Riva Krieglová: Žena, která se nevzdala

Tváří v tvář různým překážkám zůstávala Riva nekompromisní a statečnou ženou. Dlužno však dodat, že ona a její druhý manžel František Kriegel byli aktivními a také prominentními účastníky komunistické diktatury, která zvláště v padesátých letech rozhodně nesnese žádný romantizující étos idealistických budovatelů nového světa. Ona sama později prohlásila: „Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“

Ironií osudu však i Krieglovi nakonec na vlastní kůži zakusili druhou stranu mince, když je komunistická strana po okupaci v roce 1968 vyloučila ze svých řad a oni museli až do pádu režimu čelit ústrkům a šikaně. Vraťme se ale k pozoruhodně dramatickému životu Rivy Krieglové.

Sirotek

Riva, tehdy se jmenovala Rifka, se narodila v židovské rodině Lubeckých na území dnešního Běloruska. O jejím dětství a dospívání takřka nic nevíme. Jen to, že jí poměrně brzy zemřeli oba rodiče a ona se sama vydala ve svých 23 letech do Palestiny, kde žila v kibucu. 

Toto rozhodnutí se ale dle jejích vzpomínek ukázalo být hlavně idealistické. Vedlo ji k němu její komunistické přesvědčení, ale možná i to, že byla prostě sama. „Pracovní kolektivy, které jsem v Palestině viděla, se na první pohled zdají být prototypy komunistické společnosti.“ Idealismus ji nakonec sice opustil, ale v Palestině se seznámila s podobně smýšlejícím mladým mužem – jihlavským rodákem Pavlem Friedem.

V Československu

S Pavlem devětadvacetiletá Riva přijela v roce 1937 do Československa a v dubnu téhož roku byl pár oddán v jihlavské synagoze. Pavel poté přebral od svého otce prodejnu s textilem. Idyla ovšem netrvala dlouho. V březnu roku 1939 se definitivně ukončila éra prvorepublikového Československa. Židovští občané se stali terčem nacistů. Pavel Fried musel zavřít obchod. Spolu s Rivou se přestěhovali do Prahy a přešli do protinacistického odboje. Riva pracovala jako dělnice ve správkárně punčoch a spolu s manželem se zapojila se do komunistického protinacistického odboje. Spolupracovali i  s Juliem Fučíkem. 

Celá skupina byla zatčena při schůzce 24. dubna roku 1942. Ironií bylo, že gestapo daný byt navštívilo náhodou. Odbojáři ale zároveň porušili základní pravidla ilegální práce – scházet se v takovém počtu bylo nejen velmi riskantní, ale nejspíš i zbytečné. Riva při zatčení prožívala tak silný otřes, že nebyla schopna dostat ze sebe ani slovo. Čekalo ji vězení v Terezíně a v lednu roku 1943 byla přesunuta do koncentračního tábora v Osvětimi.  Řada z jejích spoluvězňů vzpomínala, jak i tam zůstávala statečná, odhodlaná a pevná. Toužila přežít a stejnou touhu předávala i druhým, kteří to už chtěli vzdát. Na sklonku války byla převezena do dalšího koncentráku – Ravensbrücku. Tam se jí podařil husarský kousek: utekla. 

Ona sama o tom napsala toto: „Když jsem utekla už z osvobozeného lágru, šla jsem ještě s několika ženami do německé vesnice. Dvě hodiny na to tam byli Rusové. Prožila jsem radost z osvobození. Poprvé jsem se setkala s vojákem rudé armády. Nabídla jsem se veliteli, že budu tlumočit při domluvě s německými obyvateli vesnice. První, co Rusové chtěli od Němců, byly „časy“ – hodinky. To bylo mé první setkání s „novým člověkem“, kterým nás krmili před válkou propagátoři Sovětského svazu. Pak tento „nový lepší člověk“ začal v té vesnici Němky znásilňovat.“

A co pravda?

Válku přežila, ale zahynul jak její manžel Pavel, tak jeho rodiče, kteří byli spolu s ostatními Židy deportováni do koncentračního tábora. Riva zůstala opět úplně sama. Našla si práci na sekretariátu Komunistické strany Československa, a tam se potkala s legendárním lékařem a komunistou Františkem Kriegelem. Když se v prosinci 1948 brali, oběma novomanželům bylo čtyřicet let. Jejich společný život byl poznamenán válečnými zážitky, osamocením, ale také komunistickým přesvědčením. Schůzovali, brigádničili a budovali onu podle nich šťastnou budoucnost.

Příznačně Rivu charakterizuje historka z návštěvy tehdejšího ministra Davida. Týkala se protežované a vydávané Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, ve které cenzura pozměnila některé z textů a také samo Fučíkovo vyprávění údajně neodpovídalo skutečnostem. Jenže Riva jako jediná z tehdy zatčených válku přežila. Považovala za zásadní ohradit se proti tomu, že z Fučíka se nespravedlivě dělá nová modla. „Fučík se tehdy nechoval tak, jak by se pravý komunista chovat měl. Nestřílel na toho nacistu u okna, nestřílel na gestapo v kuchyni,“ vysvětlovala později. Odpověď ministra byla jasná: na pravdu se přece nikdo neptá. 

Nepřátelé státu

Okupace Československa v srpnu roku 1968 byla pro Rivu i jejího manžela Františka Kriegela šok. Pravověrní komunisté, kteří byli ochotní ignorovat i zločiny a vnitrostranické čistky padesátých let, se ocitli na pomyslné křižovatce. Kriegel byl tehdy jedním z nejvýše postavených představitelů KSČ a jako takový byl spolu s ostatními odvezen na jednání do Moskvy. I přes brutální nátlak ale Kriegel neustoupil a Moskevský protokol označující okupaci za bratrskou pomoc jako jediný odmítl podepsat. V té době Riva psala na všechny možné strany rozhořčené dopisy, ve kterých protestovala proti nezákonnému a protiprávnímu odvlečení jejího muže. 

Bála se o něj, František  Kriegel se však nakonec ze Sovětského svazu vrátil. Jenže události nabraly rychlý spád. Manželé byli z KSČ vyloučeni a stali se pro komunistický režim nepřáteli. Jejich další život provázely obtíže, šikana a estébácké výslechy. A samozřejmě i ztráta jakýchkoli iluzí a ideálů.

Pomyslnou korunu tomu nasadil fakt, že Kriegel podepsal Chartu 77. Riva, tehdy dáma kolem sedmdesátky, se podle svazku StB stala podezřelou z „nepřátelské činnosti, podvracení republiky a poškozování zájmů světové socialistické soustavy“. Obtíže, které zažívala, ale neměly konce. V roce 1979 František umřel a Riva se stala podruhé vdovou. 

TIP: Olga Scheinpflugová: Manželku Karla Čapka pronásledovalo gestapo i komunisté

Její blízcí o ni po smrti manžela měli strach. Říkávala prý, že už nechce žít. Ale protože jí podobní se jen tak nevzdávají, smysl života si tedy nakonec našla: zpracovat a zachránit archiv jejího manžela. To se jí nakonec, po různých peripetiích, podařilo. Ona sama dožila v jistém osamocení, zbyla jí pouze hrstka jejích přátel. Dožila se i listopadu 1989. Právě díky ní se dochovalo unikátní svědectví jak o událostech spjatých s válkou a Juliem Fučíkem, tak i o letech následujících. Umřela v Praze v roce 2001 – v devadesáti třech letech.