Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (1)

Za kolébku současného lidstva lze považovat východní Afriku, kde se zhruba před 300 tisíci let vyvinuli první lidé našeho druhu Homo sapiens. Tam někde žili „genetický Adam“ a „genetická Eva“ – muž a žena, jejichž dědičná informace stála u vzniku všech variant současného lidstva. Neznamená to však, že východní Afriku obýval jen tento pár. Muži a ženy nesoucí stejné genetické vlohy jako zmíněná dvojice sdíleli životní prostor také s jinými jedinci. Jejich varianty dědičné informace však měly tu smůlu, že se ani v pozměněné podobě nedochovaly.

Genetický keř zavátý sněhem

Lidstvo si tak můžeme z genetického hlediska představit jako velmi košatý keř zasypaný sněhovou závějí: Mnohé větve ani nevyčuhují a reprezentují genetické řady, jež vymřely bez potomků. Jiné větvičky ze sněhu naopak vyčnívají a představují lidské linie, které přežily dodnes. Budeme-li z těchto větví odhrabávat sníh dostatečně dlouho, dostaneme se až do místa, kde se všechny sbíhají do jediného silného kmene – a tam bychom mohli v lidském evolučním stromu před 140–190 tisíciletími najít „genetického Adama“ a „genetickou Evu“. Jiné, srovnatelně silné větve z nejrůznějších důvodů vymřely.

Nedávné výzkumy například prokázaly, že v minulosti měla v lidstvu nejpočetnější zastoupení skupina, jejímiž potomky jsou dnešní obyvatelé jihozápadu Afriky označovaní jako Khoisané. Mnozí z nich dosud žijí podle tradic svých předků jako lovci a sběrači, jejich stávající stotisícová populace však představuje pouhou kapku v moři sedmi miliard pozemšťanů.

Dědictví neandertálců

Homo sapiens se nakonec zhruba před 70 tisíci let vydal ze své africké domoviny na cestu a postupně osídlil celý svět. Původem jsou tedy všichni současní lidé Afričané, ať už žijí v australské poušti, himálajských velehorách, sibiřských lesích, jihoamerických pralesích, nebo severoamerických prériích. 

Z Afriky zamířil Homo sapiens zřejmě na dnešní Blízký východ, kde se potkal s lidmi, jaké do té doby ještě nikdy neviděl. Měli menší a robustní postavy, mohutné vystouplé čelisti a silné nadočnicové oblouky, lovili velká zvířata a základ jejich stravy tvořilo maso. Dnes je vědci označují jako neandertálce: jednalo se přitom o potomky staršího, primitivnějšího člověka Homo erectus, který se vyvinul v Africe ještě před člověkem Homo sapiens.

Také Homo erectus zamířil z černého kontinentu do světa a osídlil rozsáhlé oblasti Evropy a Asie. Zatímco pro nás představují neandertálci synonymum hrubých primitivů, naši předkové z řad Homo sapiens na ně určitě pohlíželi s podstatně větší shovívavostí – a právě na Blízkém východě se s nimi zkřížili.

Dnešní obyvatelé Evropy a Asie tak nesou ve své dědičné informaci malý podíl neandertálských genů, přičemž mnohé z nich se našim evropským předkům hodily: dopomohly jim například k odolnější kůži či chlupům a vlasům, které je chránily před nepřízní počasí. Dále naši předchůdci zdědili po neandertálcích geny pro silnější imunitní systém, což jim také přišlo vhod, protože na nových územích mohli narazit na původce neznámých infekčních chorob.

Sexy bílá kůže

Mezi dnešními Evropany se vyskytuje poměrně velký podíl lidí se světlou pletí i vlasy a se světlými duhovkami. Původně si však naši předci nesli kompletní výbavu Afričanů – tmavou pokožku, vlasy i duhovky. V africké kolébce lidstva, kde neustále pálí slunce, poskytuje takové zbarvení kůže, vlasů a očí ochranu proti škodlivému ultrafialovému záření. S tmavou pokožkou se člověk na slunci nespálí a nehrozí mu rakovina – přesto pochytá dost paprsků, aby si jeho organismus vyrobil potřebnou porci vitaminu D nezbytného pro správný růst kostí i pro fungování mnoha dalších orgánů.

Vědci se dlouho domnívali, že jak pravěcí lidé postupovali dál na sever Evropy, kde přijímali stále menší dávky slunečního svitu, stávala se ochrana kožního pigmentu proti UV záření zbytečným luxusem a populaci s tmavou pletí začal scházet vitamin D. Proto se lépe vedlo jedincům s o něco světlejší kůží, a postupně tak naši původně černí předci „vybledli“.

Analýzy DNA získané z kostí pravěkých lidí však naznačují, že si naši předchůdci udrželi tmavou pleť hodně dlouho, a to i v severnějších oblastech. Jedna z nových teorií proto předpokládá, že jim začala světlejší pokožka připadat víc „sexy“: o světlejší jedince byl větší zájem, plodili víc dětí, a jejich barva se tak rozšířila. 

Záhadný člověk v naší DNA

V rozlehlém prostoru Asie narazili první přistěhovalci z řad Homo sapiens na jiného „starousedlíka“. Tohoto záhadného člověka známe jen na základě dědičné informace izolované z malé kůstky a několika zubů nalezených v roce 2008 v sibiřské Denisově jeskyni, podle níž dostala zmíněná populace označení „denisované“. Nevíme, jak tito lidé vypadali, kde všude žili, jaké vyráběli nástroje. Můžeme si však být jisti, že i s nimi se pravěcí Homo sapiens zkřížili. Některá současná etnika – například Melanésané – nesou ve své dědičné informaci příměs denisovanských genů.

Každopádně i tyto nově získané geny mohly lidem Homo sapiens pomoct při osídlování některých teritorií. Nedávno se například ukázalo, že Tibeťané vděčí za svou odolnost k velkým nadmořským výškám kromě jiného genu, který původně nesli právě denisované.

Pokračování: Jakým způsobem Homo sapiens dobyl dnešní Ameriku? A jak se přizůsobil podmínkám v různých koutech světa?