První investigativní novinářka: Nellie Bly se kvůli reportáži nechala zavřít do blázince

Aby udělala pravdivou reportáž o praktikách newyorského ústavu pro choromyslné, nechala se tam Nellie Bly dobrovolně zavřít! Po přečtení románu Julese Vernea se zase rozhodla, že se vydá na cestu kolem světa, a to dokonce bez mužského doprovodu. Do všeho šla naplno. Snila o tom, že se stane učitelkou, ale osud rozhodl jinak a ona se proslavila v jiné branži. 

Otcova smrt 

Narodila se v roce 1864 v Pensylvánii jako Elizabeth Jane Cochranová a vypadalo to, že prožije celkem bezstarostné dětství. Otec sice začínal jako dělník, ale později se úspěšně věnoval obchodu a kromě toho to dotáhl až na soudce. Jenže zemřel, když bylo Elizabeth šest let. Protože měl celkem ze dvou manželství patnáct dětí – Elizabeth byla třináctá v pořadí – na nějaké dědictví to nevypadalo. Matka se tedy znovu vdala, ale tentokrát šlápla notně vedle. Z nového manžela se vyklubal notorický pijan a násilník, a tak jí nezbylo než se s ním rozvést. 

Nadaná Elizabeth sice začala studovat, ale protože rodina šetřila každou korunu, byla donucena studia brzy ukončit. Měla literární talent. Už od šestnácti let psala básně a povídky, začala proto pracovat v novinách. K této práci se prý dostala zajímavým způsobem. Rozlítil ji totiž sexistický článek s názvem „K čemu jsou dívky dobré“, který vyšel v Pittsburgh Dispatch. Podle něj se dívky a ženy hodily pouze k udržování rodinného krbu a rození dětí. Elizabeth na to zareagovala rázným dopisem, v němž si nebrala servítky a který podepsala Lonely Orphan Girl (tedy Osamělý sirotek). 

Šéfredaktor listu George Madden byl její reakcí ohromen. Její dopis nejen zveřejnil, ale ihned po ní začal pátrat. Když se mu představila, okamžitě ji zaměstnal ve svých novinách. Z ochranných důvodů bylo tehdy zvykem psát pod pseudonymem, a tak od této chvíle známe Elizabeth jako Nellie Bly. 

Móda ji nebavila 

Okamžitě na sebe upozornila sérií článků o nesnadném životě dělníků v místní konzervárně. Jenže její kritické texty se nelíbily továrníkům, a tak ji přeřadili do neškodné rubriky o módě, společnosti a zahradničení. A to se zase nelíbilo jí. Odjela tedy do Mexika, kde strávila půl roku jako zahraniční zpravodajka. Za kritiku tehdejší diktátorské vlády jí hrozilo dokonce vězení, a proto z Mexika raději uprchla. Psát ale znovu o módě? To raději sbalila kufry a zamířila hledat štěstí do New Yorku. Jenže to nešlo zdaleka tak jednoduše, jak si malovala. Marně hledala práci v několika newyorských redakcích. O ženy-redaktorky nikdo nestál. Nakonec uspěla až po čtyřech měsících v kanceláři Josepha Pulitzera a jeho listu New York World. 

Jako novinářka tu dostala tajný úkol – infiltrovat se do ženského blázince a sepsat odtud sérii článků. Přistupovala k tomu víc než zodpovědně. Doma si před zrcadlem nacvičovala nepříčetné výrazy a různé grimasy, ačkoli se nikdy s žádným duševně chorým člověkem nepotkala. Dokonce se přestala mýt a čistit si zuby. Přesto stále pochybovala o tom, zda se jí podaří delikátní úkol splnit. Nakonec se pod jménem Nelly Brown nechala nejdříve zapsat do ženské ubytovny. Tady sehrála tak „šílenou“ etudu, že na ni museli přivolat policii. Uznali ji za dementní a odvezli do ženského ústavu pro choromyslné Women's Lunatic Asylum na Blackwell's Island. Experiment mohl začít. 

Blackwellův ostrov 

Skutečnost předčila novinářčino očekávání. Personál se k pacientkám choval nelidsky a přímo brutálně! Ženy byly pravidelně bity a ty, které dostaly nálepku jako obzvláště nebezpečné, byly přivazovány k posteli. Neměly dostatečné oblečení, takže se stále třásly zimou. Otřesné bylo jídlo a ještě horší hygiena. Tu představovala vana s ledovou vodou, v níž se ženy koupaly postupně po sobě, případně kbelíky s ledovou vodou, kterými dozorkyně polévaly pacientky. Čtyřiceti pěti ženám musely stačit dva ručníky. Vlastní oblečení musely odevzdat, a to erární se měnilo jednou za měsíc. Častěji jen v případě, že hrozila nějaká kontrola. 

Brzy po příchodu do ústavu přestala Nellie předstírat šílenství a snažila se lékaře i sestry-dozorkyně přesvědčit, že je při smyslech a že ji mohou propustit. Nevěřili jí! Naopak! Musela tam tedy zůstat celých deset dní, jak bylo původně naplánováno. Její propuštění pak zajistil právník, kterého do ústavu poslala redakce New York World. 

Vše nakonec proběhlo relativně hladce, protože léčebna neměla zájem přitáhnout nežádoucí pozornost. Pobyt, byť jen desetidenní, Nellie poznamenal do konce života. Její reportáž, stejně jako později kniha Deset dnů v šíleném domě, vyvolala senzaci a Nellie přinesla trvalou slávu. A nejen to! Především přispěla k tomu, že se o tuto problematiku konečně začala zajímat jak veřejnost, tak i soud, který se nakonec zasloužil o zlepšení podmínek v ústavech pro choromyslné. 

V roce 1888 Nellie navrhla v redakci New York World, že podnikne cestu kolem světa. Inspirovala se knihou Julese Vernea Cesta kolem světa za osmdesát dní. Doufala, že hlavního hrdinu Philease Fogga trumfne. Nakonec dobrodružnou cestu, dlouhou 24 898 mil (tedy 40 070 kilometrů), na níž se setkala v Amiens i s autorem knihy, zvládla za neuvěřitelných 72 dní, 6 hodin a 11 minut. Z rekordu se ale neradovala dlouho. Držela ho jen několik měsíců. Brzy ji překonal cestovatel Francis Train, kterému cesta trvala 67 dní. 

Nová profese 

V roce 1895 se jedenatřicetiletá Nellie provdala za milionáře Roberta Seamana, kterému bylo už 73 let. Kvůli jeho chatrnému zdraví opustila žurnalistiku a pečovala o něj. Zároveň ho na jeho žádost nahradila v čele jeho společnosti, která vyráběla ocelové nádoby. A opět byla úspěšná! Podařilo se jí dokonce pod jménem Elizabeth Cochrane Seaman získat dva americké patenty: na novou plechovku na mléko a na stohovací popelnici. 

Po manželově smrti v roce 1904 zavedla ve firmě systém sociální péče. Zaměstnancům poskytovala různé sociální a zdravotní výhody a úlevy a nechala pro ně postavit rekreační zařízení. Vděku se však nedočkala. Nakonec kvůli zpronevěře ze strany manažera továrny firma zbankrotovala a Nellie přišla o všechno. 

Za první světové války se opět vrátila k žurnalistice a byla jednou z prvních, kteří navštívili válečnou zónu mezi Srbskem a Rakouskem. Dokonce ji tam zatkli, protože ji považovali za britskou špiónku. Jejím velkým tématem se pak stalo i volební právo žen a péče o děti. Zasloužila se především o vznik dětských domovů, kde se rovněž zajímala o umísťování dětí cizích národností. Za svůj nepříliš dlouhý život toho dokázala hodně. Zemřela na zápal plic v lednu 1922 ve věku nedožitých padesáti osmi let…

---

Čtěte také:

Bojovnice v bílých pláštích: První lékařky musely za své uznání tvrdě bojovat

Přes polovinu lékařského stavu u nás tvoří ženy. První české lékařky však musely svá studia absolvovat ve Švýcarsku, neboť medicína jim na domácích univerzitách byla v 19. století zapovězena. A i...