Puška Mannlicher M1895: Kontroverzní opakovačka našich pradědečků

Většina opakovacích pušek používá otáčivé závěry ovládané táhlem, s nímž tudíž střelec musí provádět relativně komplikovanou sekvenci několika pohybů. Ferdinand von Mannlicher ale v roce 1885 navrhl (údajně) revoluční přímotažný závěr, u něhož měla tato nevýhoda zmizet. Rakousko-uherská armáda byla nadšena a hned v následujícím roce zavedla do služby pušku M1886 s tímto principem. Po několika změnách vznikl typ M1895, s nímž se později naši předkové vydali do první světové války.

Jednoduchá manipulace

Hlavní prvek Mannlicherova systému tvořila sestava závěru a závorníku. Na vnitřních stěnách závěru se nacházely výstupky, které zapadaly do šroubovitých drážek na povrchu závorníku, a proto přímý pohyb závěru způsoboval, že se závorník otáčel uvnitř závěru. Pohyb závěru vzad tedy zajistil jeho otevření a vyhození prázdné nábojnice, kdežto pohyb vpřed se pak postaral o zasunutí nového náboje a uzavření mechanismu.

Nejzajímavější prvek celého systému Mannlicher představoval přímotažný závěr, jenž se ale nakonec ukázal jako nejvíce problémový. (foto: Wikimedia Commons, The Swedish Army Museum, CC BY-SA 3.0)

Vojákovi proto stačily dva jednoduché přímé pohyby, zatímco u většiny opakovaček (například u systémů Mauser či Mosin) se musela provádět daleko složitější sekvence pohybů. Jiným zvláštním rysem Mannlicherovy pušky byl rámeček na pět nábojů, jenž se do mechanismu vkládal shora a po vystřílení všech pěti ran vypadl dolů otvorem před chránítkem spouště.

Nadšení střídá zklamání

Po zavedení nové pušky se objevily nadšené reakce, jelikož se jevila jako vskutku převratná. Snadno se ovládala, teoretická rychlost palby dramaticky vzrostla (až na tehdy naprosto ohromujících 30 ran za minutu) a voják mohl při přebíjení držet opakovačku u líce a pozorovat okolí. Už první zkušenosti z válečného nasazení ale napověděly, že celá věc nebude tak jednoduchá.

Mannlicherův systém byl velmi poruchový, k čemuž následně na frontě přibývaly potíže způsobené blátem, pískem, prachem a jinými nečistotami. Ty často pronikaly do zbraně spodním otvorem a zanášely mechanismus, takže vojáci potřebovali k pohybu závěrem vynakládat stále větší sílu (někdy jej dokonce museli sešlápnout nohou). Problémy působil též nábojový rámeček, neboť byl nezbytný k fungování pušky, zatímco u jiných opakovaček sloužil pouze k nabíjení.

TIP: Zákopová nezbytnost: Rakousko-uherský útočný nůž vzor 1917

Kromě základní pěchotní zbraně se vyráběla i krátká pěchotní verze a jezdecká karabina, ale obě trpěly podobnými nedostatky. Mannlicherův systém proto onen slibovaný průlom v kategorii vojenských zbraní nepřinesl, ačkoli se různé jeho varianty dosud vyskytují zejména u loveckých či sportovních pušek.