Quebec: Kanadský tygr s šarmem Francie
Quebec představuje největší autonomní provincii Kanady, navíc má silnou ekonomiku a přívětivý sociální systém. Tamní unikátní kultura by podle separatistických stran zasloužila být hájena samostatností. Loňské násilí v Katalánsku však Quebečany šokovalo
Vlajka Quebecu se nazývá „fleurdelisé“ a středový kříž odkazuje na dávné standarty francouzského království. Barva čtyř symbolů lilií značí nevinnost, modré pozadí zastupuje nebe.
Quebec je po Ontariu druhou nejlidnatější kanadskou provincií. Oplývá sice značným nerostným bohatstvím, nicméně vedle těžby postavil svou hospodářskou sílu na „znalostní ekonomice“, tedy na farmaceutickém, biotechnologickém a počítačovém průmyslu. Má také vstřícný sociální systém a obecně se tváří jako ideální místo pro život. Stabilita provincie je však pouze zdánlivá a loňská snaha Katalánska o samostatnost, jež skončila násilím, způsobila otřesy i na „mrazivém severu“.
Francouzská odchylka
Původně francouzské území si kdysi „vyválčili“ Britové a Quebec se začlenil do Kanady. Přesto nelze tvrdit, že by se jeho obyvatelé zcela smířili s osudem. Dodnes 77 % tamní populace stále považuje francouzštinu za svůj první jazyk, zatímco anglicky se primárně domlouvá pouze 7,45 % obyvatelstva. Situace tak ostře kontrastuje se zbytkem země, kde se mluví převážně anglicky.
Vedle jazyka se Quebec vymyká také kulturou, v níž se mísí prvky Spojených států, Kanady, Francie a Velké Británie. Jedinečný společenský mix je sice soběstačný, z globálního hlediska však čelí řadě vlivů, které podle quebeckých separatistů ohrožují původní identitu národa. V roce 1968 vyvrcholila touha po samostatnosti založením strany Parti Québécois, jež dodnes bojuje za svobodný Quebec.
Marná snaha
Ve druhé polovině 20. století strana dokonce prosadila dvě referenda o odtržení provincie: V roce 1980 lidé odpovídali na otázku, zda by měla být s Kanadou uzavřena dohoda o suverénnosti – 60 % obyvatel se však vyslovilo proti. Lidové hlasování v roce 1995 opět skončilo odmítnutím samostatnosti, tentokrát ovšem myšlenku nepodpořilo už jen 50,6 % hlasů.
Obě zmíněná referenda se přitom odehrála pokojně, a loňský říjnový incident v Katalánsku proto provincii šokoval. Separatističtí politici událost označili jako „černý den Evropy a demokracie“ a španělské násilí odsoudil i quebecký premiér Philippe Couillard. Ovšem zatímco provinční politikou katalánský incident pohnul, zbytek Kanady se od něj spíš distancoval. Premiér Justin Trudeau násilné řešení kritizoval, nicméně podle jeho názoru by se „cizí státy ani v otázce samostatnosti regionů neměly míchat do interních záležitostí suverénních zemí“.
Nový domov na severu
Po ničivém zemětřesení v roce 2010 zůstalo zhruba 550 tisíc obyvatel karibského Haiti bez střechy nad hlavou. Spojené státy v čele s Barackem Obamou tehdy nešťastníkům poskytly azyl, který se nakonec protáhl až do roku 2017. Po zvolení Donalda Trumpa na prezidentský post se ovšem imigrační politika zpřísnila a Haiťané začali z USA odcházet – hlavně do Quebecu. Jen od června do července vzrostl počet žádostí o azyl z 884 na 3 135 a v období největší krize se do kanadské provincie přesouvalo zhruba 250 ostrovanů denně. Vyřizování žádostí se pak protahovalo, a pro nově příchozí musel dokonce vzniknout provizorní tábor.
Stručné dějiny
Kanadský Quebec se zrodil v místech, která po tisíce let patřila Inuitům, Irokézům a algonkinským indiánským kmenům. První kontakt se starým kontinentem zprostředkoval v roce 1534 francouzský mořeplavec Jacques Cartier. Historie provincie se však začala psát až roku 1608: Tehdy Samuel de Champlain položil základy území, jež dostalo název Nová Francie.
Od roku 1632 již byla zabraná oblast dostatečně stabilní, aby mohli Evropané pronikat hlouběji do nitra kontinentu. V roce 1634 vzniklo město Three Rivers a o osm let později Montreal. Výboje však provokovaly původní obyvatele, takže kolonie trpěla neustálými útoky indiánů. Situace se uklidnila až v roce 1665, kdy do Nové Francie dorazil vojenský regiment o síle 1 200 mužů.
Nebezpeční sousedé
Kolonie vzkvétala a koncem 17. století již potlačila veškerý indiánský odpor nebo se s domorodými kmeny dohodla na příměří. Idyla ovšem netrvala dlouho, neboť i nedalekým britským územím v Nové Anglii se dařilo a bylo jen otázkou času, kdy se sousedské vztahy vyhrotí. Drobné potyčky a útoky se časem stupňovaly a v roce 1755 propukla válka: Z vítězství se nakonec radovali Britové, a Nová Francie tak roku 1763 na základě Pařížské smlouvy přestala existovat.
Mísení dvou populací vyústilo v řadu svárů, které musela Británie řešit smluvně i silou, veškeré vnitřní pře se však podařilo zažehnat až v polovině 19. století. Britský parlament posléze vyslyšel naléhání tamních obyvatel a prostřednictvím zákona o Britské Severní Americe umožnil roku 1867 rozdělení na autonomní provincie Ontario a Quebec.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 8 164 361; očekávaná doba dožití: 82,6 roku; prům. počet dětí: 1,6 na ženu; věková struktura: 19 % dětí do 17 let, 19 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: v Quebecu žije cca 532 000 obyv.; náboženství: 82 % křesťanství, 3,2 % islám; jazyky: oficiálním jazykem je francouzština; obyv. na hranici chudoby: 11 % (údaj z r. 2014); gramotnost: 99 %.
Politika
Státní zřízení: kanadská provincie; zástupce královny Alžběty II.: Joseph Michel Doyon; premiér: Philippe Couillard; volby: zástupce království jmenuje generální guvernér Kanady na doporučení kanadského premiéra.
Ekonomika
HDP na hlavu: 37 425 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: kanadský dolar, s kurzem 1 : 16,97 Kč.
Geografie
Rozloha: 1 542 056 km², tedy zhruba stejně jako Mongolsko; délka pobřeží: 13 323 km; charakter území: nížiny i vysočiny protkané hustou říční a jezerní sítí; podnebí: čtyři zóny – arktická, subarktická, kontinentální a oceánská; min. noční / max. denní teploty (°C) v Quebecu: leden–březen −17 až −9 / −7 až 0, duben–červen −1 až 10 / 8–22, červenec–září 7–13/18–25, říjen–prosinec −13 až 2 / −5 až 11; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantský oceán (0 m) / Mount Caubvick (1 652 m).