Poznají ryby svůj odraz ve skle akvária?
Schopnost vnímat sebe sama není úplnou samozřejmostí. Například novorozenec si své „já“ rozhodně neuvědomuje ve stejné míře jako dospělý člověk. Jsou něčeho podobného schopni i zástupci další pozemské fauny?
Schopnost identifikovat svůj odraz a uvědomit si vlastní „já“ se u živočichů posuzuje pomocí tzv. zrcadlového testu sebeuvědomění. Výzkumníci udělají zvířeti na hlavě drobnou barevnou tečku a zjišťují, jak na ni tvor reaguje při pohledu do zrcadla. Pokud se jí pokouší dotknout, nebo se ji dokonce snaží odstranit, zřejmě pochopil, že se dívá sám na sebe, a nikoliv na jiného příslušníka svého druhu. Při zrcadlovém testu zcela „vyhořeli“ makaci, kočky, prasata, koně, papoušci, sépie a mnozí další tvorové, jejichž mozky v živočišné říši rozhodně patří k těm výkonnějším.
K překvapení zoologů se mezi taková zvířata řadí i přinejmenším jeden rybí druh: Nedávno se popsané chování potvrdilo u drobných pyskounů rozpůlených (Labroides dimidiatus), kteří obývají indopacifické korálové útesy a jsou známí také jako „čističi“ – s oblibou totiž požírají parazity na tělech jiných mořských živočichů. Zatím poprvé se tak sebeuvědomění prokázalo u ryb.
Vlastní já na několik pater
Vnímání sebe sama se odehrává na několika úrovních. Nejjednodušší je schopnost porovnávat se s ostatními. Zvíře si odpovídá na otázku: „Jsou stejní? Nebo jsou jiní? Patřím k nim, nebo nepatřím?“ Zvířata se dobírají odpovědi na základě nejrůznějších smyslových vjemů. Někdy rozhoduje vzhled, jindy hlas nebo pach. Zvíře pozná, jestli k tvorům, které vidí, patří nebo nepatří. A podle toho se zařídí. Takové vnímání „já“ může být zcela neuvědomělé, ryze reflexní.
Schopnost poznat „vlastní“ od „cizích“ mají i tvorové, kteří jsou vybaveni jen velmi primitivní nervovou soustavou nebo i organismy, které nervovou soustavu nemají. Vlastní a cizí od sebe rozeznají například rostliny. V našem těle jsou schopny odlišit cizí od vlastního buňky imunitního systému.
Složitější je uvědomit si, že toto je moje tělo, moje ruka, ploutev, tlapa nebo křídlo. Že tohle je moje kořist nebo moje teritorium. Že toto je moje hnízdo, nora či dům. Není pochyb o tom, že i tato úroveň vnímání svého „já“ je zvířatům vlastní. Zajišťuje jim dobré vztahy s jinými živočichy, ať už jsou to příslušníci vlastního druhu nebo „cizinci“. Bez jasného vnímání svého těla by se nemohl živočich pářit nebo se rvát se sokem. Nemohl by zdárně pronásledovat kořist a sám prchat před nepřáteli. Vnímání vlastního těla jsou uschopni jen tvorové s mozkem. Neznamená to však, že jde vždy o vnímání vědomé.
Nejvyšší formu vnímání „já“ můžeme označit jako sebeuvědomění. Tvor, který této úrovně vnímání sebe sama dosáhne, si uvědomuje, že „v tomto těle sídlím já“. Taková míra sebeuvědomění je bez mozku nemožná a je zcela vědomá. Tato nejvyšší forma vnímání sebe sama se vyvinula u tvorů, kteří se domohli významné evoluční výhody tím, že hodnotili své chování a pozměňovali jej podle toho, jak na jejich chování reagovali konkrétní členové jejich skupiny (rodiny, tlupy, kmene). Výsledkem takového sebeuvědomění můžou být jak nezištné aktivity (například pomoc slabšímu) tak i aktivity ryze sobecké (například odebrání potravy slabšímu).
