Je propast spojená s nedaleko tekoucí Bečvou?

Voda Hranické propasti je charakteristická svými fyzikálními a chemickými parametry a složením, čímž se od vod Bečvy odlišuje. Mezi oběma objekty ale existuje hydraulická komunikace. Na zvýšení hladiny vody v řece reaguje propast zvýšením hladiny se zpožděním v řádu desítek hodin. V mělkých partiích Hranické propasti byla potvrzena komunikace s jiným zdrojem vody, odlišným od většiny vody v Hranické propasti.

Přinesl výzkum nějaké výrazné překvapení?

Překvapení přinesl Teplý vývěr v hloubce 30 metrů – hlavní známý zdroj tepla v Hranické propasti. Má vždy vyšší teplotu než okolní prostředí a další zajímavé vlastnosti. Většina výsledků nasvědčovala představě, že toto místo s výskytem slizovitých útvarů, zřejmě biogenního původu, představuje jakýsi černý kuřák Hranické propasti. Že by mohlo jít o přívodní kanál vody z velké hloubky, pravděpodobně větší, než je dosavadní známá hloubka propasti. Většina získaných dat tomu napovídala, ale zaznamenali jsme i nevysvětlitelné nesrovnalosti. Pak se ukázalo, že v Teplém vývěru dochází k mísení dvou složek vody. Jedna pochází ze zdroje v blízkosti povrchu, kde voda proniká půdou. Druhá složka vody v Teplém vývěru pochází z hloubky a vypočítaná střední doba zdržení podzemní vody v rezervoáru je okolo 300 let.

Může složení vody v těchto hloubkách napovědět tomu, jaká je celková  hloubka propasti?

Některé analyzované složky vody mohou v hrubých rysech podat informaci o teoretické hloubce oběhu podzemní vody či o době, kterou setrvá voda v podzemí. Například měření izotopových poměrů 3He/4He ve vodě Hranické propasti odhalilo, že původ tohoto plynu je v zemském plášti, tedy v hloubce okolo 40 km. Takové informace ale nevypovídají přímo o morfologii anebo hloubce zkoumané podzemní krasové dutiny jako takové.

Jeskynní formy života bývají velmi pozoruhodné. Žijí nějaké druhy i v Hranické propasti?

Přímo ve vodě Hranické propasti bylo dosud zjištěno přes 20 druhů organismů. Nalezené druhy zachovávají odpovídající stratifikaci ve vodním sloupci, blíže hladině bylo zjištěno zastoupení různých taxonů s převahou fauny typické pro vodu pramenů. Zajímavým specifikem vody Hranické propasti je výskyt tzv. soplíků. Jedná se o rosolovité útvary, jejichž původ není znám. Tvoří povlaky na stěnách o délce maximálně 20 cm, nejhlouběji byly pozorovány v 66 metrech. Vyskytují se v různých místech propasti, bez ohledu na dosah denního světla či mimo něj. Potápěči je ve vodě nenaleznou vždy. Předpokládá se, že se pravděpodobně jedná o biofilm, shluk bakteriálních kolonií, ale tato otázka nebyla dosud mikrobiology vyřešena.

TIP: Vzhůru do díry: Česká expedice do nejhlubší jeskyně světa

V rámci projektu Expedice Neuron byl rovněž poprvé v historii studován mikrobiologický obsah vody Hranické propasti, pomocí sekvenace DNA, a to do hloubky 180 metrů. Výsledky analýz jsou v této době zpracovávány.