Ropušníci mohou v případě nebezpečí stříkat z očí krev
Pokud mezi plazy existuje obdoba komiksového superhrdiny, ropušník si může zmíněný titul bez obav přisvojit. Protože čím jiným je ostnatá „ještěrka“, která dokáže nasávat vodu povrchem těla a v případě nebezpečí stříkat krev z očí?
Ropušníci (Phrynosoma) jsou drobní rohatí hmyzožraví plazi, žijící převážně v pouštních oblastech Spojených států – z celkových 22 druhů se jich tam vyskytuje 15. Jejich jídelníček tvoří zejména mravenci, nezřídka si jej však zpestřují termity, různými brouky či kobylkami.
Prosluli především schopností útočit na protivníka krví, kterou vystřikují z očí. Odborně hovoříme o reflexivním krvácení a podle současných výzkumů jej ovládá minimálně osm známých druhů malého tvora. Při nezvyklém útoku plaz vědomě zvýší tlak v hlavě, přičemž jde o tak prudký nárůst, že protrhne tkáně v koutcích očí a krev následně dostříkne až do vzdálenosti 150 cm. Cílem ovšem není nepřítele zahnat, nýbrž k němu dostat zapáchající tekutinu, jež obzvlášť účinně odpuzuje psovité a kočkovité šelmy. Odkud se v krvi ropušníků berou látky odpuzující psovité šelmy? Zatím nevíme. Roli však může hrát jejich potrava.
Pití v dešti
Ke krvavému řešení se však ropušník uchyluje až v krajní nouzi a zprvu spoléhá hlavně na mimikry. Jestliže se protivník nenechá kamufláží ošálit, dává se plaz na zběsilý útěk, při němž náhle mění směr a zastavuje. Pokud ani to nepomůže, ropušník se v zoufalé snaze predátora zastrašit nafoukne, aby lépe vynikly jeho ostny a rohy.
TIP: Neobyčejné zvířecí výkony: Ještěr s dýchacím přístrojem
Ty mu přitom neslouží pouze jako ochrana před nebezpečím, ale také díky nim pije. Jelikož žije v oblastech, kde neprší dost, aby se tvořily kaluže, musel se podmínkám přizpůsobit. Na těle má proto otvory, jimiž voda proniká do soustavy drobných kanálků ústících do tlamy. Otvíráním a zavíráním čelistí pak živočich vytváří tlak, který mu životodárnou tekutinu vhání do ústní dutiny. K pití mu tedy stačí i pouhé postávání v ranní mlze.
Navzdory adaptaci však ropušníků ve volné přírodě ubývá, za což může hlavně člověk, jenž jim narušuje prostředí i jídelníček. Nadužívání pesticidů totiž hubí hmyz, který by malí tvorové lovili. Například v Texasu tak již patří mezi ohrožené a běží program na jejich ochranu i množení.
