Proč je energeticky náročnější letět k vnitřním planetám Sluneční soustavy?

Zákony nebeské mechaniky jsou neúprosné: Musí se jim podřídit nejen přirozená tělesa Sluneční soustavy (planety, měsíce, planetky a další), ale i umělé objekty, tedy kosmické družice. K důsledkům zmíněných zákonů patří fakt, že se tělesa obíhající blíž ke Slunci pohybují větší obvodovou rychlostí než ta vzdálenější. Například Země tak kolem centrální hvězdy krouží rychlostí 30 km/s, zatímco u Merkuru se jedná o 57 km/s. 

Družice směřující do nitra Sluneční soustavy tedy zdánlivě paradoxně musí zrychlit, aby vnitřní planetu „dohnala“. Jakmile se pak přiblíží k cíli, je třeba naopak prudce zpomalit na úroveň první kosmické rychlosti dané planety. Obojí přitom vyžaduje velké množství pohonných hmot. 

Mise k vnitřním planetám jsou dnes reálné jen díky gravitačním manévrům v okolí jiných planet. Přímý let k Venuši je energeticky náročný, ale v principu možný; let k Merkuru bychom však při současných možnostech raketové techniky bez využití gravitačního praku uskutečnit nedokázali.