Příběh se šťastným koncem: Bizon prérijní, obr, který se málem vytratil
Obrovští, až tunu vážící bizoni prérijní, kdysi obývali celé území Velkých planin, v jejichž ekosystému představovali nenahraditelný článek. Stačilo jen málo a lidstvo by o pohled na obrovská stáda pokojně se pasoucí na travnatých planinách severoamerického kontinentu přišlo
Domorodí indiáni měli bizony (Bison bison) v úctě a lovili jich jen tolik, kolik potřebovali k životu. Ulovený kus posloužil nejen k nasycení, ale poskytl také množství kůže na výrobu mokasínů, sedel či plachet. Z chlupů se vyráběla silná lana a vycpávky do polštářů, z rohů různé nástroje, drsný jazyk se dal použít jako hřeben, žluč jako barvivo a obsah žaludku měl léčivé účinky.
Kvůli jazykům a „zábavě“
Rovnováhu nastolenou soužitím indiánů a bizonů narušil až příchod bílých přistěhovalců. Od té chvíle začal počet bizonů klesat a přivedl je až na pokraj vyhynutí.
V době své největší slávy čítala bizoní stáda 30 až 200 milionů kusů. Když začali běloši v osmnáctém století osidlovat indiánská území, stala se z lovu těchto zvířat oblíbená kratochvíle představující to pravé dobrodružství Divokého západu. Bizoní jazyk se navíc brzy stal žádanou delikatesou, a tak začalo na prériích přibývat mrtvých těl, o která neměl – po vyříznutí jazyka – nikdo zájem.
Nátlak a železnice
Běloši navíc brzy zjistili, že indiáni jsou na bizonech zcela závislí. Jelikož je chtěli přimět k přesídlení do rezervací, vybíjeli bizony po stovkách, aby původní obyvatele vyhladověli. Dílo zkázy dokončila stavba železnice – dělníci, kteří sem přijeli za prací, dostávali k jídlu převážně bizoní maso, jež obstarávali profesionální lovci jako William F. Cody známý pod přezdívkou Buffalo Bill.
A jakmile se po kolejích rozjely první vlaky, začaly železniční společnosti nabízet cestujícím možnost ukrácení dlouhé chvíle střílením bizonů z oken souprav. Mimo to se pořádaly soutěže ve střílení bizonů, při kterých za jedinou hodinu padlo přes sto kusů. Za těchto okolností není divu, že na konci 19. století žilo v Americe už jen 800 posledních jedinců.
Záchrana na poslední chvíli
Naštěstí se objevili milovníci přírody, kterým nebyl osud zdejších zvířat lhostejný. Přírodopisec a spisovatel George Bird Grinnell publikoval články vyzývající k záchraně bizonů a šířil tak nezbytnou osvětu, která nakonec vedla k přijetí zákona o ochraně zvířat na území parku Yellowstone, kam byli poslední žijící bizoni prérijní umístěni. V roce 1905 založil prezident Stálé asociace pro ochranu života v přírodě William Hornaday Společnost na záchranu bizona, která zpečetila šťastnou budoucnost ohroženého druhu.
TIP: Návrat populace vlků: Drsní zachránci Yellowstonského národního parku
Dnes se bizoni opět spokojeně popásají v národních parcích i na soukromých rančích. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 000. Přestože musí do jisté míry stále čelit zabíjení, a to především kvůli vysoce nakažlivé brucelóze, kterou přenášejí na domácí dobytek, považuje se jejich populace za stabilizovanou. Bizon prérijní momentálně nepatří k ohroženým druhům – v Červené knize spadá do kategorie „téměř ohrožený“ a ochránci zvířat doufají, že se v budoucnu na stupnici neposune výš.
