Postsovětský Taškent: Timurovo kamenné město

Nezaměnitelnou pečeť vtiskla středoasijské metropoli socialistická architektura, jejíž stopy zůstávají dobře patrné i tři dekády po rozpadu Sovětského svazu. Několikaproudý bulvár Šarafa Rašidova vedoucí do centra lemují budovy, které působí jako bez duše. Něco se však přece jen změnilo: Na ikonické náměstí Nezávislosti neboli Mustaqillik Maydoni už neshlíží gigantická socha V. I. Lenina, nýbrž památníky spjaté se získáním nezávislosti na bolševickém impériu. 

Symbolem svobody se stal zlatý glóbus se zvýrazněnou mapou státu: Spočívá na vrcholu pomníku, o nějž se opírá socha sedící ženy s novorozeným dítětem. Opodál hledí s utrápeným výrazem k zemi kamenná Plačící matka a připomíná kolemjdoucím hrůzy druhé světové války, z níž se nevrátilo až příliš mnoho Uzbeků. Jména padlých jsou vyrytá na obřích deskách a vedle hoří věčný oheň k uctění jejich památky. Místo prostoupené silnou symbolikou volí mnozí novomanželé k pořízení svatebních fotografií. Na mírném pahorku se pak tyčí masivní bílá budova Senátu a policisté v zelených uniformách dohlížejí, aby se nikdo nepovolaný nepřiblížil k pásce oddělující park od příjezdové cesty.

Kosmonauti v metru

Zhruba kilometr od náměstí Nezávislosti se rozkládá prostranství věnované Timurovi Velikému, známému rovněž jako Tamerlán. Dostanete se k němu pohodlně pěšky po upraveném bulváru, případně můžete využít podzemní dráhu. Taškentské metro vozí cestující od roku 1977, a je tak nejstarší v celé Střední Asii. Ještě před deseti lety by vás při vstupu prohledali policisté, a pokud by vás přistihli při fotografování, nejspíš byste jim museli ukázat i obsah batohu. Dnes už vás ovšem daleko pravděpodobněji přivítají úsměvem.

Každodenní život v třímilionovém Taškentu, nejlidnatějším středoasijském městě, by se bez páteřní dopravní trasy patrně neobešel. Vlaky jezdí na třech linkách v celkové délce 66 kilometrů a loni přepravily asi 375 tisíc pasažérů za den. Mnozí z nich se však do metra možná vydali jen proto, aby si prohlédli působivou výzdobu stanic. Koneckonců jejich inspirací se stala Moskva, a některé tak připomínají doslova honosné paláce, zatímco jiné vystihují orientální tvář Uzbekistánu. Za zmínku stojí například stanice Kosmonavtlar zdobená portréty sovětských kosmonautů či Alíšer Navoí, pojmenovaná po otci uzbeckého jazyka.

Ikona válečníka

Zvolíte-li přece jen procházku po bulváru, dobře zvažte denní dobu. Zatímco po ránu tam budete jedněmi z mála pěších, kolem oběda narazíte na školáky v uniformách z nedalekého lycea a večer bude v místě nejživěji. Ulici lemují stánky s jídlem a suvenýry, uvidíte řadu malířů prodávajících svůj pohled na svět zvěčněný na plátně a v některé z restaurací můžete posedět nad šálkem čaje nebo talířem šašliku.

Na konci bulváru se otevírá park s jezdeckou sochou již zmíněného Timura. Když středoasijské republiky hledaly po rozpadu SSSR v roce 1991 svou novou identitu, stal se vojevůdce a dobyvatel z přelomu 14. a 15. století kotvou, k níž se upnuly. Osobnost turkického válečníka, jenž se krutými výpady ze Samarkandu pokoušel obnovit slávu někdejší Mongolské říše, se náhle ocitla na piedestalu a v zemi najdete hned tři jeho sochy. Kulisu náměstí dotváří ikonický hotel Uzbekistán, který za předchozího režimu nabízel téměř jediné možné ubytování a dodnes těží ze zašlé minulosti. Dnes však vedle něj stojí moderní kongresové centrum a přes ulici také hotel Hilton.

Oáza v městské džungli

Nejvýznamnější historický komplex metropole představuje proslulé náměstí Hast Imam, vzdálené asi dva kilometry od centra. Když 26. dubna 1966 otřáslo Taškentem zemětřesení o magnitudu 5,2, poničilo především staré čtvrti s prostými domy. Ty, jež stojí v okolí zmíněného náměstí, však vydržely a podávají svědectví o starých časech. „Takto vypadal Taškent před zemětřesením, když tu ještě nebyly žádné výškové budovy,“ popisuje Miša, potomek ruských přistěhovalců, kteří se po rozpadu Sovětského svazu už nevrátili domů.

U Hast Imam můžete okusit život obyčejných Uzbeků: Dvory starých domů utopených v anonymní zástavbě ukrývají malé oázy klidu, kde se vaří doslova kotle zeleného čaje a griluje se šašlik. Okouzlující panoráma čtvrti zahrnuje tyrkysové kopule, tisíce dlaždic s propletenými orientálními vzory, vysoké cihlové minarety i úchvatnou výzdobu, kam oko dohlédne. Na náměstí se dochovala také islámská náboženská škola medresa z 16. století, dnes však bývalé učebny a pokoje pro studenty slouží prodavačům a řemeslníkům.

Doušek z léčivého pramene

Pokud nějaké místo uvidíte snad odkudkoliv z Taškentu, pak je to kupole místního bazaru Čorsu – největšího tržiště ve městě, a dost možná i v celé zemi. Jeho název znamená „čtyři vody“ a odkazuje na křižovatku cest, jež se v místě kdysi potkávaly. Ruch, shon a chaos pod střechou, kudy dovnitř proudí sluneční paprsky a osvětlují vířivý prach, vás doslova vtáhne do centra dění. K dostání jsou tam především potraviny, přičemž určitě nevynechejte obrovskou kruhovou pekárnu s tradičními pecemi na chleba. Místní ho nazývají „non“ a v každém městě připravují trochu jiné bochníky. „Chléb se nikdy nekrájí, vždy se musí trhat rukama,“ upřesňuje prodavač.

Tam, kde končí uličky bazarového světa, vedou schody k proslulé Páteční mešitě se stříbrnými kopulemi. Svatostánek z 15. století prošel v 90. letech rozsáhlou rekonstrukcí a láká především na pramen s údajně léčivou vodou: Vyvěrá hluboko pod zemí a každý z návštěvníků se může napít. Naproti přes ulici stojí další islámská památka, Kukeldašova medresa stará přes čtyři sta let. Podobných budov bývaly po celém Uzbekistánu stovky a nejkrásnější z nich dnes slouží jako ubytovny, restaurace či divadelní sály. Tato však funguje dál a starý učitel v jedné z malých tříd vás rád zasvětí do tajů arabské kaligrafie.