Překvapivá setkání s tapírem: Náruživý plavec z Orinoka

Když jsem počátkem devadesátých let začal jezdit na Orinoko, často jsme doplňovali naše skromné zásoby jídla čerstvým i tvrdým v kouři nad ohněm zauzeným masem tapíra, které jsme za rýži či špagety směňovali s místními indiány. Párkrát jsem se taky zúčastnil vyčerpávajícího nočního lovu, spolu s indiánskými lovci sledoval čerstvé stopy, nebo za dřímotu v hamace naslouchal nočnímu tapířímu hvízdání. Plachého tapíra jsem však poprvé zahlédl až po několika letech, kdy jsem lodní motor vyměnil za vesla a mnohem víc začal po pralese chodit pěšky.

Čestné místo pro tapíra

Pokud bych se dnes měl pokusit o vlastní paralelu k africké Big Five, tedy proslulé Velké pětce africké savany v podmínkách jihoamerických tropů, určitě bych do ní tapíra jihoamerického zařadil na přední místo. Nejen proto, že je největším jihoamerickým suchozemským zvířetem. Navíc jde o původního jihoamerického živočicha, s nímž se z oné pomyslné velké pětky dnes setkávám úplně nejčastěji. A to nejen v oblasti amazonských deštných pralesů, ale také v bolivijském Chaco, či v největším mokřadu na Zemi – v brazilském Pantanalu. Párek tapírů mne dokonce překvapil i na vrcholu 600 metrů vysoké stolové hory Huanchaca na brazilsko-bolivijském pomezí. Jak vyšplhali po skalní stěně až tam, dodnes netuším … 

Běžně a mám-li štěstí, dokonce i několikrát za den, sice narazím také na mravenečníka velkého, ale ten obývá především ekosystém savany a přilehlých mokřadů, tedy oblast velmi vyhraněnou a v Amazonii se vyskytuje jen sporadicky. Totéž platí o čápech jabiru, jejichž hejna třeba ve venezuelských mokřadech llanos často čítají stovky ptáků. Poslední dva členové této mé soukromě navržené VP – jaguár a anakonda – sice místy ještě tvoří zdravé populace, ale setkání zejména s jaguárem patří k těm absolutně nejvzácnějším.

Nečekané „vodní nebezpečí“

Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) vývojově patří mezi prastará zvířata, která se po severoamerickém kontinentu proháněla již před padesáti miliony let (eocén). Do dnešních dní přežily celkem tři druhy v Jižní Americe a tapír čabrakový (Tapirus indicus), jediný zástupce starého světa, který obývá pralesy indomalajské oblasti. Systematická zoologie řadí tapíry do příbuzenstva lichokopytníků, což znamená, že jsou bratranci nosorožců a koní. Asijské pralesní nosorožce připomínají také způsobem života. V mnoha ohledech jsou podobní rovněž divokým prasatům, ale jejich spíše samotářský způsob života vytváří úplně jiné sociální vazby. 

Tapíři jsou skvělými plavci a v okolí řek a bažin se vyskytují snad nejčastěji. S jejich zrakem to však není valné, a tak jsem se při plavbě kanoí již několikrát dostal do jejich bezprostřední blízkosti. Jsou to setkání vždy oboustranně dramatická a někteří domorodci tvrdí, že takto zaskočená zvířata mohou být i nebezpečná.

Souboj, nebo námluvy?

Vodních setkání s tapíry jsem zažil víc, většinou brzy po východu slunce. Se svou ženou Radanou jsme si ranní tiché projížďky po řece velmi oblíbili – zvláště v Pantanalu o setkání se zvířaty těsně po rozednění opravdu není nouze. Zrovna nedávno jsme se nechali tiše unášet proudem řeky Rio Negro a pozorovali kapybary, kajmany, hoky i skupinu našich oblíbených vyder.

Náhle a bez varování se z hustého porostu na levém břehu vyřítil s nečekanou razancí tapír. Mohutnými skoky se mělčinou dostal až před příď naší kanoe. Voda cákala na všechny strany a následné vlnobití povážlivě rozhoupalo člun. Než jsme se vzpamatovali z překvapení, skočil ze břehu do vody další tapír, který hlučně pronásledoval první zvíře. Nevím, zda šlo o dva soupeřící samce, či zda jsme se stali svědky poněkud bouřlivých námluv. V každém případě nám zvířata zaujatá svým protějškem poskytla dostatek času k vychutnání nezvyklého zážitku. Rady dokonce stihla pořídit pár záběrů.

S tapírem za patami 

Úplně nejčerstvější tapíří zážitek si však přináším z návštěvy Výzkumné univerzitní stanice Yasuní v ekvádorské Amazonii. Samice s odrostlým mládětem tam totiž objevila kouzlo kuchyňských odpadků a nechala mne i Radanu přiblížit do bezprostřední blízkosti. Dokonce jsem se úspěšně pokusil podrbat zvíře obezřetně „za uchem“. Říkali jsme si, že je to skvělá příležitost pořídit úžasné záběry tapírů v jejich přirozeném prostředí a bez zaváhání jsme se pokusili doprovodit obě zvířata až do nitra lesa, jehož hranice ostatně byla jen pár metrů od stanice. V tom nám rafinovaně měly pomoci i dva ušetřené banány. 

TIP:  Brazilský mokřad Pantanal: Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Plaché mládě se od počátku chovalo nedůvěřivě, obě zvířata se však držela pospolu a neustále komunikovala tichým hvízdáním a jemným, takřka hmyzím cvrkotem. Po chvíli jsme se spolu s oběma tapíry dostali až do přítmí mezi stromy a namířili na zvířata naše objektivy. Záhy jsme však podlehli tvůrčímu transu, nejspíš překročili veškerou únosnou mez a rozčilená matka mne zcela nečekaně napadla. Pronásledovala mne v podrostu a snažila se mne kousnout do stehna. Měl jsem docela nahnáno, protože atak byl dost bolestivý. Stisk jejích zubů naštěstí vždy sklouzl po silné látce kalhot. Nakonec mne tapířice milosrdně nechala být a spolu s mládětem se rozplynula v džungli.