Proudové stíhačky RAF: Královské stíhačky v časech studené války

Značky jako Hawker, Supermarine či De Havilland kdysi budily obrovský respekt a stále patří na nejslavnější stránky historie letectví, jelikož právě od nich pocházely četné legendární typy bojových letadel v obou světových konfliktech. Tyto společnosti ovšem pokračovaly v činnosti i v období studené války a pro vzdušné a námořní síly Jejího Veličenstva vyvíjely a vyráběly další stíhací letouny. Některé vykazovaly skvělé výsledky a zůstaly ve službě mimořádně dlouhou dobu, zatímco jiné stroje příliš nevynikly a dnes už je znají jenom experti a nadšenci. Britský letecký průmysl prošel érami impozantních úspěchů, kdy se jeho produkty dostávaly do vzdušných sil mnoha států, ale i údobími problémů, což nakonec vedlo k nutným změnám v podobě spojování někdejších konkurentů.

Odkaz druhé světové války

Velká Británie patřila mezi první země, jež zařadily do služby bojové proudové letouny. Stalo se tak v létě 1944, kdy zahájily činnost první stroje Gloster Meteor. Ve své době představovaly technologickou špičku a získaly si proslulost zejména ničením „létajících pum“ V-1, ale nikdy se nestřetly s německými proudovými stíhači. V poválečné éře poměrně rychle zastaraly, pro vlekání cvičných terčů se však v RAF užívaly až do 80. let a v řadě jiných zemí vydržely ve službě pozoruhodně dlouho.

Už roku 1946 ale britské letectvo přijalo do výzbroje úplně odlišně řešený letoun De Havilland Vampire. Pokud konvenčně řešený meteor používal dva motory v křídle, „Upír“ sázel na jeden motor v trupové gondole. Ukázal se jako efektivní, spolehlivý a všestranný typ, takže se celkem vyrobilo více než 3 200 kusů. Stejná koncepce se uplatnila i u typu Venom, jenž vstoupil do služby roku 1952 a vypadal jako modernizovaný vampire, ačkoli fakticky šlo o nový design. Vzniklo přes 1 400 kusů a hodí se ještě doplnit, že produkční čísla pro obě letadla značky De Havilland zahrnují také námořní varianty, jež nesly jména Sea Vampire a Sea Venom a operovaly z palub letadlových nosičů Royal Navy.

Odvozenina vrtulového typu

Kromě nich si tato složka pořídila i bojový letoun Supermarine Attacker, jenž navzdory jménu sloužil primárně jako stíhací, nikoli útočný. Do služby vstoupil roku 1951 jako první proudový stíhač britského námořnictva, avšak svým vzhledem nedokázal zapřít, že jeho konstrukce stále čerpá ze starších designů letounů s pístovým pohonem. Firma Supermarine ho totiž vyvinula vlastně jako reaktivní derivát své vrtulové stíhačky Spiteful.

Obdobný původ měl také další námořní stíhač Hawker Sea Hawk, který byl přijat do výzbroje dva roky po typu Attacker. Legendární firma Hawker Aircraft jej vytvořila coby svůj první proudový stroj a do jisté míry lze říci, že šlo o odvozeninu vrtulového letounu Fury. Podobně jako další výše uvedené typy ale sloužil v první linii poměrně krátce, protože tyto konstrukční přístupy se záhy ukázaly jako překonané.

Příchod nových technologií

Na scénu již přicházely nové prvky, zejména šípová křídla a nové konstrukce motorů s výrazně vyššími výkony, díky kterým se mohlo dosahovat i rychlosti zvuku. Nástup nové generace bojových letadel ohlašoval typ Hawker Hunter, jenž se zařadil do služby v RAF roku 1954 a vydržel v ní úctyhodných 40 let, ačkoli ke konci již pochopitelně zastával jen pomocné role, zejména vlekání terčů. V době vzniku ale šlo o velice pokročilý stroj, jenž se pohyboval těsně pod rychlostí zvuku. Zpočátku sloužil především jako denní stíhačka, později se však uplatnil i jako útočný a průzkumný. Dosáhl také impozantních exportních úspěchů, jak dokládá i téměř 2 000 vyrobených kusů, z nichž část pořád létá zvláště v roli „agresorů“, tedy cvičných strojů imitujících činnost protivníka.

Daleko hůře si vedl jiný typ z této éry Supermarine Swift, který vstoupil do služby ve stejném roce jako „Lovec“ a měl být jeho výkonnějším doplňkem, ukázal se však jako dost problematická konstrukce, zůstal ve službě poměrně krátce a plnil spíše průzkumné úkoly. Za příliš povedený se nedá pokládat ani další (a také poslední) typ značky Supermarine, a to palubní letoun Scimitar, zavedený do služby v roce 1957. Coby stíhač byl zastaralý už vlastně v době svého vzniku a po 12 letech provozu v roli útočného stroje ukončil provoz.

Oštěp a mořská liška

Velká typová pestrost bojových letounů 50. let, kterou naznačily předchozí odstavce, byla pro tuto dobu opravdu charakteristická. Moderní kategorie víceúčelových strojů, jež dnes naprosto dominuje, tehdy vlastně neexistovala. Zejména velké rozměry a hmotnosti přístrojového vybavení zpravidla neumožňovaly, aby letoun obvyklé velikosti dokázal nést elektroniku a výzbroj pro všechny požadované funkce. Běžně tedy vznikalo a sloužilo několik naprosto odlišných typů zároveň, jelikož jeden fungoval jako denní stíhačka, další jako útočný a třetí jako noční stíhač s výkonným radiolokátorem.

Současníkem denního stíhače Hunter tak byl Gloster Javelin, který vznikl jako stíhač pro noc a nepříznivé počasí, a proto nesl radiolokátor a později také řízené střely Firestreak. Pro RAF se vyrobilo celkem 436 kusů a ve své době platil javelin za výbornou konstrukci, ačkoliv ani on nakonec nezůstal ve službě příliš dlouho, jelikož jeho podzvuková rychlost přestala vyhovovat. Obdobnou funkci zastával na palubách nosičů Royal Navy letoun De Havilland Sea Vixen, který zahájil operační provoz v roce 1959.

Již na pohled prozrazoval svůj původ, neboť konstrukce s trupovou gondolou se podobala starším typům této značky, tedy letounům Vampire a Venom, ačkoli „mořská liška“ byla daleko větší a výkonnější. Ve střemhlavém letu mohla překonat zvukovou bariéru a nesla řízené střely Firestreak, od nichž se poté přešlo k typu Red Top. Mezi charakteristické a velmi zvláštní rysy letadla Sea Vixen patřila nesymetricky posazená dvoumístná kabina. Poslední ze zhruba 150 dodaných kusů opustil službu roku 1972.

Období slučování

Relativně brzké vyřazení na svou dobu výkonného nočního přepadového stíhače Gloster Javelin způsobil především nástup zcela nového letadla této kategorie, jež se zapsalo do historie coby první skutečně nadzvuková stíhačka v barvách RAF. Jednalo se o typ English Electric Lightning, jenž vstoupil do výzbroje v roce 1959 a vypadal opravdu nezvykle, protože jej poháněly dva proudové motory vestavěné v mohutném trupu nad sebou. Navzdory neobvyklému vzhledu však „Blesk“ okamžitě oslňoval svými výkony – dokázal překonat dvojnásobek rychlosti zvuku a exceloval i z hlediska stoupavosti. Nesl moderní radiolokátor a dvě řízené střely vzduch–vzduch Firestreak či Red Top, neboť původně vznikl jako prostředek pro obranu letišť britských bombardérů. Později se však ukázal také jako kvalitní víceúčelový bojový letoun, schopný zajišťovat útoky na pozemní cíle nebo průzkumné operace. Pro RAF a arabské země se vyrobilo celkem 337 kusů a Albion vyřadil poslední „Blesky“ až koncem 80. let.

Lightning symbolizoval též zásadní přelom v historii britského leteckého průmyslu, neboť společnost English Electric v roce 1960 přestala fungovat jako nezávislý subjekt. Proběhlo její sloučení s firmami Vickers (kam patřila i značka Supermarine), Bristol a Hunting, čímž vznikl státní podnik BAC (British Aircraft Corporation). Samostatnost si tak uchovala jen společnost Hawker Siddeley, avšak i ta jen dočasně, protože v roce 1977 došlo ke sloučení podniku BAC a firem Hawker Siddeley a Scottish Aviation. Vznikla firma BAe (British Aerospace), jež pod novým názvem BAE Systems úspěšně funguje dodnes a představuje třetí největší zbrojní firmu na světě.

Poslední fáze studené války

Slučování leteckých firem úzce souviselo s krizí, ve které se britský letecký průmysl ocitl a která vyústila ve zrušení či zpoždění několika nadějných vývojových projektů. RAF a Royal Navy tak musely vsadit na americký stíhací letoun Phantom, který se na dvě dekády stal jejich nosným typem. Po vyřazení velkých letadlových nosičů zůstaly britskému námořnictvu pouze stroje s krátkým či svislým startem Harrier. Na základě původně útočného letounu poté vznikl palubní stíhač Sea Harrier FRS.1, který si plným právem získal ohromný respekt díky velkým úspěchům ve válce o Falklandy (1982), ale oproti předchozím schopnostem palubního letectva Royal Navy šlo o nepochybnou degradaci.

Britské letectvo mezitím řešilo požadavek na nový stíhací bombardér, který by dokázal nadzvukovou rychlostí proniknout silnou protivzdušnou obranou a udeřit na významné cíle. Z velice náročných specifikací se zrodil program Panavia Tornado, na kterém se podílelo i západní Německo a Itálie. Základní verze „Tornáda“ byla zavedena do výzbroje roku 1979 a o šest let později přibyla specifická britská verze jménem Tornado ADV (Air Defence Variant). 

Jak naznačuje název, šlo o přepadové stíhací letadlo určené ke střežení vzdušného prostoru, a tudíž nesoucí špičkový radar Foxhunter a náklad až osmi řízených střel, pomocí kterých mělo ničit zvláště sovětské bombardéry. Už v té době se ovšem začínaly rodit i první návrhy víceúčelového bojového letounu nové generace, k jehož vývoji se pak připojily další západní země. Coby kuriozitu lze dodat, že část dokumentace projektu Eurofighter (dnes Eurofighter Typhoon) získal SSSR, o což se údajně zasloužil i jeden v Německu působící mladý důstojník KGB, který se jmenoval Vladimir Vladimirovič Putin.