Slábnoucí šum motýlích křídel: Jaké jsou příčiny vymírání našich motýlů

Motýli jsou asi nejoblíbenější a nejatraktivnější skupinou hmyzu. Za poslední půlstoletí byl bohužel zaznamenán významný úbytek jejich počtů i druhů jak v České republice, tak ve střední a západní Evropě. Konkrétní čísla jsou více než výmluvná – před sto lety u nás žilo 161 druhů, z nichž do dnešních dnů 18 úplně vymizelo a dalších 16 vymírá. Celkem je ohroženo víc než 50 % našich denních motýlů. Velmi alarmující je, že neubývají jen motýli, kteří byli vždy vzácní, ale i druhy středně vzácné a dokonce i ty dříve hojné.

Motýli a různorodost prostředí

Vymírání motýlů jako indikátorů kvalitní přírody ukazuje na úbytek dalších druhů živočichů – nejen hmyzu, ale i obratlovců. Při mnohaletém mapování motýlů jsem se snažil zjišťovat souvislosti nejen s ekologií, ale i historií hospodaření a utváření krajiny.

Motýly nelze chránit jako jednotlivce. Vždy jsou vázáni na nějaký typ stanoviště, a co víc, mají složité nároky na různorodost prostředí. Některá místa jim slouží jako potravní zdroje nektaru, jinde se živí housenky, v jiných částech motýli odpočívají a nocují, jinde se rozmnožují. Na pár příkladech stanovišť vysvětlím, v čem spočívají hlavní problémy vymírání motýlů.

Minulost a současnost lučních porostů

Bohatě kvetoucí louka plná krásných květin a motýlů je nejen přírodovědci vnímána jako jeden ze symbolů krásy a harmonie. Nejvíce druhů denních motýlů žije pochopitelně právě na loukách, a protože kvalita luk je podmíněna způsobem hospodařením člověka, je jasné, že způsob péče o ně je pro výskyt nebo přežití motýlů zásadní. Pro křehký motýlí život je rozdíl mezi loukou sečenou po částech kosou, s ponechanými pásy a ještě někdy spásané malým stádem koz nebo ovcí a mezi stohektarovou loukou, již během jednoho dne zemědělec pokosí strojově, naprosto zásadní. V prvním případě objevíte na louce pestrou škálu mnoha druhů, v případě druhém zahlédnete pravděpodobně jen pár bělásků, kteří přilétli z okolního řepkového pole. Vajíčka, housenky a kukly jsou pohřbené, a dospělí motýli musí někam odletět. Většinou ovšem není kam.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Mnoho druhů je vázáno na vlhké podmáčené louky, kde sehrály negativní úlohu meliorace nebo intenzivní pastva dobytkem. Jiné motýlí druhy se specializují na suché stepní trávníky, které je třeba mozaikovitě sekat nebo pást, protože jinak zarostou travami, keři, stromy a nakonec lesem. Také je důležité narušovat půdní horizont, aby mohly vysemenit a růst jejich živné a nektaronosné rostliny a aby na ně mohly samice motýlů naklást vajíčka. To vše v předválečném období řešilo třeba stádo koz, které se po krátkém přepasení přehnalo zase jinam.

Sklizeň pro dotace

Dalším současným problémem je hnojení luk, dosévání často nepůvodních travních směsí a kumulace nesklizené biomasy. Velmi častý argument zemědělců je, že hnojit je nutné, aby bylo dosaženo větších výnosů sena. To se však často nevyužije.
Před sedmdesáti lety byl takový nedostatek sena, že lidé pro něj neváhali jet i velmi daleko od statku a všude se jemně kosilo pro vlastní užitek. Dnes je sena nadbytek a málokdo má o něj zájem. Hlavní problém byl a asi pořád je v systému dotací. Většina zemědělců totiž neseče, aby získala krmivo a stelivo pro hospodářská zvířata. Často jde jen o sklizeň peněz, seče se pro dotace! Podle pravidel je nutné v předepsaném termínu posekat a kontroluje se posečená plocha. A tak je většina českých luk najednou bezezbytku posečena. Na mnoha místech pak zůstanou ležet nevyužité balíky, které vnáší množství živin zpět do půdy. Tím se mění kvalita a druhové složení luk a samozřejmě hynou i motýli vázaní na květnaté okraje luk, například perleťovci a hnědásci.

Lesy pouze na dřevo

Důležitým biotopem části středoevropských motýlů byly odedávna nížinné lesy. I ty ovšem zaznamenaly za poslední století velkou změnu. Jednak dříve mívaly přirozenou druhovou skladbu a současně byly řídké, věkově strukturované. Šlo o lesy plné slunce, rostlin, keřů a života. Dnes je většina nahrazena monokulturou smrku – v podstatě jde o plantáže dřeva bez druhové rozmanitosti. Málokde dnes najdete pařeziny nebo střední les s několika výstavky vzrostlých dubů (tedy stromy ponechanými pro obnovu plochy po předchozí těžbě). V řídkých listnatých lesích nížin a středních poloh, kde bylo dostatek světla, paloučků s potravním zdrojem a mladých stromků, žily druhy, které jsou dnes na pokraji vyhynutí, nebo už úplně vymřely. Okáč hnědý, hnědásek osikový, jasoň dymnivkový, ostruháček česvinový, okáč jílkový, nebo okáč bělopásný – to jsou druhy, které byly rozšířené a dnes dramaticky ustoupily.

Dnešní lesy slouží především k produkci vysokokmenného dřeva. Podle lesního zákona je v lese zakázána pastva, rychlé výmladkové pařeziny se prakticky nepěstují, do dvou let se musí zalesnit holiny, zakmenění nesmí být nižší než je předepsáno, a tak dále. Jakákoli myslitelná ochrana jmenovaných lesních druhů motýlů bude silně narážet na lesní zákon a bude nejobtížněji prosaditelná.

Rašeliniště a rašelinné louky

V pohraničních horách a v některých pánvích se nacházejí rašeliniště s unikátní faunou seversko-alpských motýlů, jako je např. žluťásek borůvkový, modrásek stříbroskvrnný, perleťovec severní, perleťovec mokřadní nebo okáč stříbrooký. Tyto lokality jsou zdánlivě dobře chráněny. Rašelinné louky a pastviny byly ovšem nejprve zmeliorovány a odvodněny, nebo zúrodněny, vytěženy a zalesněny. Nejcennější části byly naopak vyhlášeny rezervacemi, kde se obvykle vyloučilo jakékoliv hospodaření.

Rašelinné louky ale potřebují kosit nebo lehce pást a hlavně vyřezávat před náletem stromů a přeměnou v zapojený les. Tak se stalo, že v 80. letech vymřel na Třeboňsku žluťásek borůvkový, protože z blat zmizely louky, kde by mohl sát nektar. Naopak mnoho druhů dnes žije v místech, kde se těžila rašelina.

Ještě se dá mnohé zachránit

Přes množství negativních zkušeností z české krajiny stále existují místa, kde se motýlům ještě daří. Mezi nejatraktivnější z nich stále ještě patří Bílé Karpaty, Český kras, Lounská část Českého středohoří, Podyjí nebo Valašsko. Sedmdesát druhů denních motýlů žije na Vyšenských kopcích v CHKO Blanský les, mimořádně bohaté jsou vojenské prostory Boletice nebo Hradiště. Tato místa nelze ponechat zarůstání, je třeba o ně uváženě pečovat.

Největším nepřítelem motýlů a potažmo i množství dalších živočichů je zestejnění krajiny, intenzivní sečení, izolovanost lokalit, zarůstání a zalesňování biotopů. Zrno krajiny se po šedesáti letech změnilo z jemné mozaiky louček, políček, lesíků, úhorů a mezí v ostře ohraničené velké plochy polí, lesů, luk a urbanizovaných betonových ploch. Ekologicko-zemědělské dotace by měly být spíše cíleny k udržení druhů, než k provedení velkoseče v daném termínu. Může pomoci i každý jednotlivec, někdy stačí málo. Například nechat v městském parku tu a tam nepokosený kus trávníku, kolem nově budovaných hypermarketů a průmyslových zón sázet kvetoucí keře. Na zahrádce je možné ponechat neposečený pás louky.    
Bez legislativních a krajinných změn vymírání některých druhů už nezabráníme. Ovšem pořád je šance něco dělat. Vytvářet správné biotopy, kvalitně sekat louky a také mapovat rozšíření motýlů je rozhodně lepší a účinnější, než čekat, že nedostatečná a zastaralá vyhláška se seznamem zvláště chráněných druhů z roku 1992 vše vyřeší.

Příběhy nejohroženějších motýlích druhů

Jasoň červenooký (Parnassius apollo) – symbol ochrany přírody

Tento krásný horský symbol ochrany přírody u nás vymřel ve 30. letech 20. století. Dnes žije jen znovu vysazená populace v okolí Štramberka. Biotopem jasoně červenookého jsou skály, skalní droliny, dokonce i lesostepi, kde roste dostatek živné rostliny housenek – rozchodníku. Na většině míst dřívějšího výskytu by neměl žádnou šanci na přežití, protože zde nejsou květnaté louky a holé skály, ale hustý les nebo pečlivě posečené louky. Zalesněním nebo zarůstáním lokalit křovinami a travinami druh natolik vymizel, že jej pak dorazilo i vychytání sběrateli.

Hnědásek osikový (Euphydryas maturna) – obyvatel světlých nížinných lesů

Tento nádherný motýl žil v Čechách jen v Polabí a dolním Poorličí, ale v nížinách a pahorkatinách Moravy byl v minulosti značně rozšířen v lesích v okolí větších řek. Dnes žije v malých populacích už jen na dvou místech v Polabí. Důvod vymření je zjevný, zásadní změny ve struktuře lesa, absence pastvy v lese a pařezinového hospodaření.

Modrásek černoskvrnný (Maculinea arion) – z hojného kriticky ohrožený

Podle muzejních sbírek žil před šedesáti lety prakticky na většině území ČR. Housenka tohoto druhu se vyvíjí na mateřídouškách a posléze v mraveništích mravenců rodu Myrmica. Druh obýval okraje lesů a remízů, suché loučky, trávníky a pastviny, všude, kde rostl dostatek mateřídoušky. Takových míst dnes významně ubylo, a tak jeden z nejhojnějších modrásků je dnes kriticky ohrožený a žije už jen na Valašsku a řídce v jihočeském pohraničí. Obdobně, ještě drastičtěji vymírá modrásek černočárný (Pseudophilotes baton) a dlouhá řada dalších modrásků a ostruháčků.

Okáč skalní (Chazara briseis) – stepní „stádový“ motýl

Skupina velkých okáčů, kam okáč skalní patří, dokáže existovat jen v početných populacích. Skalní okáči jsou pravými obyvateli stepí, ještě v 90. letech žili v Praze v oblasti Prokopského údolí. Step se ale začala zapojovat, zarůstat, nelesní plochy byly čím dál izolovanější, na mnoha místech expandoval akát, přestalo se pást, zakázal se vstup a tak nebyl narušován půdní povrch a mnoho stanovišť bylo uměle zalesněno. Velké populace se proto roztříštily, a protože mikropopulace nebyly schopny mezi sebou komunikovat a rozmnožovat se, začaly vymírat. Po roce 2000 vymřel na Moravě včetně Pálavy, ve velké Praze a přežívá v posledních zbytcích v oblasti Lounského středohoří, kde mu pomáhá lokálně intenzivní sešlap stepi sportovními rogalisty. Těmto motýlům nesvědčí zákaz vstupu do rezervací, ale jejich jemné narušování!

Okáč bělopásný (Hipparchia hermione) – není pro něj místo

Rozsáhlé, ale řídké dubo-borové lesy na skalách, s dostatkem světlin a malých pasených louček – to byl biotop tohoto dříve poměrně rozšířeného motýla. Dnes se s ním u nás setkáte v malých počtech už jen v kaňonu středního Povltaví. Jde o místní středoevropský druh, který vymírá všude kromě narušovaných lesů ve vojenském prostoru v Záhoří na Slovensku.

Žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone) – likvidován dotacemi

Nejohroženější denní motýl České republiky. Ještě nedávno silné a jediné populace v Bílých Karpatech byly zdecimovány nevhodným způsobem seče – stejnotvárným velkoplošným strojovým sečením. Vajíčka, housenky a kukly s pevnou vazbou na čilimníky byly opakovaně sklizeny do balíků. To je zásadní rozdíl od historické seče, která je pro rostliny i motýla nutná, ale probíhala mozaikovitě, extenzivně v různých místech a termínech, ručně kosou. Další důležitá péče je extenzivní až toulavá pastva smíšených stád dobytka, a to bez stálé přítomnosti zvířat na pastvinách. Části luk musí být ponechány bez pastvy a sečení. Při intenzivním průzkumu Bílých Karpat bylo v roce 2004 zaznamenáno už jen 26 jedinců, v roce 2005 jen 5 jedinců, 2 jedinci v roce 2006 a v roce 2007 už žádný.

Obdobně by bylo možné pokračovat dalšími deseti až dvaceti silně ohroženými druhy.