Na „konci světa“: Rozhovor s keňským rangerem Jackem Marubu

Kolik turistů do Marsabitu každoročně zavítá?

Marsabit je jedním z nejméně navštěvovaných keňských parků, což je dáno několika faktory. Tím hlavním je asi špatná dostupnost. Od hlavního města Nairobi je park vzdálen zhruba 650 kilometrů a doprava sem je velmi komplikovaná. Našimi návštěvníky jsou proto zejména lidé, kteří v Africe podnikají slavnou severojižní cestu z Kapského města do Káhiry nebo naopak. Marsabit leží zhruba uprostřed této trasy. I tak se mu ale lidé vyhýbají, a pokud se zdrží, tak většinou jen na jednu noc – z parku tak nepoznají vůbec nic. Během roku sem jezdí zoufale málo lidí, spíš bych řekl, že je výjimka, když v parku nejsou rangeři sami. Převažující obliba jihokeňských destinací není typická jen pro zahraniční návštěvníky, ale bohužel i pro samotné Keňany.

TIP: Severokeňský národní park Marsabit aneb Ráj uprostřed pekla

V rámci vaší práce důstojníka KWS (Kenya Wildlife Service, tedy volně přeloženo Keňská správa národních parků; pozn. redakce) máte na starosti vztahy s etniky. Jak kmenová diverzita ovlivňuje ochranářské úsilí v tomto kraji?

V okolí Marsabitu žije na poměrně malém území hned několik etnik – Borani, Rendilové, Samburové, vyskytují se tu i Gabbrové, ve městě pak přistěhovalci z Etiopie a Somálska. Kmenová pestrost je požehnáním i pohromou tohoto kraje. Dochází zde ke konfliktům, které končí často krveprolitím a různorodé kmenové kultury prakticky znemožňují existenci jednotné strategie k ochraně místního parku. Každý kmen totiž vyžaduje odlišný přístup. Na druhou stranu, právě to, že si zdejší kmeny dodnes udržují své tradice, činí Marsabit zajímavějším z hlediska budoucího rozvoje ekoturismu.

Jsou pro vaši funkci nějaké specifické požadavky?

Kromě profesních předpokladů je důležité třeba i to, že jsem z kmene Kikujů. Pokud by byl na mém postu někdo z místních kmenů, ihned by vznikla paranoia, že některý z kmenů zasahuje do lokální politiky víc než ostatní.

Jednou z vašich každodenních povinností je okružní jízda po okolních vesnicích a komunikace s domorodci. Jaký má tato práce smysl?

Při každodenních patrolách především sbíráme terénní informace, které se netýkají jen vesničanů, ale taky významných lokalit – napajedel, populací slonů, a tak dále. Naším cílem navíc je, aby se místní obyvatelé na rangery dívali jako na partnery a ne jako na vetřelce. Pouze tímto způsobem můžeme v budoucnu něco změnit. Náčelníci a šéfové lokálních komunit jsou nyní začleňováni do projektů KWS jako společníci a partneři. To je z hlediska místních poměrů úplně revoluční.

K jakým nejčastějším konfliktům mezi člověkem a přírodou v Marsabitu dochází?

Velký problém máme s nelegální těžbou dřeva, které lidé využívají jednak jako stavební materiál a taky pro výrobu dřevěného uhlí. Přitom mají domorodci v rámci parku a rezervace zakázáno kácet stromy, povolený je pouze sběr popadaných větví nebo spadlých stromů.

Respektují to?

Částečně. V poslední době se setkáváme se situacemi, kdy lidé stromy navrtají nebo nařežou a ony pak spadnou samy. Strom je tedy fyzicky mrtvý, ale takový postup je samozřejmě nelegální. Těžko se však postihuje. I když někoho načapáme, zadržíme ho pouze na den nebo dva. Ihned se pak ozve komunita, ke které dotyčný náleží a hrozba nepokojů je v porovnání s těžbou malicherná. Jedno je však jasné – pokud by kácení stromů nekontrolovaně pokračovalo, marsabitský prales to zcela zničí.

Zatímco některé kmeny se za vidinou dřevěného uhlí vydávají až do samotného nitra parku, druzí se tam bojí chodit kvůli démonům. Jak silný je vliv tradic?

Stejně jako k mnoha pralesům na světě, i k Marsabitu se váže mnoho legend. Velmi oblíbená je víra, že Bůh pasteveckých etnik obývá horu – proto se do středu pralesa nevydávají obyčejní lidé, ale pouze šamani, kteří tam konají oběti při modlitbách za déšt.

Závažným problémem africké přírody jsou stále pytláci. Máte případy pytláctví i dnes tady na severu Keni?

Bohužel je to stále častý jev, který se týká toho nejcenějšího, co v Marsabitu máme – Ahmedovy generace slonů s velkými kly. Není příliš těžké přijít na to, proč se tu pytláctví stále daří – sever Keni tvoří rozlehlé, horkem sužované pláně a prakticky kdokoliv se jimi může nepozorovaně pohybovat. Samo pytláctví je stále živeno poptávkou po slonovině na asijském trhu. Za úspěch považujeme, že se nám podařilo eliminovat případy pytláctví na lokální úrovni.

Základním zdrojem obživy je pro místní etnika dobytek. V poslední dekádě ovšem počty domácích zvířat rapidně stouply. Je zde ještě místo pro ta divoká?

Otevřeně mohu říct, že žádné místo pro divoká zvířata už vlastně není. To ale není jen problém Marsabitu, ale celé Keni a potažmo celé Afriky. Například sezónní trasy migrujících slonů byly zablokovány lidským osídlením, což přináší jen konflikty. V současnosti se snažíme vytvořit zóny vytvořené tak, aby sloni mohli nerušeně migrovat.

Jaký vztah mají místní lidé ke zvěři v Marsabitu?

Vztah k přírodě je do velké míry ovlivněn tradičními zvyky jednotlivých kmenů. Pro pastevecké komunity je prales v zásadě jen zdrojem paliva a divoká zvířata vnímají jako konkurenci pro krávy a kozy.

Takže turistický a potažmo ekonomický potenciál si neuvědomují?

Turistický potenciál Marsabitu je obrovský, ale lidé si ho zatím nedokáží v reálnější podobě představit. Většina z místních obyvatel nikdy nenavštívila žádné destinace nebo parky na jihu. Jsou konzervativní a hrdí, s jihem často nechtějí mít nic společného. Abychom to změnili, bereme dnes současné představitele komunit do různých míst jako Aberdares či Meru, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak se místní komunity do parků zapojují.

Ochranářské úsilí na severu Keni komplikují předsudky – nejen v Nairobi převládá představa, že sever nenabízí nic jiného než sucho, písek a nepokoje. Lze tuto představu změnit?

Ano, o našem regionu panují v Keni vžité předsudky a velmi nám škodí. Na druhou stranu, mají svůj reálný, i když vyhrocený základ. Tato oblast bývala kdysi považována za konec světa. Nyní jsme ve stadiu demystifikace – ano, jsou tu vyprahlé širé pláně, ale jsou skvělé pro přemýšlení a pročištění myšlenek. Je tu Marsabit, horská oáza, ve které si můžete odpočinout a vidět něco, co světu několik desítek let unikalo.

Co pro pomoc mohou udělat média?

Mediální pomoc, zejména se světovým přesahem, je zcela zásadní. Bohužel o Marsabitu se několik desítek let vůbec nepsalo. A když, tak pouze v souvislosti s velkými suchy, etnickými nepokoji nebo pádem letadla s ministrem v roce 2006. Kam až moje paměť sahá, vůbec první a zásadní projekt, který důkladně a systematicky mapoval tento park, je váš dokument Africa obscura. Přínosem byl už samotný fakt, že se o nás začalo mluvit, a to nejen v Keni, ale i v zahraničí. Byl jsem nedávno na výměnné stáži v Ugandě, a i tam o tom projektu věděli. Díky němu jsme získali spojení se Spojenými státy a poznali lépe dílo Martina a Osy Johnsonových. Máme v rukou silný argument i důkaz, jak se prales s postupem času mění.

Na snímcích Martina Johnsona je Marsabit zachycen ve 20. let minulého století. Jakou nejmarkantnější změnu park od té doby prodělal?

S politováním musím říci, že marsabitský prales je neustále ničen rozsáhlou lidskou činností a na současný stav mají vážný dopad i klimatické změny. Velkou proměnou prošlo zejména Johnsonovo Rajské jezero. V posledních letech několikrát zcela vyschlo – to je jev, na který jsme tu dlouho nebyli zvyklí. Jezero Gof Sokorte Dika bývalo jezerem slonů. Nyní je to i v období dešťů pouhá blátivá louže a v období sucha prašná aréna. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jsme již za bodem zvratu. Marsabitský prales umírá, nejsou tady žádná viditelná společenství mladých stromů, které by nahradily stávající unavené velikány, které Martina zcela jistě pamatují. V tomto ohledu potřebujeme jakoukoliv pomoc…

Mohou téměř sto let staré archivní fotografie pomoci při řešení současných problémů, kterým Marsabit čelí?

Zcela rozhodně. Už teď vaše expedice prokázala, že nejen rangeři, ale i obyčejní lidé na ně reagují pozitivně. Komparativní metoda je jedním z nejsilnějších nástrojů, jak lidem demonstrovat nutnost chránit místní ekosystém. Uvidět znamená uvěřit. Snímky nosorožců a jiných druhů, které nadobro vymizely, jsou velmi silným argumentem…

Současným celosvětovým a stále častějším trendem je dělení území na místa, kde je „vše povoleno”, a na ta, kde je „vše zakázáno”. Skutečně se lze na ochranu přírody dívat jen tak, že ji striktně oddělíme od člověka?

Řekl bych, že v určité fázi to je nutné. Pokud dochází k závažné degradaci vzácných ekosystémů, je třeba zakročit dříve, než nadobro zmizí z povrchu zemského. Na druhou stranu, člověk je odpradávna součástí přírody a to samé platí o domorodých etnikách na severu. Žijí zde v krutých podmínkách již několik generací. KWS má za úkol ukázat jim alternativu, popostrčit je k řešení problému – poslední krok už ale musí udělat sami. Jedno je víc než jisté, místní lidé jsou klíčem k úspěchu a bez jejich aktivního zapojení hrozí marsabitskému „Ráji“ brzký zánik…

Na okraj rozhovoru

Jack Marubu (1981) je jedním z nejaktivnějších důstojníku KWS na severu Keni. Při vykonávání své práce musí často překonávat velké vzdálenosti – cestuje na stáže do sousedních zemí i do jiných parků v Keni, rodinu má v Mombase, tedy na druhém konci Keni. Je to nesmírně sečtělý, cílevědomý a odpovědný člověk s velkým zápalem pro ochranu přírody. Jack Marubu byl spolu s kapitánem Obreinem hlavním spolupracovníkem expedice Fotografické návraty v distriktu Marsabit. Pro KWS pracuje už čtyři roky.