Příroda ostrova Hokkaido: Kouzla japonské Arktidy

Jsou čtyři hodiny ráno. Teploměr ukazuje dvacet dva stupňů pod nulou a mrazem zpomalená řeka Setsuri se líně vine zasněženým korytem. Mlžný opar stoupá z hladiny až nad vrcholy pobřežních keřů a stromů. Ale ještě předtím, než splyne s ranními červánky, stihne jejich větve a větvičky odít do sněhobílého roucha námrazy vpravdě pohádkové. Začíná svítat a mráz vrcholí. V šeru jitra a skrz mlhavý závoj začínáme v dáli rozeznávat v jednom z říčních meandrů bíločerné přízraky. Chvíli stojí, pak popoběhnou, vyskočí do výše, vzlétnou a zase zůstanou stát. Občas se do dáli ozve slyšitelné troubení. Na nocovišti jeřábů mandžuských (Grus japonensis) začíná nové ráno… 

Na probuzení jeřábů ovšem nečekáme sami. Ozvou se první cvaknutí závěrek nedočkavých fotografů a za chvíli už znějí salvy spouští. Všichni chtějí pořídit ten nejlepší záběr. Na mostě Otowa je nás dnešního rána aspoň sto dvacet, a tak hned první den zažíváme japonskou realitu. Fotografování divoké přírody tady totiž není záliba osamocených lovců plachých okamžiků. Jde o masovou záležitost. 

„Okres“ na severu

Když se řekne „Japonsko“, vybaví se nám Středoevropanům mnoho tradovaných, avšak často zkreslených informací a zjednodušených klišé omezených na pár notoricky známých slov jako „samuraj“, „gejša“, „kamikadze“ a pak ještě „judo“ nebo „karate“. Většinou si také vybavíme, že Japonsko je ostrovní stát. Náhrdelník jeho ostrovů se táhne od severozápadu k jihovýchodu.

Jednotlivé ostrovy se od sebe dost výrazně liší jak geograficky, národnostně, podnebím i počasím, tak i složením fauny a flóry. Nejinak je tomu v případě Hokkaida, druhého největšího ostrova celého souostroví. V současné době je to největší prefektura v Japonsku, ale k císařství vycházejícího slunce byl tento rozlehlý ostrov připojen teprve v polovině 19. století. V té době také vznikl jeho současný název Hokkaido, jenž znamená „oblast severního moře“. 

Země barbarů a jeřábů

Ostrov se rozkládá na ploše 77 900 km², což je téměř stejná rozloha, jakou má Česká republika. Na místní poměry je se svými 5,76 mil. obyvatel velmi řídce osídlen. Dva miliony z nich navíc žijí v Saporru a okolí. Zkrátka, není Japonsko jako Japonsko. Přestože ostrov leží ve stejné zeměpisné šířce jako Česká republika, zima je zde mimořádně mrazivá a bohatá na sněhové srážky. Není ničím neobvyklým, že města na pobřeží Ochotského moře zůstanou i více dní odříznuta od okolního světa kvůli sněhu na pevnině a ledu na moři.

Ostrov byl do doby před japonskou kolonizací poněkud hanlivě nazýván „Ezo“, což znamená „barbarský“. Jeho původními obyvatelé totiž nejsou Japonci, ale Ainuové. I přes jakousi odstrčenost od ostatních ostrovů má ale právě zde kořeny jeden z nezaměnitelných symbolů země – sněhobílý jeřáb s černými perutěmi.

Všechno pro jeřáby

Symbol jeřába najdete v Japonsku všude. Na účtence ze supermarketu, u benzínové pumpy, jako bronzovou sochu na silničním mostě, v podobě plyšových hraček, na obraze hotelové recepce v nadživotní velikosti nebo na bankovkách o nominální hodnotě 1 000 jenů. A můžete hádat, co mají japonské aerolinky na kormidlech svých letadel… Jeřáb je prostě fenomén a asi nikde na světě neprojevují tomuto opeřenci takovou vpravdě posvátnou úctu. Je národním symbolem, v taoistické filozofii pak symbolem štěstí, věrnosti, dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V Japonsku se jeřábům říká „tančó“. Jako národní kulturní bohatství je chrání zvláštní zákon. 

Celá tato „jeřábománie“ na vás ještě více dolehne při návštěvě obrovského objektu Akan International Crane Centre. Z několika rozlehlých expozic se dozvíte o jeřábech úplně všechno, včetně podrobností o záchranném programu pro tento ohrožený druh. Najdete zde ale také odchovny jeřábích kuřátek, kde handicapovaní rodiče odchovávají mláďata, která se následně vypouštějí zpět do volné přírody. 

Představení tančících perutí 

Na ploše deseti fotbalových hřišť se v tomto záchranném centru volně žijící jeřábi shromažďují na krmištích, která jsou jim zde i na mnoha dalších místech nabízena. Jednak aby snadněji přečkali zdejší tuhou zimu, zároveň jde o velmi dobře fungující turistickou atrakci. Na těchto místech se totiž jeřábi lidí nebojí. Běžně se dostanou při svých tancích na vzdálenost pěti šesti metrů od pozorovatele. 

Právě tance a probíhající tok dospělých párů jsou největšími atrakcemi především pro fotografy a milovníky ptactva. Veškerý turistický ruch ve východní části ostrova je založen na tomto druhu turistiky. Ale nejde jen o nějakou senzaci na úkor přírody. Jako i v jiných částech světa, napomohl při záchraně jeřábů mandžuských především zájem veřejnosti. Díky tomu zde můžete obdivovat stovky bíločerných ptáků, nad něž elegantnější těžko najdete. Tance, zapadající slunce, trochu i sněžení a tisíce zážitků v srdci… 

Daleko od hlučícího davu

Český fotograf divoké přírody je v Japonsku zpočátku poněkud zaskočen. Těžko se tady hledá zajímavé místo, kde by nebyli fotografové. Nám se to nicméně podařilo. Jak osvobozující byly dva dny strávené „šouláním“ po místním, neuvěřitelně podmanivém březovém lese. Byl to úplně jiný zážitek daleko od houštin stativů a dlouhých objektivů. 

Zdánlivě opuštěný les začal po chvíli trpělivého procházení vydávat svá tajemství. Kromě luňáků hnědých, přesněji řečeno východoasijského poddruhu luňáka hnědého sibiřského (Milvus migrans lineatus), se nám podařilo pozorovat a nakonec i vyfotografovat místní vzácnost, jakou je do hněda zbarvený strakapoud ussurijský (Dendrocopos kizuki) nebo drobného obyvatele zdejších listnatých lesů brhlíka čínského (Sitta vilosa). Vzdálit se občas od hlučícího davu se prostě vyplatí. 

Král před barevnými kulisami

Setkání s mořem v suchozemcích vždy vzbuzuje rozmanité pocity. O to intenzivnější, pokud se jedná o arktické moře, na němž od obzoru k obzoru plují masy ledových ker. Jakýkoli respekt a možné obavy jsou ale potlačeny ve chvíli, kdy se na průsvitné rozlámané ledovce, které sluneční paprsky rozzáří zlatou a růžovou barvou jako ranní lampičky, začnou za úsvitu slétávat největší orli světa, orli východní (Haliaeetus pelagicus).

Jako u jeřábů, i zde se jedná o masovou záležitost. Majestátní dravci sem na krátké dva měsíce přilétají přečkat zimu z pobřeží Kamčatky a Kurilských ostrovů. Po tuto dobu se na východní pobřeží ostrova začnou sjíždět tisíce nadšenců, aby zblízka spatřili krále králů, jímž tento dravec vskutku je.

TIP: Výstupy v japonských horách: Alpy v zemi samurajů 

V obligátní čas, ve čtyři hodiny ráno, nastupujeme ještě za tmy do výletních lodí. Každá pojme asi 30 lidí a každá je vybavena několika bednami zmrzlých ryb, které jsou dostatečným lákadlem pro orly, krkavce a racky. Přes masový charakter této akce jsme naprosto pohlceni a vtaženi do světa ledových ker, vzdušných soubojů a nespoutané volnosti. Paprsky slunce vycházejícího zpoza prvního z Kurilských ostrovů obarvují nebe do fialova a průsvitný led do zlatova. Z původně plánovaného dne jsme zde nakonec strávili dny tři. Jen těžko se toho lze nabažit. Každý východ slunce je jiný, každé ráno jsou kulisy arktického moře jedinečné.