Život v poušti Namib: Překvapivá pestrost uprostřed pustiny

Cesta z namibijské metropole Windhoeku do pobřežního města Swakopmundu začíná na náhorní plošině, která je překvapivě lesnatá a vůbec se nepodobá východoafrickým savanám nebo jihoafrickým polopouštím. Kvalitní asfaltka je lemovaná ploty a jen na několika místech odbočují vjezdy do areálů soukromých farem, rozsáhlých zarostlých území o ploše často stovek kilometrů čtverečních. Charakter vegetace se cestou na západ mění, stromy se snižují a přibývá trnitých akácií. Porost postupně řídne, stává se z něj mozaika akácií a nějakých šedesát kilometrů od pobřeží jsou v okolí silnice vidět už jen keře na žlutohnědém kamenitém podkladu. Tady začíná poušť.

Zmije s vlastní „udicí“

Swakopmund je jedním ze dvou větších měst na pobřeží. Vítá nás tady studený vítr, nebe je zatažené a ve vzduchu je cítit vlhkost blízkého moře. Hned ráno se dychtivě vydáváme do pobřežních dun v okolí města. Průvodce nám dělá svérázný majitel a průvodce malé cestovní kanceláře specializované na výlety za namibijskou přírodou. Je to Francouz Francois, tedy po našem Franta. Ukazuje se jako skvělý znalec pouště a velký praktik, schopný číst stopy na povrchu dun a nalézt živočichy, kteří by pro nás zůstali skryti.

TIP: Ostrov Réunion aneb Vrchol kotle a země plná spalujícího ohně

Je chladno, nad dunami leží opar a já se obávám, že ani s přítomným odborníkem moc neuvidíme. Za pár minut se ale moje obavy rozptylují. Franta zastavuje a vybíhá naboso po duně k jejímu hřebenu. Sleduje klikatou stopu, pak hrábne do písku tyčí s hákem a vytahuje první zmiji. Zmije zakrslá (Bitis peringueyi, také zmije Peringueyova) patří s maximální délkou kolem třiceti centimetrů k nejmenším druhům svého rodu. Způsobem života je vázaná na pobřežní duny, po kterých se pohybuje charakteristickým bočním přenášením váhy těla. Na konci aktuální cesty se zahrabe a nad povrchem jí vyčnívá jen horní část hlavy s malýma očima. Stává se tak neviditelnou pro svou kořist – gekony, ještěrky a drobné savce.

Láká je na černý konec ocásku vystrčený z písku a kroucením napodobuje pohyb chutného červa. Trochu to připomíná návnadu na konci rybářského vlasce a drobní živočichové se na ni nechají snadno nalákat. Svůj omyl poznají až ve chvíli, kdy se vedle nich zvedne písek a do těla se jim bleskově zakousnou jedové zuby.

Čert ve křoví

Jedeme dál a míjíme druhé terénní auto s několika turisty. Muž před autem na Frantu mává a ukazuje prsty na hlavě symbolicky čertovské růžky. Franta zastavuje a vede nás k blízkému keři. Muž se představuje jako Tommy. Je to na první pohled větrem ošlehaný „poušťák“, opálený, v zelených šortkách, se sepranou hučkou na hlavě. Namibijský Krokodýl Dundee. „Tommy je jeden z nejlepších afrických lovců hadů“, řekl nám o něm později Franta. „Chytá černé mamby holou rukou a dokonce dovede bezpečně zacházet s plivajícími kobrami!“

Tommy ukazuje do keříku a opět předvádí čertovské růžky. „Horned viper, rohatá zmije“, objasňuje svoje gesto. Nořím hlavu mezi husté větvičky keře a až po velké snaze vidím hlavu malé zmije. Nechápu, jak ji tam mohl objevit. Je to další druh, česky zvaný zmije pouštní (Bitis caudalis). Tento druh však není tak striktně vázaný na písečnou poušť jako předchozí a žije i v kamenitějších a vlhcích biotopech.

Chameleon v poušti

Po cestě Franta nachází další obyvatele pouště. Beznohého scinka, několik druhů brouků a krásné gekony Rangeovy (Pachydactylus rangei). Ti jsou také skvěle přizpůsobeni životu v jemném písku. Jejich prsty jsou spojené kůží připomínající plovací blány. Na rozdíl od svých teplomilných příbuzných jsou schopní pohybovat se i za nízkých teplot, které v noci klesají i k deseti stupňům.

Při cestě sem jsem měl přání vidět také chameleona namibijského (Chamaeleo namaquensis), unikátní druh plaza, který k mému velkému zadostiučinění rovněž neunikl pozornosti našeho průvodce. Tento chameleon není tak pestře zbarvený jako jeho pralesní příbuzní, náš exemplář je skoro černý. Je to jediný opravdu pouštní druh chameleona, který často opouští větve keřů a přesouvá se mezi nimi po písčitém povrchu.

Život z mlžné vody

Ekosystém namibské pobřežní pouště je opravdu unikátní. Déšť je tady mimořádně vzácný a prší většinou jen jednou za několik let. Průměrné roční srážky jsou jen kolem deseti milimetrů. Přesto je i zde voda. Poušť žije z mlhy, která vzniká nad chladným Atlantským oceánem a každé ráno se kondenzuje nad pobřežními dunami. Tato vláha stačí k výživě mnoha unikátních druhů sukulentních rostlin. Nejpověstnější z nich je welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), která bývá nazývána žijící fosílií. Tato rostlina je v mnoha ohledech jedinečná. Z krátkého podzemního kmene vyrůstají pouhé dva silné listy, které se posléze trhají, třepí a vzájemně proplétají, takže časem vytvoří změť o průměru až několika metrů. Nejstarší exemplář je údajně starý asi 1 500 let. V houští listů se udržuje relativně vlhčí mikroklima a je to svět, který poskytuje útočiště řadě druhů živočichů. Někteří, například pestré ploštice Probergrothius sexpunctatus, jsou s touto rostlinou životně svázané.

Rovněž u živočichů se vyvinuly unikátní mechanismy pro přijímání ranní rosy. Brouci potemníci rodu Onymacris mají na povrchu krovek zvláštní struktury, které zachytávají vodu z mlhy. Brouk pak zaujme pozici s hlavou dolů a rýhy na krovkách svedou kapku vody přímo k jeho ústům. Podobně strukturované jsou i šupiny na tělech některých ještěrů a zmijí. Ty ráno pijí kapky z vlastního těla.

Barvy pouštních dun

Po deseti dnech v namibském vnitrozemí a národním parku Etoša se vracíme do pouště. Naším cílem je jedno z nejznámějších míst v jižní Africe. Duny Sossusvlei jsou povinnou zastávkou při všech cestách do Namibie a třebaže dopředu tušíme, že se místo už stalo předmětem masové turistiky, nemůžeme si návštěvu nechat ujít.

Do nitra pouště kdysi od východu tekla řeka. Vytvořila široké údolí, kde rostly mohutné stromy, za šťavnatou trávou se stahovala stáda gazel, žiraf a slonů. Pak se začalo klima měnit. Řeka vyschla a údolí postupně sevřela poušť. Obrovské masy jemného oranžového písku byly naváty neustálým větrem do výšky několika set metrů. Písek pak přerušil cestu do konce údolí a rozdělil ho na několik malých pánví. Postaral se však o neuvěřitelné přírodní divadlo, které začíná vždy za úsvitu. První sluneční paprsky zbarvují písek téměř do ruda, prohlubují stíny a vytvářejí na dunách elegantní obrazce. Postupně barva přechází do oranžové a žluté a v deset hodin už poušť spaluje vysoko stojící slunce.

Stopy v písku

Ani poušť v oblasti Sossusvlei není zdaleka mrtvá. My jsme měli navíc obrovské štěstí, že před naším příjezdem po dvaceti letech vydatně zapršelo, údolí a závětrné strany dun byly porostlé svěží trávou a na písku se objevily kvetoucí rostliny. „To snad budeme muset reklamovat,“ říkali jsme žertem. Pod dunami se pásla malá stáda antilop skákavých (Antidorcas marsupialis) a v údolích jsme viděli i pštrosy a impozantní přímorožce oryx (Oryx gazella). Bohatost vegetace zvýšila i četnost hmyzu a tím i drobných predátorů.

Na konci silnice před dunami je nutné odstavit osobní auto, protože dál se přes písek dostanou jen terénní čtyřkolky. Necháváme se zavézt až před místo zvané Dedvlei, Mrtvé údolí. Po cestě potkáváme přímorožce, velkou elegantní antilopu, která je schopná přežít i v pouštních podmínkách. Pak se už vydáváme přes několik dun do snad nejfotografovanějšího místa v Namibii. Před patnácti sty lety, když vyschly i poslední podzemní zdroje vody a velká duna přehradila říční koryto, uschly i poslední háje akácií a zbyly z nich jen tvrdé pahýly, vypreparované slunce, větrem a pískem.

Bizarní krajina má zvláštní půvab. Jsme jedni z prvních návštěvníků dnešního dne. Procházíme po mrtvé pánvi, na jejímž dně je ztvrdlé rozpraskané bahno přinesené vzácnými záplavami přicházejícími jednou za několik desítek let. Ani „Mrtvé údolí“ není bez života. Po písku pobíhají velcí pestří mravenci Camponotus detritus a několik druhů potemníků, na okraji dun, kde se přece jen uchytilo pár trsů trávy a nízkých trnitých keříků žijí ještěrky Meroles cuneirostris a na pahýlech akácií posedávají vrány bíločerné (Corvus albus). Písek je ozdoben ornamenty stop, které tam v noci zanechali gekoni, brouci, hadi, hlodavci a šakali.

Ostrovy pouště

Ze Sosussvlei jedeme napříč pouští po vedlejší silnici. Kromě nejfrekventovanější hlavní trasy z Windhoeku do Swakopmundu spojují vnitrozemí s pobřežím jen tři cesty. Ve Windhoeku je nutné pro průjezd národním parkem získat zvláštní povolení, na kterém je vyznačena přesná trasa a datum. Je zakázáno vzdalovat se od silnice a tábořit. Silnice nemá pevný povrch, ale je stále upravovaná speciálními trajlery se širokou radlicí. Povrch je tak tvrdý, že se dá jet i stokilometrovou rychlostí.

Národní park Namib-Naukluft je s plochou 49 768 km² nejrozsáhlejším chráněným územím v Africe. Má délku 400 a šířku až 150 kilometrů, navíc se na severu napojuje na národní park Skeleton Coast, jenž chrání dalších 600 kilometrů pobřeží až k angolským hranicím. Na obrovské neobydlené ploše se vystřídá několik biotopů a vegetačních pásem. Větší část parku zabírá kamenitá plošina rozbrázděná koryty a kaňony vyschlých řek. Sporá vegetace však stačí k uživení zvířat, která známe i z podstatně vlhčích savan. A tak kolem silnice často vidíme malá stáda antilop skákavých, přímorožce, skálolezy, pštrosy a dropy.

Nejpestřejší život se soustřeďuje kolem žulových hor, které se tyčí jako kamenné ostrovy z ploché pouště. V jejich blízkosti rostou stromové aloe rozsochaté (Aloe dichotoma) a další nápadné druhy sukulentů. V prohlubních na skalách se zadržuje voda, na úpatí masívů se vyskytují prameny a relativní dostatek vody drží v jejich okolí stáda gazel a přímorožců. Skály hostí malé antilopy skálolezy, damany a pestré agamy ostnité (Agama planiceps, také agama Namibijská). V malých tůňkách a vodou naplněných prohlubních ve skalách žije dokonce několik druhů žab. Stejně jako mnoho jiných věcí, ani je bychom dříve v poušti nečekali.

RADY PRO CESTOVATELE

Jak se tam dostat

Namibie je vzdušnou čarou vzdálená okolo 8 000 km, takže prakticky jedinou možností transportu je letadlo. Z Evropy bývá nejvýhodnější využít charterových letů z Mnichova nebo Frankfurtu, z Berlína létají South African Airways, z Londýna Namib Air, případně je možné využít trasu přes jihoafrický Johannesburg. Cena letenky s poplatky se pohybuje mezi 20 000 a 27 000 Kč.

Jak cestovat po Namibii

V zemi operuje řada cestovních kanceláří nejrůznějších cenových úrovní. Cenově dostupné jsou Chameleon Safaris Namibia (www.chameleonsafaris.com) a Thimbi Thimbi Safaris (www.thimbi-safaris.com). Náš přítel Franta se vlastně jmenuje Francois Loubser a má svou malou cestovní kancelář Loubser's B&B/Tours ve Walvis Bay (www.loubseraccommodation.com), hadař Tommy Collard pak podobnou ve Swakopmundu (www.tommys.iway.na).

Další možností je najmout si automobil v některé z mnoha půjčoven. Pro běžné cestování plně postačuje osobní automobil, při náročnějších cestách mimo silnice je vhodnější terénní varianta. Silnice jsou často bez asfaltu (přes poušť vede jediná asfaltka), ale jsou perfektně upravované a udržované, takže cestování po nich je pohodlné, rychlé a bezpečné. Pro přejezd národního parku Namib-Naukluft je však nutné povolení, které lze získat v kanceláři ředitelství národních parků (Directorate of Parks & Wildlife Management) ve Windhoeku.

Ubytování je nejvhodnější v relativně husté síti kempů. Je to bezpečnější a pohodlnější, než divoké kempování, které je v podstatě také možné, ale je třeba si uvědomit, že v chráněných oblastech není povoleno a ostatní území je rozparcelováno na soukromé pozemky.

Měna a ceny

V Namibii platí Namibijský dolar (N$), který má hodnotu přibližně 2,50 Kč. Ceny v obchodech a restauracích jsou velmi podobné našim. Cena v kempech je většinou 50 N$ za osobu a noc, jen v nejatraktivnějších místech jsou vyšší (např. Sessriem Camp poblíž údolí Sossusvlei stojí 125 N$). Nájem osobního auta stojí okolo 450 eur na dva týdny, terénního až okolo 1 000 eur.

Kdy cestovat

Nejvhodnějším obdobím je duben až červen, kdy je obvykle nejpříjemnější a nejstabilnější počasí. Léto se počítá od října do března, v této době jsou běžné vysoké teploty a nejvyšší srážky, které například v národním parku Etoša znemožňují průjezd. Zimní období od června do září bývá suché, ale noci, zvláště ve vyšších polohách a v poušti, jsou velmi chladné a i přes den fouká studený vítr. Toto období je však nejvhodnější pro návštěvu Etoši, protože všechna zvířata jsou soustředěna kolem přírodních či umělých napajedel.

Praktické rady

Namibie je bezpečnou zemí, pouze ve Windhoeku je třeba chránit si zavazadla a auta. Při cestách málo osídlenými oblastmi je dobré, aby o vás vždy někdo věděl. Obyvatelé odlehlých usedlostí a farem jsou vždy ochotní pomoci. Problémem bývá někdy domluva, většina obyvatel mluví afrikánsky, což je hrůzyplná směsice několika evropských jazyků s mnoha vlastními slovy. Pokud někdo mluví anglicky, je to zpravidla varianta nepříliš srozumitelná.
Pravděpodobně nekomplexnější informace o cestování a ubytování lze najít na stránkách www.namibweb.com.