Pozapomenutý let k Měsíci: Jak probíhal let Apollo 9 a proč byl důležitý?

Let Apollo 9 byl v mnoha ohledech přelomový – poprvé se měl v jeho průběhu uskutečnit pilotovaný let lunárního modulu. Startu ale předcházela řada odkladů a úprav plánů. Když se 3. března 1969 země na mysu Kennedy začala otřásat, bičována proudy spalin z mocných motorů Saturnu V, v útrobách kosmické lodi seděla tříčlenná posádka ve složení James McDivitt (velitel), David Scott (pilot velitelského modulu) a Russell Schweickart (pilot lunárního modulu).

Předchozí část: Pozapomenutý let k Měsíci: Jak vypadaly přípravy mise Apollo 9?

Po navedení na orbitu čekala Scotta coby pilota velitelského modulu první důležitá zkouška – vytáhnout lunární modul přezdívaný Spider z adaptéru na vrcholku třetího stupně Saturnu. Po menších potížích s nesprávně nastavenými jističi orientačních motorků uspěl a mise mohla začít se vší parádou. V průběhu prvních tří dnů se uskutečnily důležité zážehy hlavního motoru SPS, během kterých se otestovalo chování celé sestavy CSM/LM. Při jednom z nich se například měnila poloha trysky motoru s cílem zjistit, jak si s oscilacemi poradí autopilot.

Všechno proběhlo bezvadně a technika šlapala jako švýcarské hodinky, totéž ovšem neplatilo o lidech. McDivitt a Schweickart byli bohužel náchylní k adaptačnímu syndromu známému jako kosmická kinetóza (viz Kosmická kinetóza). Jenže zatímco velitel trpěl pouze nepříjemným pocitem v žaludku, jeho kolegu postihly mnohem výraznější příznaky, což poměrně zásadně ovlivnilo letový plán.

Čas na změnu

Třetí den se Jim a Rusty přesunuli do Spidera, kde se měly uskutečnit důležité testy systémů, včetně zážehu motoru přistávacího stupně. Jakmile však oba muži zaujali svá místa, začal Schweickart zvracet. McDivitt si následně vyžádal komunikaci s řídicím střediskem na soukromém kanále a jako velitel uplatnil svou pravomoc na úpravu letového plánu. Následující den se totiž počítalo s testem skafandru A7L a batohu zajištění životních podmínek PLSS. Rusty se měl ze Spidera vnějškem přesunout do otevřeného příklopu velitelského modulu přezdívaného „Gumdrop“ a částečně zaplout dovnitř. Cestou by z jeho exteriéru sejmul kazetu se vzorky a předal ji Scottovi. Poté by se vrátil do lunárního modulu a na plošince před schůdky k patce přistávací nohy – neboli na „verandě“ – by ve speciálním úchytu strávil několik desítek minut, snímkoval by soulodí a hodnotil osvětlení přechodové trasy v nočních podmínkách.

46 minut radosti

McDivitt tedy udělal jedinou správnou věc a Schweickartovu vycházku zrušil, neboť případné zvracení do uzavřené helmy mohlo být životu nebezpečné. Spolu se skleslým pilotem lunárního modulu pak úspěšně otestovali motor přistávacího stupně. Druhého dne se ovšem Rusty probudil více méně v pořádku, což dávalo naději alespoň na základní improvizovaný výstup do prostoru. Vedení mise i McDivitt naznali, že tomu nic nebrání, a tak se astronaut protáhl průlezem Spidera a prožil na „verandě“ svých 46 minut čisté radosti. 

Fotografoval detaily soulodí, testoval úchyty, a přestože se do velitelského modulu nepřesunul, jednoznačně se domníval, že by takový přechod mezi oběma stroji v případě nutnosti neznamenal problém. Mezitím se Scott vyklonil z otevřeného příklopu Gumdropu, aby sebral kazetu se vzorky, kterou mu měl původně předat Rusty. A Schweickartův snímek kolegy vysunutého z útrob velitelského modulu se záhy zařadil do zlatého fondu první dekády pilotovaných kosmických letů.

Na cestě bez návratu

Pátého dne měl nastat vrchol celého letu – McDivitt a Schweickart se znovu přesunuli do Spidera, tentokrát ovšem s tím, že jej otestují během volného letu: 92 hodin a 39 minut po startu tak uvolnili západky, jež ho poutaly ke Gumdropu, a jako první lidé v dějinách pluli vesmírem ve stroji, který nebyl schopen návratu na Zemi. Několik desítek minut se oba moduly pohybovaly ve formaci, aby měl Scott dost času na pozorování a fotografování zejména přistávacího podvozku Spidera. Pak se Gumdrop vzdálil a astronauti v lunárním modulu zažehli motor v přistávacím stupni, aby zvýšili svoji dráhu.

Spider postupně odletěl až do vzdálenosti okolo 180 km, načež proběhla série zážehů motoru přistávacího stupně. Necelé čtyři hodiny po začátku samostatného letu pak přišel další milník: Astronauti přistávací stupeň odhodili a nastal čas otestovat motor toho vzletového. Po jeho zažehnutí se na sebe oba muži překvapeně podívali. Předpokládali totiž, že vzhledem k umístění krytu motoru jen pár centimetrů za jejich zády na podlaze bude v kabině takový hluk, že je před ním neochrání ani helmy. Neslyšeli však vůbec nic a teprve pohled na přístroje je ujistil, že zážeh vskutku probíhá.

Lunární modul jednoduše chystal své posádce vesměs samá příjemná překvapení a totéž se dalo říct o letovém plánu. Schweickart později vzpomínal, že je oba s McDivittem zarazilo, kolik mají oproti simulacím na Zemi volného času. Posléze jim však došlo, že je tehdy zasypával neustálý proud poruch a simulovaných problémů vyžadujících řešení, zatímco v reálu Spider fungoval jako hodinky.

Skvělý létající stroj

Pak se na obzoru opět objevila jasná tečka, z níž se vyklubala mateřská loď. Scott celou dobu lunární modul bedlivě sledoval, aby mohl v případě potřeby zasáhnout. Během testu však nedošlo k žádnému výraznějšímu problému a po samostatném letu trvajícím 6 hodin, 22 minut a 55 sekund se Spider opět připojil ke Gumdropu. Během závěrečného přibližování oslnilo McDivitta slunce – svítilo přímo do malého střešního okénka, jímž sledoval blížící se mateřskou loď. Jinak skončil vrcholný bod letového programu na jedničku.

Jedinou vadou na kráse se stalo jedno z navigačních světel lunárního modulu, jež selhalo krátce po odpojení od velitelské části lodi. Inženýrům z Grummanu se dokonce nechtělo věřit, že vše proběhlo tak hladce. O to víc je hřála pochvala od McDivitta, který při poletovém rozboru okomentoval výkon Spidera slovy: „Je to skvělý létající stroj…“ Po přesunu Jima a Rustyho byl lunární modul odhozen a řídicí středisko na dálku zažehlo motor vzletového stupně, jenž pak pracoval až do vyčerpání pohonných látek. Mělo jít o simulaci startu z povrchu Měsíce a stupeň poté létal na oběžné dráze Země do října 1981…

Zpátky na Zemi

Další dny už plynuly podstatně volněji. Nejdůležitější cíle mise astronauti splnili a nyní se mohli věnovat zejména fotografování zemského povrchu a sledování hvězdné oblohy. V dané souvislosti bylo zajímavé pozorování družice Echo-2, kterou tvořil de facto obří balon o průměru 41 mtrů: Posádka jej sledovala jak sextantem a dalekohledem, tak pouhýma očima. Rušnější okamžiky zažil ve zmíněné fázi letu zejména Scott, který ze své pozice pilota velitelského modulu zodpovídal za několik dalších testovacích zážehů motoru SPS v servisní sekci. K poslední modifikaci dráhy došlo osmý den mise a zmíněný motor upravil trajektorii lodi tak, aby ji v případě potřeby dostaly zpátky do atmosféry orientační trysky RCS.

Třináctého března se odehrál osmý a současně poslední zážeh SPS – deorbitační – a následovala sekvence prověřená již předchozími lety: odpojení servisního modulu, průlet atmosférou, aktivace padákového systému a pomalé snášení na hladinu moře. Mise Apolla 9 skončila po 10 dnech, 1 hodině a 54 sekundách dosednutím do vln Atlantiku, přibližně 5,5 km od čekající lodi USS Guadalcanal. Už 49 minut po přistání byla posádka na palubě záchranného plavidla a velitelský modul se dočkal vyzvednutí o 83 minut později.

Velký krok k Měsíci

Apollo 9 se stalo veledůležitým milníkem na cestě k lunárním pilotovaným expedicím. Dnes tak trochu zapomenutá výprava odpověděla na podstatné otázky: Zda dokáže pozemní středisko sledovat a řídit let dvou komplexních pilotovaných strojů v extrémně náročných fázích mise současně, zda skafandr a batoh zajištění životních podmínek fungují podle předpokladů – a hlavně zda lunární modul zvládne to, co jeho tvůrci a posádka očekávali.

TIP: Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

Současně „devítka“ prověřila několik procedur, jež se posléze využily při letech na Měsíc a mimo jiné figurovaly i při záchraně Apolla 13: Šlo třeba o dynamické charakteristiky soulodí při zážehu motoru lunárního modulu a další. Díky zmíněné misi vstoupila NASA do zásadního roku 1969 úspěšně a s opodstatněným optimismem. Je nad slunce jasnější, že bez Apolla 9 by v červenci téhož roku rozhodně nemohla padnout slova o velkém skoku pro lidstvo…