Proč má týden právě sedm dnů? A kde se vzala jména jednotlivých dnů?

Ateistům mohou vstávat vlasy na hlavě, přesto jde o nezpochybnitelný fakt: Každé úterý lidé nepřímo vzdávají hold bohu podsvětí sídlícímu na planetě Mars, ve středu nevědomky velebí nejvyššího stvořitele na Merkuru a v sobotu si připomínají boha času a zemědělství vládnoucího ze Saturnu – tedy alespoň ti, kteří hovoří germánskými či románskými jazyky, ale například i hindštinou. 

Střídání dnů po sedmi nám dnes, po tisíciletích fungování, připadá samozřejmé. Položili jste si však někdy otázku, jak k němu lidstvo vůbec dospělo a podle čeho dny pojmenovalo? A proč má týden právě sedm dnů, a ne třeba deset? 

Bible, nebo Sargon? 

Snad nejproslulejší historický záznam o sedmidenním týdnu přináší Starý zákon. Právě v sedmi dnech měl totiž Bůh stvořit svět, přírodu, člověka a ještě si odpočinout. Jenže kniha knih nelíčí zmíněnou událost zdaleka jako první. Stvořitele konajícího po sedm dnů znala už mnohem starší sumerská tradice. A z civilizace zrozené mezi řekami Eufrat a Tigris pochází i prvotní zmínka o existenci sedmidenního týdne. Zavedl jej panovník a sjednotitel Akkadské říše Sargon I. poté, co v roce 2350 př. n. l. dobyl sumerský Ur. 

Zatímco rok, měsíc i den představují přirozené dělení času spojené s astronomickými cykly, u týdne to tak docela neplatí. Některé nepodložené teorie se jej sice snaží dát do souvislosti se čtyřmi lunárními fázemi (viz Podle fází Měsíce?), jisté ovšem zůstává, že zdaleka ne vždy členili lidé čas na dnes běžné sedmidenní části. Kupříkladu staří Egypťané a Číňané po staletí počítali týdny po deseti dnech – koneckonců, dobře k tomu sloužily prsty na rukou. Sedmidenní cyklus Sumerů však nakonec ve světě převládl: Postupně jej převzali Babyloňané, Řekové, Římané, Evropané i Američané. 

Inspirace v kosmu 

Z čeho tedy dávní obyvatelé tzv. úrodného půlměsíce při vytváření sedmidenního týdne vycházeli? Pro odpověď je třeba pohlédnout do kosmu, ale také do jejich náboženského světa: Sumerové totiž své dny pojmenovali podle bohů, respektive nebeských těles, která měla být jejich sídlem. 

Asi v roce 700 př. n. l. došlo k přepisu dnů, respektive božstev ze sumerštiny do akkadštiny a počínaje nedělí jednotlivá jména zněla: Šamaš, bůh slunce, Sin, bůh měsíce, Nergal, bůh války a smrti vládnoucí Marsu, Nabu, bůh moudrosti spojovaný s Merkurem, Marduk, nejvyšší bůh sídlící na Jupiteru, Ištar, bohyně lásky vládnoucí Venuši, a Ninurta, bůh zemědělství spojovaný se Saturnem. 

Většina akkadských názvů přitom významově přesně kopírovala své sumerské předchůdce: Například Ištar nahradila původní Inannu, a to ve smyslu planety i bohyně lásky. Proč bylo božstev, potažmo dnů právě sedm, lze vysvětlit mimo jiné tím, že Sumerové vnímali zmíněné číslo jako vysoce posvátné. V jejich tradicích existoval sedmidenní květ života i sedmero nebes, což odrážely například sedmistupňové zikkuraty a stejně členěné visuté zahrady.

Až k indickým mudrcům

Podobně jako akkadská tradice, také ta hebrejská přejala mnohé ze starého Sumeru. Když se podle Bible praotec izraelského národa Abrahám vydal někdy v 19. století př. n. l. na západ od svého rodného Uru do Kanaánu, přinesl s sebou i řadu sumersko-akkadských mýtů. Stejně jako u Sumerů se tak v knize Genesis objevuje Bůh, který stvořil svět za sedm dnů – jen s tím rozdílem, že sumerský nebeský vládce sedmého dne neodpočíval, ale moudře od veškeré činnosti ustoupil. Vše, oč by se toho dne pokusil, by totiž podle legendy skončilo slzami. 

Jak dokládají některé hinduistické texty, před více než 2 000 lety doputoval sedmidenní týden z Mezopotámie až do Indie. A také tam se ujal, přičemž indičtí mudrcové rovněž vnímali číslo sedm jako velmi posvátné. Výborní pozorovatelé oblohy znali dobře například hvězdokupu Plejády, sedm běžně viditelných stálic v souhvězdí Býka. Znali též sedm hvězd Velkého vozu a ztotožňovali je se sedmerem mudrců, kteří podle legendy přežili potopu. Kromě členění týdne nakonec přejali i příslušnost dnů k bohům: Například úterý a středa dostaly v sanskrtu a později také v moderní hindštině názvy „mangalvar“ a „budhvar“, odvozené od pojmenování pro Mars a Merkur. 

Od antiky ke Slovanům

Když po starých Řecích převzali sedmidenní cyklus týdne Římané, jejich bohové „přijali“ dnes už mnohem povědomější jména: Sol, Luna, Mars, Mercurius, Jupiter, Venus a Saturnus. Spojení planet a božstev však zůstalo prakticky stejné, změnila se jen pojmenování – například sumerská Inanna, respektive akkadská Ištar se stala římskou Venuší. 

Angličtina i další germánské jazyky zmíněnou spojitost zachovaly, jen dny opět získaly jména vlastních božstev. Úterý až pátku tak odpovídali následující bohové: Tiw (také Tý či Týr), bůh nebes, války a práva, Woden (též Ódin), nejvyšší bůh, Thór, bůh hromu, deště a plodnosti, a Freya, bohyně lásky a krásy. Kupříkladu germánský Woden bývá tudíž ztotožňován s římským Mercuriem, zatímco Freya zaujala místo Venuše. Božskou kontinuitu udržely i románské a keltské jazyky: Římský „bůh středy“ Mercurius tedy zůstává snadno rozpoznatelný ve francouzském „mercredi“, rumunském „miercuri“ či velšském „Mercher“.

Naproti tomu slovanské jazyky zaujaly ke jménům dnů pragmatičtější přístup a vlastně je očíslovaly. Ruština tak zná úterý až pátek jako vtornik, sredu, četverg a pjatnicu, tedy „druhý až pátý“. Podobně v polštině uslyšíme wtorek, środa, czwartek a piątek, a ani čeština zde nijak nevybočuje (viz Týden po česku). Se stejným principem se ovšem můžeme setkat i v novodobé řečtině, kde se pondělí, úterý a středa nazývají „Deutera, Triti, Tetarti“ neboli „druhý, třetí, čtvrtý“.

Výjimečná sobota

Výlučné místo v týdenním cyklu odedávna zaujímala sobota, v historických kalendářích poslední den týdne (ten totiž dřív začínal nedělí). V sumerštině jí vládl bůh zemědělství Ninurta, kterého později nahradil římský Saturnus. Na jeho jméno přitom dosud odkazuje například anglické „Saturday“. 

Již pro Babyloňany představovala sobota den posvátný, i když poněkud nepříznivý. Význačné postavení ovšem získala až v hebrejské tradici. Mnohé jazyky tak její název dodnes odvozují od hebrejského „šabat“, značícího den odpočinku. Důkazem budiž italské „sabato“, španělské „sabado“ a koneckonců i česká „sobota“.

Slunci, Pánu, nebo oběma? 

Za „rozdvojené“ pojmenování neděle může římský císař Konstantin Veliký. V roce 321 vydal nařízení, podle nějž měl zmíněný den sloužit odpočinku. A přestože příkaz směřoval spíš k vyznavačům kultu boha slunce, posloužil především křesťanům, kteří tak mohli neděli spojovanou se vzkříšením Ježíše ustanovit dnem pro společnou modlitbu. V terminologii tím ovšem vznikl rozkol mezi „dnem slunce“ a „dnem Páně“, jenž přetrval dodnes. 

Zatímco tedy angličtina, němčina či nizozemština nazývají neděli podle příslušnosti ke slunci, tedy „Sunday“, „Sonntag“, respektive „zondag“, románské jazyky ji vztahují k Pánu – latinsky „dominus“. Vzniklo tak například portugalské a španělské „domingo“, italské „domenica“ či francouzské „dimanche“. 

Den osmý čili nákupní 

Sumerský týden se však rozhodně neuplatňoval po celá dlouhá staletí nepřerušovaně. Například Římané používali během období republiky v letech 509–27 př. n. l. osmidenní cyklus, s jednotlivými dny označenými pomocí písmen A–H. „Osmý den“ býval vyhrazen především nákupům, a to zejména potravin na další týden. 

Z nepříliš zřejmých důvodů nakonec popularita osmidenního týdne klesala ve prospěch kratšího konkurenta. Trend pak ještě zesílil po roce 46 př. n. l., se zavedením juliánského kalendáře o 365 dnech a s každým čtvrtým rokem přestupným. Přerod ovšem nenastal náhle – odehrával se po staletí, a v určitých etapách dokonce existovaly oba týdny současně. Osmidenní cyklus v Římě definitivně zanikl po roce 321, kdy císař Konstantin ustanovil sedmidenní týden jako oficiální.

Marné snahy revolucionářů 

Revolucionáři ve Francii pro změnu nastolili na konci 18. století během Velké revoluce desetidenní „týden“, přičemž jednotlivé dny označovala čísla. Experiment ovšem trval pouhých dvanáct let a nikdy se plně neujal. O podobný převrat se pokusili i bolševici po roce 1917, kdy Stalin nařídil zavést nejprve pětidenní týden a posléze šestidenní. Jednou z jeho motivací se údajně stala úplná likvidace neděle, úzce propojené s náboženskými zvyky, které hodlal vymýtit. Ani sovětský krok se ovšem nesetkal s pozitivní odezvou. 

TIP: Tajemství jazyka: Která řeč je nejsložitější a jakou mluví nejvíce lidí?

Téměř 4 400 let starý odkaz Sumerů tak v současné globální kultuře úspěšně přetrvává, přestože nestojí na astronomických pilířích, ale spíš na těch náboženských. Na sedmidenním cyklu je zkrátka něco posvátného, co přežívá říše, revoluce i diktátory. Každý den tudíž svým způsobem skládáme poctu dávným sumerským bohům sídlícím ve vesmíru.