Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi: Otec myšlenky vzniku Spojených států evropských

Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi vyrůstal ve výrazně kosmopolitním aristokratickém prostředí, s matkou z cizokrajného Japonska, s chůvami z Anglie a Francie a zámeckým personálem českého, bavorského a uherského původu. Vzdělání nabyl od otce, doktora práv a filozofie, a od soukromých učitelů. Doma se nicméně cítil na Šumavě .

Středoškolské vzdělání absolvoval na elitní Tereziánské akademii ve Vídni, poté vystudoval filozofii a historii na Vídeňské univerzitě. Ve svých třiadvaceti letech byl po obhajobě práce o základech morální filozofie napsané patetickým a vznešeným stylem epigonů filozofa Friedricha Nietzscheho promován na doktora filozofie. Ze zdravotních důvodů nemusel narukovat a bojovat v první světové válce. Stal se spisovatelem na volné noze a členem lóže svobodných zednářů.

Ještě za studií se oženil s rakouskou herečkou Idou Roland Klausnerovou. Většina příbuzných považovala tento svazek za mesalianci, neboť Richardova vyvolená byla o mnoho let starší, vychovávala dvanáctiletou dceru, a nejenže nebyla šlechtického původu, ale měla i židovské předky. Jenže láska nezná hranic. Intelektuální a upjatý aristokrat nadšený buddhismem díky ní poznal fascinující svět umění, divadla, literatury a novin. 

Ideolog Panevropy

Coudenhove-Kalergi nelitoval zániku monarchie v roce 1918, dle jeho slov: „Nový svět byl demokratický, republikánský, socialistický a pacifistický. Přivítal jsem tuto proměnu.“ Hluboce ho ovlivnila hrůzná a ničivá první světová válka. Nechtěl nečinně přihlížet, jak Evropa připravuje další „nejbestiálnější šílenství“, a byl ochoten „obětovat poklidný život filozofa životu politika za mír“. Odsuzoval nacionální šovinismus a antisemitismus, naopak ho uchvátila idea smíření a spolupráce evropských demokracií. Inspirovalo ho panamerické hnutí a dílo Rýn. Dopisy příteli (1842) vrcholného představitele francouzského romantismu Victora Huga, který v něm horoval pro francouzsko-německé partnerství a evropskou jednotu. 

Výsledkem poválečných úvah Coudenhove-Calergiho byl teoretický, programový spis Pan-Evropa, který vydal v roce 1923. V této své nejznámější knize mimo jiné napsal: „Příčina úpadku Evropy je politická, nikoli biologická. Evropa neumírá stářím, ale proto, že její obyvatelé se navzájem vraždí a ničí nástroji moderní vědy. Co se týče kvality, Evropa je stále studnicí nejproduktivnějších lidí na světě (…). Evropa jako politický pojem neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států.“ Dílo, věnované evropské mládeži a přeložené do klíčových světových jazyků, se stalo bestsellerem.

Současně s jeho vydáním vzniklo i hnutí Panevropská unie. Jeho hlavní sídlo se nacházelo ve Vídni, kde rakouská vláda velkoryse poskytla prostory na prestižní adrese v bývalé císařské rezidenci Hofburgu. V meziválečném období následovalo založení dalších poboček téměř ve všech evropských metropolích a v New Yorku. 

Propagátor a organizátor 

Coudenhove-Kalergi projevil velkou zdatnost ve světě reklamy, médií a politického marketingu. Nechal například rozeslat klíčovým politikům, podnikatelům a dalším prominentům zdarma několik tisíc výtisků své knihy spolu s propagačními materiály o hnutí a přihláškou. Také prodával odznaky, vlajky, košile a šály se symboly svého hnutí. Jako vlajku navrhl červený kříž ve žlutém kruhu na modrém pozadí coby symboly evropského ducha, humanity a rozumu. V kříži středověkých křížových výprav viděl „nejstarší symbol nadnárodního evropského společenství“, kruh měl představovat slunce a připomínal červený kotouč na japonské vlajce, modrá pak symbolizovala oblohu a mír. 

Ve dvacátých letech 20. století také hrabě podnikal s manželkou propagační cesty po evropských zemích a USA, kde „se střídaly přednášky se zasedáními, návštěvami našich národních a místních skupin, rozhovory se státníky, předsedy stran, spisovateli, šéfredaktory, významnými lídry hospodářství a dalšími vlivnými osobami“. Kromě časově náročného networkingu a lobbingu publikoval Coudenhove-Kalergi jako hlavní autor v časopise Pan-Evropa nespočet článků převážně politického obsahu, rovněž sestavoval další propagační spisy, manifesty a letáky.

S podporou Hradu

Jedním z prvních významných politiků, který se s hrabětem sešel, byl prezident T. G. Masaryk. O novém hnutí prohlásil: „Věřím, že Vaše myšlenka je správná a Spojené státy evropské jednou budou realizovány. Ale obávám se, že pro to ještě neuzrál čas.“ Přesto ho finančně podporoval a napsal mu doporučující dopisy pro další významné osobnosti.

Zatímco Masarykem byl hrabě nadšen a považoval ho za pravého Panevropana, Edvardu Benešovi vyčítal jeho vyhraněný český nacionalismus. Ten se projevoval i tím, že Beneš s hrabětem odmítl konverzovat německy a trval na francouzštině. Panevropské hnutí podporovali a obdivovali například spisovatelé Thomas a Heinrich Mannové, Stefan Zweig, Rainer Maria Rilke nebo Franz Werfel, vědci Sigmund Freud a Albert Einstein či skladatel Richard Strauss.

Panevropská unie pořádala kongresy, které sloužily propagaci a medializaci hnutí. Prvního, který se konal ve Vídni v říjnu 1926, se zúčastnilo na dva tisíce lidí z 24 zemí. Jednací sál zdobily portréty takzvaných „velkých Evropanů“, od Karla Velikého přes Immanuela Kanta, Napoleona Bonaparta a Giuseppe Mazziniho až po Nietzscheho.

Coudenhove se ukázal být obratným organizátorem a velkolepým režisérem, jeho manželka mu byla velkou pomocnicí. Z Československa měl přijet ministr Beneš, ale omluvil se a poslal za sebe vyslance Huga Vavrečku, dědečka prezidenta Václava Havla. Ten ve své zprávě ocenil program, ačkoliv hnutí prorocky nedával velkou šanci na politický úspěch, neboť jej považoval za teoreticko-propagační koníček několika humanistických intelektuálů. 

Krach myšlenky

Francouzský ministr zahraničí Aristide Briand se stal nejvýznamnějším meziválečným státníkem, který se jednoznačně vyslovil pro vznik Spojených států evropských. Podpořil ho německý ministr Gustav Stresemann a Briand poté svůj plán veřejně vyhlásil v roce 1929 v Radě Společnosti národů. Nejdříve se mělo začít s vytvořením celní unie mezi ekonomicky nejvyspělejšími státy. Plán sice vyvolal ve světovém tisku velký ohlas, ale konkrétní podpory politických kruhů a veřejnosti se mu nedostalo. To se nezměnilo ani o rok později, kdy Briand zveřejnil memorandum o evropské unii. Vlády Velké Británie, Itálie a Německa, které drtivě zasáhla velká hospodářská krize, neprojevily žádné nadšení a plán potopily.

Coudenhove se v roce 1932 pokusil na kongresu v Basileji zastavit propad panevropského hnutí založením evropské strany. Její program počítal se založením Spojených států evropských, které by se opíraly o vnitřní a vnější mír, hospodářský a sociální pokrok a osobní svobody a svobody národů. Strana se vyslovila proti zbrojení a válečné politice. Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 ustala jakákoliv podpora Panevropské unie ze strany německých politických a hospodářských kruhů, hnutí bylo záhy zakázáno a knihy Coudenhove-Kalergiho hořely na hranicích spolu s dalšími svazky nepřátelskými nacistické ideologii. 

Maskot evropanství

Před nacisty, kteří v roce 1938 obsadili Rakousko a Sudety, emigroval Coudenhove-Kalergi s manželkou do Švýcarska. Jejich dobrodružný odjezd do USA v roce 1940 se stal námětem k natočení známého romantického dramatu Casablanca (1942), na jehož přípravě se podílelo několik rakouských umělců, kteří hraběcí pár znali z vídeňských salonů.

V Novém světě Coudenhove nadále neúnavně bojoval za realizaci panevropské vize. Na univerzitě v New Yorku založil a vedl Výzkumné centrum pro evropskou obnovu, které mělo vypracovat co nejkomplexnější studii o politických, právních a ekonomických problémech plánované poválečné evropské federace. O klesajícím zájmu o jeho hnutí svědčí, že jej americký prezident F. D. Roosevelt odmítl přijmout. 

V roce 1946 se manželé Coudenhove-Kalergi mohli vrátit do Evropy, nikoliv však do Československa. Hrabě v roce 1947 založil Evropskou parlamentní unii, ale po pěti letech z ní zklamaně odešel a znovuzaložil Panevropskou unii, jejímž prezidentem zůstal až do své smrti. Nadále se věnoval literární činnosti, mimo jiné napsal dva svazky pamětí. Do vysoké politiky neměl šanci zasahovat, zůstal jen jakýmsi maskotem ideje evropanství a dostávalo se mu druhořadých ocenění, jako byla Cena Karla Velikého města Cách či Evropská cena Karla IV. Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Při jejím udělení prohlásil: „Byla mi propůjčena (…), protože se už desetiletí snažím o vzájemné porozumění a usmíření mezi Čechy a Němci. Kdyby byly moje rady brány vážně, nikdy by nedošlo k roztržení Čech ani k tragickému vyhnání sudetských Němců z jejich milované domoviny. Tato vlast byla také mou vlastí. Mé dětství zůstává nesmazatelně spojeno se smrky, jedlemi a prameny Šumavy.“ Až pár měsíců před smrtí v roce 1972 se mu přece jen dostalo významného ocenění v podobě Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.

Elitářské společenství

K politickému neúspěchu Panevropské unie hraběte Coudenhove-Kalergiho přispěla i jeho problematická osobnost. Byl veleben jako „muž mimořádných znalostí a velké energie“, charismatický, důstojný a vznešený člověk a vynikající organizátor, ale též byl kritizován pro autokratický styl vedení, elitářské chápání politiky a odmítavý postoj k demokracii. Ani se nepokoušel přiblížit se „masám“, se kterými nejen že nechtěl spolupracovat, ale nechtěl s nimi ani mít nic společného.

Pacifista Carl von Ossietzky se proto oprávněně ptal, co si myslet v době všeobecného volebního práva o hnutí, které se organizuje „ve velkých hotelech a exkluzivních koncertních halách“. Jiní kritici zdůrazňovali jeho nekritický, až obdivný vztah k evropskému kolonialismu. Na jedné straně kázal o svobodné Panevropě, na straně druhé nepochyboval o jejím právu na drancování kolonií. V roce 1929 navrhl vytvořit Euroafriku: „Afrika je naše Jižní Amerika (…) Evropa je dům s mnoha byty a mnoha nájemníky – ale Afrika je její zahrada (…). Evropa je hlavou Euroafriky a její tělo je Afrika. Budoucnost Afriky závisí na tom, co si z ní Evropa udělá.“ 

TIP: Co dělali 28. října 1918 Beneš, Kramář a další českoslovenští vůdci?

Dnešní Evropská unie nevznikla na základě Coudenhovova konceptu. Ten byl totiž politicky proměnlivý a nekonzistentní, protože oportunisticky a opakovaně používal různé, někdy vzájemně se vylučující a odporující si termíny. Jednou psal o celoevropské konfederaci, jindy o federaci či o Spojených státech evropských. Navíc nedokázal vyvolat celoevropské vlastenectví. Jeho koncept není dnes aktuální a v intelektuálních a politických diskusích o současnosti a budoucnosti Evropy se na něj v podstatě nikdo neodvolává.

Jeden z německých stoupenců Panevropy si posteskl: „Na místo hraběte Coudenhoveho se (…) v oficiálních historických dokumentech oslavuje kancléř Spolkové republiky Německo (Konrad Adenauer) jako otec myšlenky spojené Evropy, skutečný otec byl umlčen a vyloučen.“ Jenže pro vznik unie skutečně učinili více politici jako Adenauer, Winston Churchill, Alcide De Gasperi, Jean Monnet či Robert Schuman. Přesto se do dnešních dnů realizovalo mnoho původních i převzatých myšlenek hraběte Coudenhove-Kalergiho jako evropské občanství, vlajka, Den Evropy či evropská hymna.