Pověsti jako hra na schovávanou: Jak moc si Jirásek přibarvil dějiny Čechů?

Co je pověst (či legenda), mýtus (či báje) a proč si je lidská společenství vytvářejí? Velmi zjednodušeně lze říci, že pověst má mnohem větší reálný základ než mýtus – na něm nemusí být ani zbla pravdy. Oba žánry jsou ale kolektivními výtvory rodu, kmene či národa a mají zjevnou společenskou tendenci. 

Zrnko pravdy 

I v pověsti se však reálné události posouvají ve směru k víře a jejich výklady se stávají více symbolickými. Pověst tedy podává reálné události v jaksi pokřivené interpretaci založené více na potřebě věřit než na rozumovém poznání. Častý je příběh o historických postavách nebo událostech, jež nelze historicky doložit, ale mohou posloužit jako ilustrace, kterou využívají společenství v zájmu své legitimizace. Pro pověst a nakonec i mýtus je charakteristická jakási „hra na schovávanou“ mezi realitou a jejím pokřiveným obrazem. Přesto zde mnozí hledají něco jiného: přesnou faktografii, logiku, lokalizaci a chronologii, zcela určité ztotožnění bájných postav s reálně existujícími osobami. To se nikdy nepodaří... 

Češi na Řípu, kněžna Libuše a Přemysl Oráč

Jirásek jako odborný historik použil při psaní Starých pověstí českých známé středověké prameny, především Kosmovu Kroniku českou, Dalimilovu kroniku a další rukopisy a legendy, zejména tu Kristiánovu. Při vysvětlování původu českého národa a jeho osídlení českých zemí si nemohl pochopitelně dovolit to co Kosmas. Ten zdůrazňuje, že Češi přišli do neosídlené oblasti, což mělo legitimizovat jejich nárok na toto území. Jirásek věděl, že území nebylo prázdné, proto to nijak neakcentuje. Poukazuje však na jednu z dobových politických tendencí, na potřebu slovanské solidarity, a nezamlčuje dokonce ani údajný důvod stěhování praotce Čecha – vraždu. Po „historickém jádru“ této pověsti pátrají celé generace historiků a archeologů. Ukazuje se to, co bylo možné předpokládat: kolem Řípu první Slované rozhodně nesídlili. Tato místa obsadili až daleko později, zhruba v 9. století.

Některé pověsti jakoby ve zkratce zhutňují další společenský vývoj, zejména potřebu centralizovaného vedení. Takovým nejstarším známým soudcem se stal Krok a jeho nástupkyní jedna z jeho dcer jménem Libuše. To, že se vědma své funkce vzdá a zvolí si za manžela Přemysla Oráče, symbolicky nastiňuje problém rovnoprávnosti žen a mužů. Donutí ji k tomu totiž strana nespokojená s jejím verdiktem ve sporu, který rozhodovala. 

Podle historika Dušana Třeštíka to, že rituálním sňatkem s Libuší získává Přemysl knížecí hodnost, souvisí s nastolování přemyslovských knížat. Pouze kníže posvěcený sňatkem s bohyní totiž mohl provádět obřad orby s jeho ochrannými a plodivými funkcemi tak, aby byl účinný pro celou společnost. Jen tak ji mohl ochránit před chaosem, bídou a smrtí hladem. Tato pověst je tedy vysvětlením existence knížecí moci. 

Důležitý je i motiv věštby. Z předpovědí čerpal český národ posilu a naději i v těch nejhorších dobách, a to zcela nezávisle na tom, zda kněžna někdy skutečně žila, či nikoliv. Tak bychom mohli pokračovat a ke každé pověsti přistupovat „racionálně“, pokusit se ji vysvětlovat, rozebírat, doplňovat a pátrat po jejím původním jádru. 

Jánošík mezi Čechy 

Za zmínku stojí, proč Jirásek zařadil do českých pověstí i slovenskou legendu o Jánošíkovi. Možná mu slovenský hrdina posloužil jako jisté pojítko mezi Čechy a Slováky. Že se jím zabýval z obdobných důvodů, jako se zajímal o bratříky na Slovensku nebo řešil bitvu u Lučence v roce 1451. Koncem 19. století sílilo povědomí o sounáležitosti Čechů a Slováků. Tomáš Garrigue Masaryk vědomě navazoval na koncepci československého národa, jejímiž autory byli v prvních desetiletích 19. století Jan Kollár, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Jirásek tuto myšlenku a její politický potenciál pochopil a propagoval ve svých dílech. Když mu ve starých českých bájích chybělo „něco slovenského“, sáhl po Jánošíkovi. V tom se tehdy projevil jeho cit pro potřeby aktuálního dění a nikoliv jeho ideologizace dějin, jak se mu dnes někdy podsouvá. Bez oné vzájemnosti by byl jen stěží představitelný 28. říjen 1918 a vznik Československa. Na tom nic nemění skutečnost, že myšlenka jednotného národa se v praxi následujících desetiletí neosvědčila.