Pustil brankář Plánička gól ve finále mistrovství světa schválně?

Hlavní roli při tom sehrál muž, který se dodnes řadí k legendám a je po něm pojmenována cena pro nejlepší fotbalové brankáře. František Plánička příliš nevyrostl, což byla pro gólmana značná nevýhoda, ale vše si vynahradil svojí dokonalou mrštností a postřehem. A především se ukázal jako veliká osobnost s obrovským přehledem. V onom památném finále nastoupil dokonce s kapitánskou páskou, což značilo, že se těšil velkému respektu, nejen mezi spoluhráči. Pustil ve finále gól schválně, aby zachránil lidské životy? 

Turnaj v totalitní zemi 

Vraťme se k onomu slavnému mistrovství světa, které se odehrálo v neslavné a těžké době. Rok předtím se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a turnaj se navíc konal ve fašistické Itálii, kterou už od roku 1922 pevně ovládal diktátor Benito Mussolini. Domácí Italové se považovali za jednoznačné favority a sám velký Duce si nepřipouštěl jiný výsledek než zisk poháru. Hodlal tak propagovat velikost svého impéria celému světu. Nicméně světové turnaje byly tehdy ještě v plenkách. Roku 1934 se vlastně hrálo první mistrovství s větším počtem účastníků. Ještě o čtyři roky dříve v Uruguayi nastoupila do turnaje kvůli finanční náročnosti pouze čtyři evropská mužstva. 

Do Itálie už přijelo celých šestnáct týmů a ty navíc poprvé musely projít kvalifikačním sítem. Tím se probojovalo i Československo – reprezentantům i fanouškům se měl splnit sen o konfrontaci s nejlepšími. Podle výsledků našich klubů i reprezentace se naše země řadila k širšímu výběru favoritů a vedle Maďarů, Španělů či Švýcarů se dostala mezi nasazené týmy. Nicméně, jak už bylo zmíněno, největší šance se dávaly domácím Italům, za které nastupovali mimo jiné i narychlo naturalizovaní Argentinci Monti a Guaita. To zařídil politickým tlakem Duce, ačkoliv to odporovalo pravidlům. 

Vítězná šňůra Čechoslováků 

Za náš tým nastupoval vedle tehdy už zkušeného slávistického brankáře Pláničky jako hlavní hvězda sparťan Oldřich Nejedlý, který se stal i nejlepším střelcem turnaje. Vedle něj hrál v útoku obvykle slávista Antonín Puč, který v onom osudném finále dostal hodně zabrat. Před mistrovstvím si naši fotbalisté ještě střihli v Praze přípravný zápas proti Angličanům, na který se do ochozů Sparty přišlo podívat 36 tisíc diváků. Přestože českoslovenští reprezentanti od první půle prohrávali, dokázali nakonec Nejedlý s Pučem výsledek otočit na výhru 2:1. 

Do Itálie se odjíždělo s výbornou náladou a optimismem. Roku 1934 se nehrály žádné základní skupiny a turnaj byl od počátku postavený do vyřazovacího pavouka. To znamená, že polovina mužstev odjížděla domů už po prvním zápase. Československý výběr dostal na začátek Rumunsko. Silný vítr od moře pomohl Rumunům vstřelit vedoucí gól. Jen díky skvělým zákrokům Pláničky jich Čechoslováci nedostali víc. V druhé polovině se naštěstí situace otočila, a tak nebyl problém otočit i výsledek. 

Do čtvrtfinále jsme pak dostali Švýcary a zase jsme po rychlé brance krátce po začátku prohrávali 0:1. Naštěstí už o šest minut později vyrovnal slávista František Svoboda a po přestávce vstřelil vedoucí gól Jiří Sobotka, také ze Slavie. Švýcarům se ještě podařilo vyrovnat, ale rozhodující trefu obstaral stejně jako proti Rumunům Oldřich Nejedlý. 

První diktátorská velmoc se nám postavila už v semifinále – naši němečtí sousedi nastoupili s hákovými kříži na dresech. Kupodivu to však pro naše fotbalisty s lvíčky na prsou bylo snad snazší než předchozí kola. Němci hráli hodně stereotypně, takže jsme tentokrát dokonce od první půle vedli. Soupeři se sice po přestávce podařilo srovnat, ale nakonec Čechoslováci s přehledem vyhráli 3:1 díky hattricku Nejedlého. 

Protežovaný domácí tým 

Zatímco naši cestu do finále lemovala sláva a nadšení, náš soupeř se prezentoval dost kontroverzními výkony. Rozhodčí totiž zjevně domácím nadržovali. Není jisté, jestli jim Mussolini vyhrožoval, nebo je uplácel (možná obojí), ale už ve čtvrtfinále proti Španělsku podal švýcarský rozhodčí Mercet tak tristní výkon, že ho organizátoři odvolali z finálového utkání, kam byl původně nominován. Nadržoval totiž Italům ještě okatěji než Švéd Ivan Eklid v semifinále proti Rakušanům. Ten byl také nakonec povolán jako hlavní sudí i do finálového klání. 

Krátce před posledním utkáním turnaje se Eklid zastavil v čestné lóži u Mussoliniho, aby s ním krátce pohovořil. Dnes by to bylo naprosto nemožné a i v tehdejší době vyvolalo toto setkání mezi fanoušky značné pohoršení. Kvůli napjaté politické atmosféře v Evropě si ale nikdo oficiálně nedovolil nic namítat. Kromě toho se později rozšířila zpráva, že Duce měl italským fotbalistům vyhrožovat smrtí, kdyby snad zápas prohráli. To se zřejmě ještě před zápasem doneslo i k našim reprezentantům, což možná nakonec rozhodlo i o výsledku. 

Výkon rozhodčího bohužel v průběhu zápasu 10. června 1934 naplnil černá očekávání a například i slavný fotbalista Josef Bican (tehdy nastupoval za Rakousko) si byl jist, že Eklid dostal úplatek. V prvním poločase šlo ještě „pouze“ o důrazný italský fotbal, který odnesl záložník Krčil, jenž pak do konce zápasu kulhal. 

Surové finále 

Ve druhé polovině se pak Italové zřejmě z obav z Mussoliniho hrozby vrhli ze všech sil do útočení. Vyblokovali si tím sedm hráčů, takže jim brzy zůstala díra v obraně a protiútok unikajícího Puče museli zastavit nedovoleným způsobem. Poté ho ještě Ferraris na zemi kopl do hlavy, takže sparťan ztratil vědomí. Rozhodčí Eklid však ukázal, že se nic nestalo a hrálo se dál. Antonína Puče křísili na lavičce pomocí čpavku, který se mu dostal i do očí, takže po návratu na hřiště chvíli dost zmateně pobíhal. 

Od toho momentu už se na hřišti odehrával více boj než fotbal. Nicméně Puč přišel k sobě a čpavek ho zřejmě ještě povzbudil, takže v nebezpečné situaci před bránou zvolil těžkou ostrou falšovanou ránu namísto přihrávky, kterou očekával italský brankář Combi. V sedmdesáté minutě najednou Čechoslováci vedli 1:0 a měli velmi blízko k mistrovskému titulu. Jenomže Nejedlý a Sobotka spálili dvě další šance a surová hra Italům u rozhodčího procházela. Osm minut před koncem byl náš obránce faulován, ale Eklid to opět přehlédl, a tak se míč dostal k Orsimu a ten tvrdou střelou k pravé tyči chvíli před koncem základní hrací doby vyrovnal. 

Finálový zápas šel poprvé v historii světových šampionátů do prodloužení. V něm přišla velká chvíle Františka Pláničky. Už po pěti minutách prodloužení obešel Ital Guaita (ještě nedávno Argentinec) zraněného kulhajícího Krčila a nacentroval před bránu. Tam našel volného Angela Schiavia, který trefil ze čtyř metrů roh brány, ale velmi pomalou a nepříliš povedenou střelou. Jeden z nejlepších světových brankářů František Plánička mohl tomuto gólu téměř jistě zabránit. Vždyť chytil i mnohem složitější a prudší střely a jeho mrštnost byla pověstná. 

Jenže pohled brankáře na Schiavia po rozhodujícím gólu byl pohledem spoluviníka: zřejmě se rozhodl prohrát nejdůležitější zápas své kariéry výměnou za záchranu soupeřova života, když se doslechl o Mussoliniho výhružkách. Prodloužené finále už se dohrálo beze změn skóre. Čechoslováci sice měli šance, ale Sobotka, Svoboda ani Nejedlý urputnou italskou obranu neprostřelili. 

Vítězství, nebo smrt 

Českoslovenští fotbalisté byli po návratu domů se stříbrem oslavováni jako by skončili zlatí. I když tehdy ještě nevysílala televize, zprávy o nadržování Italům se rychle roznesly. 

Vraťme se však k onomu rozhodujícímu momentu. Opravdu tehdy mohl fašistický diktátor vyhrožovat svým reprezentantům smrtí? To by byla opravdu silná káva i na tak tuhý režim. Takovým trestem by si po prohraném finále značně poškodil reputaci. Fanoušci měli své fotbalové hrdiny rádi. Přesto je možné, že něco v tom smyslu pronesl a italští fotbalisté mohli dostat strach, jak se bude s nimi zacházet. A že to třeba odnesou jejich rodiny. Duceho tvrdost byla po dvanácti letech vlády proslulá a upadnout u něj v nemilost se nikomu nechtělo. 

Jak mohl situaci vyhodnotit slavný slávistický brankář, pokud se o ní doslechl? I on určitě znal neúprosnost italského režimu. O podivně nechycené brance svědčí i to, že střelec Angelo Schiavio se oslav vítězství ani nezúčastnil. 

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

František Plánička zemřel v roce 1996 ve věku 92 let a jeho smrt vyvolala v České republice takový ohlas, že Karel Poborský, kapitán finalistů mistrovství Evropy, odložil svůj přestup do Manchesteru United, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu. Příbuzní zesnulého našli mezi jeho věcmi zlatou medaili a vzkaz: „Děkujeme, zachránil jsi nám život. S láskou, Angelo Schiavio“.