Rekordy pavoučí říše: Kdo jsou obři a trpaslíci mezi pavouky? A kolika let se dožívají?

Pavouků se bojí 3 až 6 % lidí a chorobný strach z těchto tvorů (zvaný arachnofobie) patří k vůbec nejrozšířenějším „hrůzám ze zvířat“. Na druhé straně byli pavouci odedávna předmětem obdivu jako pracovití tvorové a budovatelé nádherných sítí. Tento rozporný vztah – obdiv k jejich dílu a odpor k pavoukům samotným – je už součástí antické báje o tkadleně Arachné… 

Soutěž nerovných účastnic

Arachné údajně žila ve starořeckém Kalofónu a proslavila se mistrovstvím v tkaní gobelínů. Úspěchy a sláva stouply dívce do hlavy a tak v záchvatu furiantství vyzvala k soutěži v tkaní samotnou bohyni Pallas Athénu. Obě tkadleny – dívka i bohyně – odvedly mistrovskou práci. Athéna zpodobnila na svém gobelínu čtyři příběhy smrtelníků, kteří se pokoušeli vyrovnat bohům a zle na to doplatili. Arachné zase vetkala do svého koberce obrazy bohů, kteří podvedli obyčejné smrtelníky. Nevynechala ani případy, kdy na sebe samotný vládce bohů Zeus vzal cizí podobu, aby se vloudil do přízně krásných žen. 

Báje se rozcházejí v tom, zda Arachné naštvala Athénu jen námětem gobelínu nebo i tím, že odvedla mnohem lepší práci než bohyně. Všechny ale shodně vyprávějí, že rozzuřená Athéna koberec své soupeřky rozcupovala na kusy a ty omlátila dívce o hlavu. Vyděšená Arachné se oběsila. Athény se mladé tkadleny zželelo. Ale jen trochu. Vrátila jí sice život, ale stříkla na ni šťávu z jedovatých bylin a proměnila ji v tvora, který celé dny buď visí na vlákně jako oběšenec, nebo se věnuje tkaní. Tak vznikl podle starořecké mytologie první pavouk. 

Paleontologové samozřejmě nehledají evoluční původ pavouků v aktu msty antické bohyně. Z pavučin dochovaných v pravěkém jantaru dobře vědí, že pavouci snovali sítě už před 120 miliony roků, tedy v době, kdy Zemi bezkonkurečně vládli dinosauři a po lidech a jejich bozích nebylo ani vidu ani slechu. 

Od severu k jihu

S pavouky se můžeme setkat na všech kontinentech. Doma nejsou pouze v Antarktidě, kam se dostanou jen v případech, kdy je tam zavleče člověk. Většina pavouků takový výlet na mrazivý kontinent nepřežije, ale všude jinde se jim vede velmi dobře. 

Přizpůsobivost pavouků výmluvně dokazuje fakt, že žijí na nejnižším místě naší planety – tedy na březích Mrtvého moře – a na druhé straně se s nimi můžeme potkat i vysoko v horách. Na svazích himálajské osmitisícovky Makalu našli přírodovědci pavouka skákavku Euophrys omnisuperstes ve výšce 6 000 metrů nad mořem. Nejstudenější místo na světě – sibiřský Ojmjakon s rekordně nízkou teplotou -71,2 °C – je domovem minimálně 55 druhů pavouků. 

Své zvláštní pavouky má i nejžhavější místo světa v kalifornském Údolí smrti. V místech, kde v létě vystupuje teplota až na +56,7 °C, žije například pavouk slíďák druhu Pardosa sultana, jenž se vyhýbá méně teplým a méně slaným místům. Nejsevernější hranice výskytu pavouků leží v Arktidě v Zemi Františka Josefa na 80 ° severní šířky, kde žije např. pavouk s příhodným názvem pavučenka chladnomilná (Erigone psychrophila). Pokud pomineme zbloudilce, kteří se přičiněním člověka dostali až do Antarktidy, pak jižní hranice výskytu pavouků sahá až do jihoamerické Ohňové země na 56 ° jižní šířky. 

Rekordmani DNA a dlouhověkosti

Úžasná je druhová pestrost pavouků. Odhaduje se, že jich na Zemi žije kolem 90 000 druhů přičemž vědci jich zatím popsali asi 47 000 druhů. Ještě před půlstoletím přitom byla popsána pouhá polovina tohoto počtu. Přesto už tehdy vzniklo nejrozsáhlejší knižní dílo věnované výhradně pavoukům. Mnohasvazková Bibliographia Araneorum francouzského biologa Pierra Bonneta má celkem 6 481 stran. Dnes bychom měřili objem informací o pavoucích spíše na gigabyty uložené na počítačových pevných discích. Patří k nim i údaje o kompletním genomu čtyř pavouků. 

Nejmenší dědičnou informací vybavila příroda snovačku skleníkovou (Parasteatoda tepidariorum), která vystačí s 1,44 miliardami písmen genetického kódu. DNA stepníka Stegodyphus mimosarum je tvořena 2,55 miliardami písmen genetického kódu a genom nefily kyjonohé (Nephila clavipes) má 3,45 miliard písmen genetického kódu.

Dědičná informace těchto dvou pavouků si nezadá s DNA člověka, jehož genom tvoří 3,2 miliardy písmen genetického kódu. To je polovina DNA sklípkana korálkového (Acanthoscurria geniculata) s 6,5 miliardami písmen genetického kódu. 

V DNA mají pavouci uloženou i překvapivou dlouhověkost. Na členovce se dožívají věku přímo metuzalémského. Tajemný pavouk Hickmania troglodytes obývající hlubiny tasmánských jeskyní se v zajetí dožil více než 40 let a sklípkani se v zajetí bez problémů dočkají 30 let. Jen málokterý členovec se jim v tomto ohledu vyrovná. Srovnatelného stáří se dožívají snad jen termití královny. 

Pavoučí proměny

V dědičné informaci mají pavouci uložen základní plán svého těla. Je pro něj typických osm končetin, které vyrůstají z hlavy a hrudi spojených do útvaru zvaného hlavohruď. Nohy pavouků mají sedm článků. Pavouci jsou vybaveni tzv. chelicerami čili klepítky, do nichž ústí jedové žlázy. Na hlavě jsou umístěny i tzv. pedipalpy čili makadla, která se od kráčivých nohou liší tím, že jim chybí jeden článek. Makadla používají pavouci i k rozmnožování. Samci totiž s jejich pomocí vnášejí do pohlavních orgánů samice schránku se svými spermiemi, tzv. spermatofor. 

Skákavka Myrmarachne plataleoides – jeden z pavoučích druhů, které se svým vzezřením snaží napodobovat mravence. (foto: Shutterstock)

Řada pavouků se typického pavoučího vzhledu evolučně vzdala. Některé druhy například imitují mravence a spoléhají na to, že tento hmyz je proslulý ostrými kusadly a často i žihadlem. V „přestrojení“ za mravence jsou tak pavouci bezpečnější před svými přirozenými nepřáteli. Zajímavým trikem se tito pavouci vypořádají s tím, že jim oproti mravencům přebývá jeden pár končetin a chybí tykadla. Nosí první pár končetin otočený dopředu a nahoru, takže jím imitují tykadla mravenců. 

Křižáci Arachnura vyhlížejí pro nezasvěcence jako semena rostlin a hmyzožraví tvorové o ně proto nejeví velký zájem. Křižáci rodu Poltys mají tělo tvarované do podoby listu rostlin. Madagaskarský křižák Darwinův (Caerostris darwini) připomíná kousek kůry stromů. Ještě menší chuť k jídlu vyvolává pohled na křižáka Cyclosa mulmeinensis. Při sezení na síti vyhlíží jako kořist zabalená do pavučiny, z níž už pavouk vysál všechny živiny. Jeho příbuzný Cyclosa giganta má vzhled ptačího trusu. 

Obři a liliputi

Pavoučí nohy mohou být mimořádně dlouhé. Pomyslný rekord v této „disciplíně“ drží maloočka Heteropoda maxima. Rozpětí nohou největších exemplářů tohoto pavouka z laoských jeskyní dosahuje až 30 centimetrů. Sklípkan největší (Theraphosa blondi) dominuje pavoukům co do hmotnosti. Největší kusy váží až 170 gramů. S osmadvaceticentimetrovým rozpětím nohou příliš nezaostává ani za rekordní laoskou maloočkou. Ani jeden z těchto rekordních pavouků ale nevytváří typické pavučiny. Mezi budovateli sítí je držitelem velikostního rekordu jihoafrická Nephila komaci s tělem dlouhým 4 centimetry a rozpětím končetin 10 centimetrů. 

Rekordními pavoučími liliputy jsou samičky portugalských jeskynních pavouků z rodu Anapistula, jejichž končetiny mají rozpětí 0,43 milimetru. Jak jsou velcí samečci, kteří bývají výrazně menší než zástupkyně „slabšího pohlaví“, zatím netušíme. Zřejmě budou mnohem menší, protože je ještě nikdy nikdo neviděl. A tak zatím patří primát nejmenšího pavoučího samečka druhu Patu digua. Když roztáhnou nohy, jak nejvíce mohou, měří 0,37 milimetru.

Typický pohlavní dimorfismus – tedy mnohem větší rozměry samiček ve srovnání se samečky – je nejnápadnější u křižáků, kde jsou samičky často až 125krát těžší než samečci. Výjimku z tohoto pravidla představují vodouši stříbřití, u nichž dorůstají samci větší rozměrů než samice. 

Drnkání na loutnu i teleskopické oči

I když pavouci mají čtyři páry očí, rozhodně nevynikají bystrozrakostí. Především u pavouků lovících do nastražených sítí hraje zrak druhé housle. Mnohem důležitější je pro ně hmat, kterým registrují i velmi jemné vibrace. Sedí na vláknech sítě, kterých se dotýkají končetinami, a registrují každý jejich záchvěv. Neomylně poznají, kdy v síti uvízla kořist, a také velmi dobře určí, kterým směrem se za ní musí vydat.

Samečci se ohlašují samičkám sedícím uprostřed sítě jemným „drnkáním“. Jejich vibrační „avízo“ bychom mohli považovat za obdobu milostných písní středověkých minesengrů, kteří paním svého srdce zpívali a doprovázeli se přitom brnkáním na loutnu. Přesnější je však přirovnání vyslaných vibrací k bezpečnostnímu heslu, protože hlavním úkolem signálu je upozornit samičku, že se neblíží kořist. Stoprocentní záruky bezpečnosti ale sameček ani tak nezíská. Někdy samička nemá pro jeho milostné návrhy valné pochopení a vibrace v ní probudí instinkty lovce.

Skákavky mají pozoruhodný styl lovu. Ke kořisti se opatrně „připlíží“ a skokem, který je až 30krát delší než je velikost jejich těla, nic netušící oběť dostihnou. Na snímku je skákavka královská (Phidippus regius), jejíž lov byl právě zakončen úspěchem. (foto: Shutterstock)

Mezi pavouky se nejlepším zrakem pyšní skákavky (Salticidae), které přepadají kořist ze zálohy dlouhým skokem. Úlovek musí vidět s dostatečným předstihem a navíc je pro ně životně důležité, aby si svůj skok dokonale vyměřily. Dívají se přednostně párem velkých očí, které pracují podobně jako teleskop. Zbývající tři páry oči jsou zvýšeně citlivé na pohyb v zorném poli zabírajícím plných 360°. Úplně největší oči mají mezi pavouky vrhači (Deinopis), kteří jsou dokonale uzpůsobeni pro vidění za tmy. Ve srovnání s člověkem mají oko dvatisíckrát citlivější na světlo.

Poněkud zavádějící zoologické jméno dostala šestiočka jeskynní (Stalita taenaria) obývající podzemní prostory ve slovinském krasu. Žije v trvalé temnotě a oči jí zcela zakrněly. Je to tedy spíše „nuloočka“. Podobně jako řada jiných živočichů mají i pavouci oči citlivé na ultrafialové světlo. Zatím ale byla přímo „usvědčena“ z ultrafialového vidění jen jihoasijská skákavka Cosmophasis umbratica. Povrch jejího těla odráží intenzivně právě tuto část slunečního spektra. Pro člověka neviditelné zbarvení přijde ke slovu při námluvách. 

Maratonci, sprinteři a mistři piruet

Některé druhy pavouků jsou známy svými lety na pavučinách. Let ovšem není jediným „transportním trikem“ pavouků. Například skákavky předvádějí skoky 30krát delší než je délka jejich těla. A to podobně jako jiní pavouci nemají v končetinách svaly natahovače. Skrčenou nohu natáhnou k odrazu „hydraulicky“ – tedy bleskurychlým napumpováním tělesných tekutin. 

K nejzdatnějším běžcům mezi pavouky patří pokoutník tmavý (Eratigena atrica). Jeho tělo měří na délku necelé dva centimetry a nohy roztáhne na délku 4,5 centimetru. Přitom umí utíkat rychlostí skoro 2 kilometry v hodině a za hodinu tak urazí více než 40 000krát delší vzdálenost, než jakou obsáhne nohama. Kdyby se chtěl člověk s ohledem na velikost svého těla pohybovat stejně rychle, pak by při délce kroku jeden metr musel za hodinu uběhnout maratón.

TIP: Kdo číhá v trávě: S jakými druhy jedovatých pavouků se můžeme v Česku setkat?

Přes tento mimořádný výkon pokoutník není držitelem rychlostního rekordu mezi pavouky pohybujícími se po pevné zemi. Ten drží marocký pouštní pavouk maloočka Cebrennus rechenbergi. Po písečných dunách se pohybuje v přemetech, jaké vidíme metat gymnasty při cvičení prostných. Tímto neobvyklým způsobem dosahuje rychlosti 7,2 kilometru v hodině. Jeho výkon vynikne, když ho poměříme délkou těla, jež je srovnatelná s velikostí pokoutníka tmavého. Marocká maloočka je 3,8krát rychlejší a pokud by se jí měl vyrovnat člověk, musel by chvátat stopadesátikilometrovou rychlostí. 

Mezi pavouky najdeme i mistra piruet. Zástupci rodu Selenops chytají kořist rychlým otočením do strany. Pokud by v rotaci pokračovali, stačili by se během jediné sekundy otočit o 3 000 °, což dělá více než osm otoček za sekundu. Žádný jiný živočich se tak rychle točit neumí.