Římské akvadukty: Stovky kilometrů vodovodů, které fungují dodnes
Bezmála před dvěma a půl tisíci let přišli staří Římané na způsob, jak rozvádět vodu na dlouhé vzdálenosti. Impozantní akvadukty, které vybudovali po celé své starověké říši, se přitom na mnoha místech dochovaly dodnes.
Ikonické oblouky klenoucí se nad údolími vypadají monumentálně – nicméně představovaly pouze menší část sítě táhnoucí se v délce stovek kilometrů. Většinu užitkové vody svedli Římané pod zem, kudy ji pak do Věčného města dopravovaly podzemní kanály vybudované převážně z kamene, terakoty, ale též ze dřeva, kůže, olova, či dokonce z bronzu. Starověcí inženýři přitom spoléhali na sílu gravitace, která nechala vodu stékat samospádem jen v mírném sklonu.
Lukulské prameny
První římský akvadukt nazvaný Aqua Appia nechal v roce 312 př. n. l. vystavět cenzor Appius Claudius Caecus, který se zasloužil rovněž o vznik stejnojmenné cesty spojující Řím a Capuu. Pramen ležel v nadmořské výšce 30 metrů na rozsáhlém panství konzula a vojevůdce Luculla – od nějž mimo jiné odvozujeme slovní spojení „lukulské hody“, označující opulentní hostinu. Vytyčený cíl v Římě, vzdálený 16,5 kilometru, se nacházel o deset výškových metrů níž.
Stavitelé tedy vytesali do skály kanál, jeho stěny obložili tufovými kameny tak, aby finální průměr dosahoval zhruba 50 centimetrů, a shora jej překryli dřevěnou stříškou. Na římský dobytčí trh pak přiváděl odhadem 73 tisíc metrů krychlových vody denně, jež dál směřovala do dvou desítek nádrží po celém městě a zásobovala především některé soukromé lázně. Nešlo o žádný technický zázrak: Obložení bylo špatně vytesané a chyběly jímky k zachytávání nečistot, takže první římský akvadukt musely zřejmě uklízet údržbářské čety. Navzdory tomu fungoval několik staletí, a dokonce ještě v roce 144 př. n. l. se dočkal rekonstrukce.
Mnohem dál a výš
Velký pokrok znamenaly vyvýšené oblouky, které umožnily vést vodu i přes údolí, a dopravit ji tak na vzdálenější místa. Zatímco Aqua Appia ústila na jednom z nejníž položených prostranství v Římě, v pořadí druhý akvadukt Aqua Anio Vetus, zbudovaný z válečné kořisti po vítězství nad Pyrrhem z Épeiru, již zahrnoval několik oblouků a vedl částečně nad zemí. Ve srovnání s prvním jmenovaným měl dvojnásobný průtok a byl čtyřikrát delší. Jeho pramen pak ležel severovýchodně od Říma, v nadmořské výšce kolem 850 metrů.
Jedním z nejpůsobivějších příkladů starořímské architektury, pro kterou je motiv klenutého oblouku zcela charakteristický, se tak postupně stal právě akvadukt. Například Pont du Gard, spojující břehy stejnojmenné řeky nedaleko jihofrancouzského Nîmes, tvoří hned tři řady arkád nad sebou, jež se tyčí až do výšky 49 metrů.
Vzestup a pád kanálů
Podle všeho přitom nejde o čistě římský vynález: Podobně jako u dalších technologií, které si osvojili, se Římané pravděpodobně inspirovali u jiných starověkých národů a vtiskli konečnému výsledku svůj rukopis. Vlastní systém vodních kanálů používali již Etruskové coby původní obyvatelé Apeninského poloostrova a tzv. kanáty budované ve staré Persii od 1. tisíciletí př. n. l. umožnily osídlit pouštní oblasti (viz Íránská premiéra).
Mezi léty 312 př. n. l. a 226 n. l., tedy během pěti století, vzniklo v okolí Říma jedenáct akvaduktů. Nejdelší z nich dopravoval vodu až ze vzdálenosti 92 kilometrů a dohromady zásobovaly na milion obyvatel. Další pak hojně vznikaly v okolí ostatních měst s tím, jak se starověké impérium rozrůstalo. Dnešní turisté tak mohou spatřit monumentální oblouky například ve Španělsku, ve Francii či v Turecku. Některé přitom svými rozměry dalece přesáhly prvotní římské vzory. Kupříkladu Valentův akvadukt v někdejší Konstantinopoli čerpal vodu ze zdroje ležícího 451 kilometrů daleko.
Po pádu mocné říše se však zmíněné akvadukty postupně přestaly využívat i udržovat a Evropané se vesměs vrátili ke studnám. Uvedené mělo ovšem zdrcující dopad na velikost římské populace, jež se tak mezi 2. a 6. stoletím propadla z milionu osob na pouhých třicet tisíc. Přesto se v Římě jeden vodovod zachoval, a to dokonce dodnes: Jde o část sítě Aqua Virgo, kudy přitéká voda do barokní fontány di Trevi.
Symbol bohatství
Budování vodovodů se stalo jedním z obrazných i doslovných pilířů, na nichž spočíval úspěch největšího impéria v evropských dějinách. Řekové i Etruskové sice používali primitivní síť potrubí a centralizovaného vodního hospodářství, ale teprve Římané ji dokázali zdokonalit natolik, že reálně a efektivně proměnila tvář celé říše a umožnila její překotný růst. Změnu přístupu si mohli dovolit od chvíle, kdy se vymanili ze závislosti na nedostatečných a znečištěných pramenech na území městského jádra. Marnotratné zacházení s vodou se stalo známkou vysokého postavení, volný přístup k ní však znamenal lepší hygienické podmínky a vyšší životní úroveň pro celou populaci – což obratem vedlo k nárůstu počtu obyvatel a k dalšímu rozvoji.
Rozmach zažívaly veřejné lázně, jichž na vrcholu římské moci fungovalo celkem 926. Proměnily se v centrum společenského života a příslušníci vyšších i středních vrstev tam docházeli nejen kvůli hygieně, nýbrž třeba také uzavírat obchody. Nicméně vodovod v každé domácnosti zatím zůstával hudbou budoucnosti, a obyčejní obyvatelé města proto chodili s vědry k jedné z 1 212 veřejných kašen.
Dilema pěstitele
Zemědělci na statcích v okolí města pak zpravidla dostali povolení zřídit si kvůli zavlažování úrody vlastní přívod z nejbližšího akvaduktu. Potřebovali k tomu úřední licenci, ale ne každý se s jejím obstaráváním namáhal, což vedlo k řadě soudních sporů.
Názory na nelegální odčerpávání vody, za které hrozilo zabavení majetku i pozemků, se totiž různily: Jeho zastánci argumentovali, že provinilý zemědělec takto dodá na trh víc zboží, a tím svůj prohřešek de facto smaže. V opačném případě se totiž mohly zvýšit ceny, a nedostatek obilí mohl dokonce vyústit v občanské nepokoje, takže se zmíněná nařízení v praxi v podstatě nevymáhala. Někteří movitější vlastníci půdy se přesto pojistili stavbou soukromých akvaduktů, k níž ovšem také potřebovali povolení Senátu.
Válečné miliardy
Na třetí a zároveň nejdelší akvadukt v dějinách Římské říše, 92kilometrový Aqua Marcia, pak obyvatelé města čekali celých 128 let. Vládou ustanovená komise schválila jeho výstavbu v okamžiku, kdy již dosavadní zásobování nezvládalo pokrývat poptávku. Navíc dvojice akvaduktů stojících už desítky let pomalu chátrala a trpěla také nelegálním odčerpáváním.
Záštitu nad projektem převzal v roce 145 př. n. l. prétor Quintus Marcius Rex. Prosadil přitom, aby jedna z cílových větví končila na pahorku Kapitol, přestože to údajně zapovídaly věštby zapsané v Sibyliných knihách. Zmíněnými proroctvími se řídila rozhodnutí Senátu a přesvědčit jeho členy trvalo Marciovi několik let. Náklady na výstavbu nakonec dosáhly rekordních 180 milionů stříbrných sesterciů, v hrubém přepočtu asi 30 miliard korun. Nicméně po předchozím vyplenění Korintu a Kartága se ve státní pokladně nacházelo financí dost.
Íránská premiéra
Už stovky let před vznikem římských akvaduktů vyvinuly své důmyslné systémy vodního hospodářství starověké civilizace Blízkého východu, zejména v Persii či Egyptě. Tzv. kanáty neboli tunely ve svazích kopců sváděly vodu do nížin a zavlažovaly obdělávanou půdu. Podzemní voda se jímala skrz vodorovnou štolu a samospádem tekla k ústí kanátu. Údržbu umožňovaly vertikální šachty vybudované asi třicet metrů od sebe. Několik kanátů v Íránu a Ománu dnes patří na seznam UNESCO, coby výjimečná technická upomínka na tradice a minulé civilizace pouštních oblastí.
