Přízraky na Černé řece: Brazilské vydry na Rio Negro
Vydry jsou jako lesklé hnědé přízraky. Jen na chvilku se objeví hřbet a po vteřině jej překryje kalná voda brazilské řeky, která se ne náhodou jmenuje Rio Negro, tedy Černá řeka
Když jsem do Pantanalu odlétal, z nějakého důvodu jsem si myslel, že to s pozorováním vyder bude jednodušší. Naivně jsem si představoval, jak požírají ryby v prvním slunci a já je v klidu sleduji. Pantanal mi přichystal spoustu příjemných překvapení, ale s vydrami jsem měl trochu smůlu.
Schovávačka na brazilské řece
Časná pantanalská rána byla každý den spojená s lodním výletem po řece. Živá příroda na březích se čerstvě probírala do dalšího horkého dne. Ledňáčci strnule čekali na první úlovek, volavky a ibisové stále setrvávali v klidných zátočinách, kde strávili noc. Kajmani vylézali z vody, aby se začali slunit a v korunách stromů se probouzel barevný ptačí život.
Jen vydry se přede mnou schovávaly. Přitom jsem s jistotou věděl, že na řece žijí vydry jihoamerické (Lontra longicaudis) a vydry obrovské (Pteronura brasiliensis). Po prvních projížďkách po řece jsem tomu ale pomalu přestával věřit. Nikde ani chlup.
Hlava nad vodní hladinou
Ranních projížděk přibývalo a ani na jedné jsem z vyder neviděl víc než záblesk mizícího hřbetu. Při další z ranních projížděk jsem ovšem několik desítek metrů před lodí zahlédl mokrou hlavu s výraznými fousky. Byla mnohem menší než hlava na řece běžnější kapybary a když jsme se dostali o kousek blíž, bylo jasné, že patří menšímu vydřímu druhu, s nímž se můžete v brazilských vodách potkat – vydře jihoamerické.
Vydra vždy na vteřinu vystrčila hlavu, aby se hned ponořila a dalších 10–20 metrů překonala pod hladinou. Po krátké zoufalé snaze předpovědět místo dalšího vynoření mi začalo být jasné, že pokud na vydry náhodou nenarazím, jak zrovna hodují nad ulovenou rybou, nemá smysl je nahánět. Vydry o nás ví a jejich úprk není to, o co jsem stál. Doufal jsem, že se na nás štěstí usměje příště.
Vydří skotačení a malý zázrak
Jednoho rána jsme při cestě k zobounům objevili pár vyder jihoamerických, jak zuřivě skotačí u kamenů vyčnívajících z řeky blízko téměř kolmého břehu. Neustále se proháněly kolem malé skalky – část jejich „okruhu“ vedla pod hladinou, ze které zuřivě vyskakovaly, aby se o zlomek vteřiny později opět ponořily do vody na druhé straně kamene.
Vydry jsou i v dospělosti velmi hravé a podobné aktivity jim očividně přináší velké potěšení. Snad se jedná o upevňování vzájemných vazeb nebo trénink loveckých dovedností. Protože jsou to ale velmi aktivní a inteligentní zvířata, je možné, že se tak zkrátka baví.
Těžko říct, zda se bavily také v okamžiku, kdy jsem před jejich zraky přišel neopatrností našeho lodivoda Fernanda o svůj stativ. Právě tady je řeka Rio Negro nejhlubší a stativ ležel v pětimetrové hloubce dlouhých šest dní. Pak se jej Fernandovi podařilo úplným zázrakem vylovit!
Pozvání k hostině
Když už se skoro zdálo, že pozorování vyder obrovských zůstane jen nesplněným přáním, objevily jsme je u vyvráceného kmene s čerstvě uloveným pestrým sumečkem. Hned začaly hodovat a my s potěšením přihlíželi.
TIP: Klíčový druh vydra mořská aneb Oběť vlastního kožichu
Tyto největší lasicovité šelmy jsou opravdu impozantní, a když nás pustily blízko, šel z jejich ostrých bílých zoubků skoro strach. Ryby za intenzivního žvýkání pomalu mizely ve vydřích žaludcích a já věděl, že jak bude dožráno, naše společná chvilka skončí. S poslední ocasní ploutví v koutku tlamy se vydra zmatlaná krví skutečně ponořila a kouzlo okamžiku bylo pryč. Moje velká touha ovšem byla splněna a řeka Rio Negro navíc nabízela mnoho dalších zvířecích lákadel.
Velký říční vlk
Na rozdíl od zahlédnutí jaguára bývají setkání s vydrou obrovskou (Pteronura brasiliensis) poměrně častá. Vydra obrovská patří do jihoamerické „Big Five“ a skutečně se nejedná o žádného drobečka. Její délka může být až 1,7 m (obvykle 1–1,4 m) a hmotnost 35 kg (častěji 22–32 kg). Má krátké nohy s prsty spojenými úplnou plovací blánou a zploštělý ocas se širokým základem, který používá při plavání a potápění.
Španělské pojmenování tohoto vydřího druhu zní „lobo del río“, tedy vlk z řeky. Vydry milují pomalu tekoucí vody s mírně svažitými břehy a přečnívající vegetací. Jejich doupě (ve kterém přebývá celá skupina) lze celkem dobře vystopovat – často mají na břehu vydupanou hlubokou rýhu vedoucí od vody. Místo postrádá vegetaci a je plné vydřích stop.
Při náhodném pozorování lze na vydru výrazně zapískat. Je zvědavá a pravděpodobně se přiblíží, aby prozkoumala neznámý zvuk. Když zvedne hlavu, máte výbornou příležitost vidět její krémové hrdlo s občasnými hnědými skvrnami, jejichž tvar je unikátní pro každé zvíře.
Příležitostný noční lovec
V porovnání se svojí obrovskou příbuznou je menší vydra jihoamerická (Lontra longicaudis) poměrně záhadná. O jejím životě a chování se stále ví docela málo. Společnost World Conservation Union má u druhu poznámku „Data Deficient“, což v konečném důsledku znamená, že kvůli absenci podrobných informací o nich mohou být tato zvířata v nebezpečí vyhynutí.
Při fotografování na Rio Negro bylo jasně patrné, že je vydra jihoamerická mnohem méně svalnatá, než vydra obrovská. Má také mnohem rozmanitější nároky na oblasti, kde se zdržuje, v podstatě se s ní můžete setkat všude, kde je nějaká voda. Právě široký rozsah prostředí, kde se této vydře líbí, pomáhá tomu, že se tolik nepotkává se svojí skvrnitou sestřenicí a nedochází ke konfliktům při lovu ryb. Oba druhy na sebe méně naráží i proto, že schopnosti, že vydra jihoamerická může lovit v noci.
