Radikalismus spojený s národem: Jakobínské hnutí v Uhrách bylo tvrdě potlačeno

Uherské jakobínské hnutí bylo současně hnutím demokratickým i národním, a to v duchu celouherského vlastenectví. Zapojili se do něj lidé z řad měšťanské i šlechtické inteligence, silně byli mezi nimi zastoupeni uherští evangelíci. Své podhoubí našlo jakobínství ve více než třiceti zednářských lóžích, které tehdy v Uhrách působily. Uherští jakobíni zašli ve svých politických plánech nejdál, ale i oni zůstávali převážně v zajetí pouhých teorií.

Tato radikální skupina se seskupila kolem abbého Ignáce Martinovicse (viz Vůdce uherských rebelů), problematické osobnosti a politického dobrodruha, na kterého padá obvinění z dvojaké politiky a ze spolupráce s tajnou policií. Pod Martinovicsovým vedením se zformovala do dvou seskupení, jež měla připravovat velké politické změny ve dvou etapách. 

První etapa byla fází postupných reforem, pro něž chtěli spiklenci získat i část uherské šlechty. Ve druhé fázi se měly Uhry odtrhnout od habsburské monarchie a uskutečnit demokratickou revoluci po francouzském vzoru. Za účelem provedení první fáze byla zjara 1794 založena takzvaná Společnost reformátorů. Pro uskutečnění druhé radikální fáze pak měla připravit půdu Společnost svobody a rovnosti. Cíle této druhé společnosti měly ovšem zůstat řadovým členům Společnosti reformátorů zatím utajeny.

Prozrazené spojení

Radikálnější a přísně utajená Společnost svobody a rovnosti se už nespokojovala s plány na pouhou společenskou reformu, ale připravovala se k ozbrojenému lidovému povstání. V konečné fázi měla vzniknout nezávislá národní republika založená na federativním základě. S tímto radikálním programovým vyústěním dospěla Martinovicsem založená společnost nejdále.

Ignác Martinovics zatáhl do své sítě především mladé vzdělané lidi toužící po společenské změně a jejich nadšení pro věc povstání udržoval ujišťováním, že je ve spojení s francouzskými jakobíny, kteří přijdou Uhrám v pravou chvíli na pomoc. Po jeho boku stanulo několik schopných mužů odhodlaných jít za společnou věcí do všech důsledků. Z nich je třeba jmenovat na prvním místě vzdělaného právníka Josefa Hajnócziho, tajemníka uherské královské komory. Abbé Martinovics v něm našel ochotného pomocníka a člověka s bohatou zkušeností ve státní službě. 

K Martinovicsovi se přidala i celá skupina mladých lidí s právním vzděláním, rozhodnutých jít do vzpoury: advokát Pál Óz, soudce Ferenc Szentmarjay, soudní praktikant Károly Szmetanovicz, právník Samuel Vrchovský a bývalý kapitán János Lackovics. Do hnutí se zapojil také přední uherský literát a jeden ze zakladatelů moderního maďarského jazyka Ferenc Kázinczy. Do spiknutí se více či méně zapojilo až několik set lidí.

Když v červenci 1794 zatkli ve Vídni prvních devět spiklenců, byl mezi nimi i abbé Martinovics, který se tou dobou zdržoval v hlavním městě. Až do té doby sledovala tajná policie pouze vídeňské spiklence, o uherské konspirační síti neměla tušení. Martinovicsovy výpovědi při výslechu vzápětí prozradily tajné spojení, jež existovalo mezi Vídní a Uhrami. Vlna zatýkání se tak přenesla do Uher. Zatčeno bylo nejdříve dvacet uherských jakobínů, ale brzy se počet zatčených rozrostl na několik desítek.

Dva tresty smrti

Habsburská vláda zinscenovala s jakobíny dva monstrózní procesy – jeden ve Vídni, druhý v Budíně. Dvorní vyšetřovací komise ve Vídni byla urychleně svolána už 25. července 1794. Ihned zahájila svou činnost a začátkem října své vyšetřování ukončila. Provinilci byli obviněni z velezrady a urážky císařského majestátu. Policejní ministerstvo požadovalo pro vídeňské delikventy mimořádný soud se zkráceným řízením. Vojenské osoby byly postaveny před vojenský soud.

Avšak známý právník Karl Anton von Martini, osvícenec a představitel přirozenoprávní školy, se postavil proti policejnímu ministerstvu a dokázal v té věci oponovat i císaři. A císař mu po jistém váhání ustoupil a souhlasil nakonec s řádným procesem. Martini tak zachránil život civilním provinilcům, protože v řádném soudním řízení byl podle trestního zákoníku Josefa II. z roku 1787 vyloučen trest smrti. Válečný soud ve Vídni pak vynesl dva tresty smrti provazem, a to nad Hebenstreitem a Gilowským. Franz Hebenstreit skončil na šibenici před vídeňskou Skotskou bránou 8. ledna 1795. Kajetán Gilowský spáchal ve vězení sebevraždu a na popravčí lešení byla vynesena jen jeho mrtvola. Ostatní provinilci byli odsouzeni k dlouholetému vězení a odpykávali si své tresty v žalářích na pevnostech. Mezi ně patřil i Andreas Riedel, kterému se podařil útěk z brněnské vazby až v roce 1805, když Brno okupovala francouzská napoleonská armáda.

Tvrdý soud v Uhrách

Civilní osoby s uherskou příslušností byly postaveny před uherskou královskou kurii, která zasedala v Budíně. V budínském procesu, který probíhal od prosince 1794 a s odvolacím řízením až do konce května 1795, bylo obžalováno přes padesát osob. Protože v Uhrách byl od roku 1793 trest smrti obnoven, padlo v procesu 18 hrdelních rozsudků. Jedenácti odsouzeným k smrti byl nakonec jejich trest cestou milosti zmírněn v pevnostní vězení na neomezenou dobu. Sedm rozsudků smrti však bylo vykonáno mečem. Na místě zvaném Krvavé pole pod budínským hradem byli tímto středověkým způsobem 20. května 1795 popraveni Ignác Martinovics, Josef Hajnóczi, hrabě Jakob Szigray, János Lackovics a Ferenc Szentrmarjay. O dva týdny později, 3. června, padly ještě hlavy Alexandra Szolarcsika a Pála Öze. Ostatní provinilci v počtu 52 si odpykávali své dlouhé tresty na brněnském Špilberku a ve věznici na Cejlu, později na tyrolské pevnosti Kufsteinu.

Tvrdé tresty proti jádru vídeňských a uherských jakobínů a přísné pronásledování všech, kdo byli jen podezřelí ze sympatií k Francouzské revoluci, měly být odstrašujícím příkladem pro všechny poddané rakouského císaře. Přesto jejich osud vyvolal u mnohých soucit a soustrast. Pro nejednoho z jejich současníků a pro následující generace se stali jakobíni symbolem demokratických principů, které se v habsburské říši objevily poprvé.