Příběh delikatesy: Hořické trubičky pronikly do Evropy i daleké Šanghaje

Pečení oplatek je známé už od starověku. Název získaly od starých Římanů, kteří jim říkali oblatta (obětní chléb). Původně se pekly pouze z mouky a vody, později se vyráběly i ze smetany a přidávaly se do nich vejce, máslo, ořechy a různá koření. Rovné oplatky se ještě před vychladnutím začaly také různě tvarovat. Nejstarší důkaz o jejich stáčení do trubiček pochází z Francie. V pařížském Louvru visí obraz Zátiší s oplatky od Lubina Baugina z roku 1630. Na něm jsou kromě lahve s vínem a poháru zachyceny i oplatkové trubičky. 

Francouzi ale nebyli jediní, kteří s pečivem takto pracovali. Výroba trubiček byla rozšířená v Sasku, Bavorsku a Pruském Slezsku. Heslo Hollipen (stočené oplatky) se pak objevuje i v německy psaném Velkém univerzálním lexikonu věd a umění od Johanna Heinricha Zedlera z let 1731 až 1754. 

Napoleonova pochoutka 

Počátky hořických trubiček sahají podle legendy do roku 1812. Po neúspěšném Napoleonově tažení do Ruska se zbytky jeho armády pohybovaly také v okolí Hořic. Dostalo se jim vlídného přijetí a vzhledem k jejich stavu i nezbytného ošetření. Jednoho zraněného vojáka měla mít v péči paní Líčková. Údajně šlo o kuchaře samotného císaře Napoleona, nebo se za něj aspoň vydával. Ze svých zranění se postupně zotavil, a aby se Líčkové odvděčil, svěřil jí tajemství Napoleonovy oblíbené pochoutky. 

Žena s receptem experimentovala při rodinných oslavách a výrobkem občas obdarovala i sousedy. Pochoutka budila velký zájem a dotazy na způsob výroby se množily. Líčková ovšem nechtěla postup prozradit a její dcera Anna Kliková začala brzy obcházet okolní domy a trubičky vlastnoručně vyrábět. Tak vznikla v Hořicích nová živnost místními označovaná jako „trubičková bába“. 

Zpočátku to byla jen Kliková, kterou lidé vídali s nůší na zádech nebo s trakařem, na němž měla naložené kleště na oplatky, jak putuje od stavení ke stavení. Všude byla vítána. Děti se těšily na trubičky a ženy, které se snažily vyzvědět tajemství receptury, ochotně přinášely všechny potřebné ingredience – mouku, vajíčka, rozinky, mandle, med a cukr. Někdy prý pomáhaly i s krájením a strouháním, zatímco Kliková zadělávala na těsto a pekla. Když byly oplatky a sypání připravené, zavřela „bába“ všechno do komory, aby se dobrota správně rozležela. Po několika dnech přišla podruhé, oplatky posypala a opět je nechala nejméně den odpočívat. Teprve napotřetí je ohřála, stočila, narovnala na síta a na peci prosušila.

Potkali se na výstavě 

Při pečení oplatek směly ostatní ženy pomáhat a přihlížet, takže později chodila po městečku celá řada trubičkových bab s více či méně povedenými napodobeninami. U zadělávání těsta a sypání ale byla Kliková vždycky sama, takže se jí podařilo aspoň část receptury utajit. Do výroby brzy zapojila i své dcery Františku Dmychovou a Josefu Rubličovou, které pečení trubiček dále vylepšovaly. V Hořicích se tou dobou začaly kromě běžných trhů konat i hospodářsko-průmyslové výstavy. První se uskutečnila v roce 1870, další o dva roky později. Pořádala je místní Hospodářsko-průmyslová jednota a vystavovaly se na nich nejen hospodářská zvířata, stroje a zemědělské plodiny, ale také řemeslné a průmyslové výrobky. 

Protože se tyto akce těšily velké popularitě, byla roku 1879 uspořádána už třetí svého druhu. Hospodářsko-průmyslová jednota chtěla jejím prostřednictvím oslavit své desetileté jubileum a zároveň představit úspěchy, kterých spolek za dobu své činnosti dosáhl. Na výstavišti tedy mohli návštěvníci spatřit nejrůznější druhy hospodářských zvířat i produkty od místních výrobců. 

Akci si nenechala ujít ani dcera Františky Dmychové Barbora, která na výstavě prezentovala trubičky podle rodinného receptu. Pochoutka získala jednu z hlavních cen, především si jí ale všiml mladý cukrář Karel Kofránek, který se právě vracel z několikaletého vandru. Seznámil se s Barborou Dmychovou a do roka se s ní oženil. Pro výrobu hořických trubiček to byl zásadní zlom. 

Od Turecka po Šanghaj 

Karel Kofránek se narodil 25. ledna 1854 ve Vojicích, ležících zhruba 10 kilometrů západně od Hořic. Pocházel z rozvětvené kamenické rodiny, sám se ale vydal jinou cestou. Vyučil se cukrářem a v polovině sedmdesátých let odešel na zkušenou do ciziny. Naučil se několik jazyků a roku 1879 se vrátil zpět do rodného kraje, kde se hodlal usadit. Původně se chystal obchodovat hlavně s medovými likéry a medovinou, jenže návštěva hořické hospodářsko-průmyslové výstavy jeho plány změnila. Ještě téhož roku si v Komenského ulici v Hořicích otevřel podnik, ve kterém skutečně začal nabízet medové produkty. Brzy k nim ale připojil i hořické trubičky, jejichž výrobu postupně zdokonaloval. 

Pečení zpočátku probíhalo na otevřeném ohni, což bylo velmi zdlouhavé. Kofránek proto sestrojil speciální kamna s uzavřeným topeništěm, čímž proces zjednodušil a stabilizoval kvalitu výsledného produktu. Zkoušel i různé rotační pece, nakonec ovšem přišel s myšlenkou pečení oplatek pomocí elektřiny. Svůj vynález elektrických oplatnic představil na Výstavě architektury a inženýrství v Praze roku 1898 a záhy poté si ho nechal ve Vídni patentovat. Přístroj pak v následujících letech ještě několikrát vylepšoval, s čímž mu údajně pomáhal známý technik a vynálezce František Křižík. 

V té době byly už trubičky známé nejen v zemích bývalého Rakousko-Uherska, ale objednávky přicházely i z Německa, Anglie, Francie, Turecka nebo Spojených států. Pro čínského císaře vyráběl Kofránek speciální čtyřiceticentimetrové trubičky máčené v čokoládě, které na tamní dvůr putovaly v dřevěných krabičkách balených do saténu, a zboží opakovaně mířilo také na rakouský konzulát do čínské Šanghaje. Jak dokládá dochovaná korespondence, trubičky tam putovaly parníkem přes dva měsíce a místní konzul si pochvaloval, že i přes úmorná vedra dorazily ve skvělé kondici. 

Arkadijská princezna 

Kofránek patřil k velmi pokrokovým podnikatelům. Uvědomoval si, že k úspěchu nestačí jen kvalitní výrobek, ale zboží je potřeba také náležitě prezentovat. Už od konce 19. století proto hojně využíval reklamu. Roku 1890 propagoval v novinách ještě pouze „český vymetaný med výtečné jakosti“, o rok později už vychvaloval hořické trubičky jako „nejjemnější a nejstálejší desertní pečivo“. Za další tři roky zmiňoval, že vývoz směřuje do celého světa a že jeho podnik byl osmnáctkrát vyznamenán. 

Kromě trubiček přitom nadále nabízel i hojný výběr velejemných medových likérů a „českou medovinu, zdravotní to nápoj našich předků“. Roku 1895 pak firma otevřela sklad v Karlově ulici v Praze. Při této příležitosti věnoval Kofránek polovinu denní tržby za trubičky Ústřední matici školské, což samozřejmě taktéž neopomněl oznámit veřejnosti. 

Začátkem 20. století se v tisku poprvé objevila značka Kofránkovy hořické trubičky a také nové logo podniku, na němž dívka s chlapcem drží trubičku před včelím úlem. Inzerce začala být kreativnější. Kofránek například v jedné z reklam vystupoval jako pomyslný lékař a pro klienty otevíral „ordinační síň pro nemoci jazyka a žaludku“. Často také využíval rýmovánky, třeba v inzerci Zvědavá včelička, která začíná slovy: „Ptala se včelička své matky včeličky, kdo že má nejlepší na světě trubičky. Hleďme, co vědět chce můj drahý mazánek! Pravdu mu povím hned, že Karel Kofránek.“ O Kofránkových trubičkách vznikla i píseň, ve které se mimo jiné zpívá: „Ptáte se, proč dívky mají u nás rty jak třešničky? To proto, že rády křoupou Kofránkovy trubičky!“ 

K hospodářské výstavě konané roku 1903 pak sám podnikatel napsal krátkou povídku O princezně Elvíře Arkadijské. V ní dcera krále z daleké země navštíví Hořice a po návratu domů chřadne. Otec se jí zeptá, co by ji rozveselilo, načež mu to princezna pošeptá. Král rozumí „hubičku z Hořic“, nechává proto z města přivézt švarného mládence. Dívka ale chtěla samozřejmě trubičku z Hořic. 

Z otce na dceru 

Na světových výstavách získala firma do roku 1915 celkem 65 medailí, první světová válka ji ovšem značně ochromila. Dokonce natolik, že musela na několik měsíců zcela zastavit výrobu. Karel Kofránek se už její obnovy nedožil, zemřel 22. června 1916. S manželkou Barborou měl však čtyři děti – syny Josefa s Karlem a dcery Annu a Marii. Vedení podniku převzala Marie, provdaná Vilenbachová, která úspěšně pokračovala v otcových stopách. Název firmy upravila na Karla Kofránka dcera a za jejího působení dosáhla výroba trubiček největšího rozkvětu. Dokládá to řada významných umělců a politiků, kteří Hořice navštívili. Kromě prezidenta Masaryka či Hany Benešové trubičky ochutnali Ema Destinnová, Mikoláš Aleš, Svatopluk Machar nebo Jaroslav Vrchlický. 

Počet medailí se brzy zvýšil na 80, čemuž opět napomohla i dobrá propagace. Lidé si mohli zboží objednávat přímo z velkovýroby od 30 kusů výše, přičemž každá trubička stála jednu korunu. V inzerátech se tehdy začal objevovat dovětek „pozor na firmu“. V Hořicích totiž po první světové válce vzniklo hned několik dalších výrobců. K těm nejúspěšnějším patřili Leopold Dvořák, Rudolf Čížek, Karel Hudský, Jindřich Fabringr a především František Fejt, který přišel také s jednou novinkou. Původní hořické trubičky se skládaly ze dvou oplatek, mezi nimiž byl pouze sladký skořicový posyp. Jakmile vypukla druhá světová válka, začal zájem o tyto výrobky klesat. Podnikatelé měli na výběr: buď propouštět dělníky, nebo vymyslet nějakou inovaci. A právě manželku Františka Fejta Jarmilu napadla spásná myšlenka – plnit trubičky kakaovým krémem. Novinka se rychle ujala a brzy ji začali kopírovat i další výrobci. 

Razítko od Unie 

Podnik Karla Kofránka druhou světovou válku přežil, nástup komunistů k moci ale plány na další rozvoj překazil. Všechny hořické závody roku 1949 zanikly a výroba se soustředila do dvou vyvlastněných podniků Fejt a Dvořák jako Závod Hořice národního podniku Pardubický perník s ředitelstvím v Hradci Králové. Roku 1957 převzaly výrobu Východočeské pečivárny, a právě tehdy se naposledy na veřejnosti objevila Kofránkova dcera Marie Vilenbachová, která pro televizní film předváděla pečení trubiček. Hned v následujícím roce začal trubičky vyrábět Průmysl trvanlivého pečiva, n. p., Praha a tradiční odvětví se do několika let z města odstěhovalo. V místním muzeu je uložena krabice z roku 1962, kdy se monopolním výrobcem stal Československý průmysl trvanlivého pečiva, n. p., Praha Hrdlořezy, závod Brno, provozovna Horní Heršpice. 

TIP: V ešusu našich pradědů: Jak vypadalo armádní stravování za Velké války

Všechny změny se neblaze podepsaly na kvalitě, takže trubičky byly podle pamětníků „toho druhu, co se lepí na patro, na surovinách velice šizené“. V Hořicích se proto od šedesátých let začala oblíbená pochoutka péct opět podomácku. Roku 1969 se k vlastní výrobě osmělil také městský národní výbor, který směl podnikat jako takzvaný DOS (drobné opravy a služby). Opravdový zlom ale nastal až po roce 1989, kdy ve městě vznikla celá řada soukromých firem vyrábějících trubičky. Osm z nich se roku 2002 spojilo a vytvořilo Sdružení výrobců hořických trubiček, kterému se o pět let později podařilo získat chráněné zeměpisné označení Evropské unie. Od roku 2007 tak na název „hořické trubičky“ nemá žádná firma výhradní právo a může je vyrábět jen někdo z Hořic a okolí.