Posrpnový exodus: Největší uprchlická vlna v moderních českých dějinách

Ráno 21. srpna 1968 se občané Československa probudili do úplně nové reality. Šok z pohledu na sovětské tanky a armády „spřátelených“ států zabírající česká a slovenská města byl obrovský, vždyť tomu nebylo ani 25 let, co byla Rudá armáda vítána v zemi jako osvoboditelka. Podle mnoha pamětníků, kteří v následujících měsících opouštěli Československo, byla okupace poslední kapkou, která je přiměla k odchodu z vlasti. Hranice na Západ byly otevřené až do 9. října 1969, zato politická situace v zemi se neustále zhoršovala, a tak se řada občanů rozhodla „volit nohama“ a odejít ze země. Podle zprávy StB z května 1970 odešlo během dvou let celkem 67 873 občanů ČSSR, mezi kterými byli nejen doktoři a inženýři, ale i vojáci, a dokonce 19 příslušníků SNB.

Solidarita s okupovanou zemí

Zásadní roli na relativně snadném opuštění socialistické republiky letech 1968 a 1969 sehrálo několik faktorů. Vedle Brežněvova prohlášení, že odcházet budou jen „kontrarevolucionáři“, kterým měl být povolen odchod okupačními jednotkami, to byly i reformy šedesátých let v Československu a situace ve svobodném světě. Od roku 1963 docházelo v ČSSR k uvolňování v oblasti cestovního ruchu a během pražského jara získalo pas a mohlo vycestovat legálně za hranice země velké množství osob.

Reformní proces v Československu se navíc setkal s pozitivním ohlasem a velkým očekáváním v západních zemích a právě okupace země vojsky Varšavské smlouvy u nich vyvolala velké pobouření a obrovskou vlnu solidarity. Ta se projevila ve formě otevřené náruče neboli benevolentně nastavenými imigračními pravidly pro přicházející „československé uprchlíky“, jak byli tito Češi a Slováci na Západě nazýváni.

Pomoc z Rakouska

Nejzásadnější roli pro otevření hranic na Západ sehrálo Rakousko a především jeden muž – Rudolf Kirchschläger, rakouský velvyslanec v Praze a v letech 1974–1986 spolkový prezident. Rakouská ambasáda v Praze začala po jeho příchodu, i přes opačné nařízení rakouského ministra zahraničí Kurta Waldheima, udělovat víza, kterých vydala v některých dnech až 1 500. Pro mnohé, jako byl sociální demokrat Přemysl Janýr nebo herečka Renata Olárová, to znamenalo možnost legálně opustit zemi a začít za hranicemi znovu.

Stejně jako před dvanácti lety v případě Maďarů zvládla Vídeň i v roce 1968 příliv uprchlíků na výbornou. Pomáhala celá společnost, ať již šlo o vládní i nevládní organizace nebo četné dobrovolníky. Ve Vídni, kde bylo nově příchozích nejvíce, byly zřízeny tábory se stovkami ubytovacích kapacit a uprchlíci zde dostávali zdarma jídlo i menší finanční obnos. Z rakouského hlavního města, kde působily ambasády mnoha západních zemí, pokračovali mnozí dále na Západ, především do Švýcarska, Kanady, SRN, Spojeného království, JAR nebo Austrálie. V samotném Rakousku nakonec zůstalo kolem 11 000 Čechů a Slováků.

Českoslovenští bratranci

Uprchlíkům pomáhaly v Rakousku mnohdy jednotlivci i celé rodiny a Češi a Slováci byli často s odkazem na společnou minulost nazýváni „bratranci“. Pozadu s pomocí nově příchozím ovšem nezůstala ani místní česká menšina. Právě Vídeň byla po Praze na přelomu 19. a 20. století druhým největším českým městem Předlitavska. Podle sčítání z roku 1911 se na území města nacházelo 102 974 občanů, kteří v domácnosti mluvili česky (skutečný počet Čechů byl zřejmě mnohem vyšší). Česká menšina disponovala rozsáhlou sítí škol, spolků a podpůrných organizací. Vznik Československa, perzekuce za 2. světové války a následná reemigrace do vysídleného pohraničí sice menšinu citelně zasáhly, ale stále zde existovala řada sdružení, které začaly přicházejícím nabízet pomoc.

Menšinový tisk vyzýval krajany k peněžitým sbírkám a zároveň nově příchozí informoval o možnostech bezplatného ubytování, získání stravy, lékařského ošetření nebo krátkodobé práce. Redakce českých periodik se proměnily v informační a poradenská střediska. Zástupci menšiny radili také v otázkách získání dokumentů potřebných k pobytu, popřípadě k vycestování do dalších zemí, přičemž rakouský rozhlas denně vysílal řadu oznámení pro uprchlíky v češtině. Pomoc nabízely celé krajanské spolky jako České srdce nebo Sokol Vídeň. Například v 10. vídeňském okrese přetvořil Sokol svoji halu na bezplatnou ubytovnu a stejně se zachoval i Školský spolek Komenský mající na starost místní českou školu. Přitom na individuální úrovni bylo podobných „domácích ubytoven a jídelen“ bezpočet. Pamětníci, kteří prošli uprchlickým táborem Traiskirchen, velmi často vzpomínali třeba na péči pátera Novotného.

Rozhádaná menšina

„Starousedlíci“ si od nově příchozích slibovali rozšíření a omlazení spolkové činnosti. Brzy se ovšem začaly projevovat první neshody. Česká menšina v Rakousku byla totiž od únorového převratu v Československu v roce 1948 rozdělená na dva přibližně stejně velké – ovšem znepřátelené – tábory. Jejich jablkem sváru byl postoj ke komunistickému režimu v Československu. V Rakousku, a především ve Vídni, existovala početná skupina Čechů s kladným postojem k Praze. Ta jim na oplátku nabízela podporu a nejrůznější benefity jako snadnější získání víz. V jejich čele stálo Sdružení Čechů a Slováků v Rakousku, které vydávalo i vlastní týdeník – Menšinové listy. Tato skupina postupně přebírala oficiální čs. stanoviska a nic na tom nezměnilo ani převzetí moci Gustávem Husákem v roce 1969. Nově příchozí se s touto částí menšiny, která ve svých „listech“ později obhajovala normalizaci, pochopitelně nemohli ztotožnit.

Ještě složitější situace panovala ve vztazích posrpnové emigrace s takzvanou demokratickou částí české menšiny, která byla sdružena v Menšinové radě české a slovenské větve v Rakousku. Ta se ostře stavěla proti komunistickému režimu v Praze, což zveřejňovala ve svých Vídeňských svobodných listech, a jejím ideálem zůstávala první republika a udržování odkazu T. G. Masaryka a E. Beneše. Nicméně nově příchozí byli většinou mladí lidé, kteří první republiku nikdy nezažili, a udržování tradic, jako šibřinky, jim bylo cizí. Jejich potřeba rychle získat práci a začlenit se do rakouské společnosti spolu s nechutí se angažovat v menšinových spolcích vedla starousedlíky k přesvědčení, že generace osmašedesátníků je „načichlá komunismem“ a ztratila masarykovské a vlastenecké cítění.

Uprchlíci začali být mnohými považování za „pouhé zlatokopy“, kteří přišli na „zlatý Západ“ jen kvůli penězům a lepší práci. Problém představovaly i obavy před aktivitami agentů StB, kteří měli mezi nově příchozími působit. Paradoxní bylo, že ze stejného důvodu – tedy ze strachu z StB a z možnosti ohrozit rodinu, jež zůstala ve vlasti – odmítali podílet se na menšinovém životě i nově příchozí.

Různá vidění světa

Avšak i posrpnoví emigranti se chtěli setkávat. Kvůli přetrvávajícím neshodám se „starou“ částí české menšiny si založili počátkem sedmdesátých let spolky vlastní. Přední místo mezi nimi zaujal Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, který spoluzaložil a dlouhodobě vedl již zmíněný Přemysl Janýr. Janýrovi, který se vypracoval mezi špičky rakouské sociální demokracie (SPÖ), se podařilo Kulturní klub zařadit mezi přední exilové organizace. Klub se zaměřil jak na pomoc nově přicházejícím uprchlíkům z Československa (mezi něž patřili od roku 1977 i signatáři Charty 77), tak i na pořádání kulturních akcí, které měly velmi často politický podtext – přednáška Anastáze Opaska, autorské čtení Pavla Kohouta, vystoupení Jaroslava Hutky a podobně.

Česká Vídeň se vznikem nových spolků opět rozdělila, tentokrát na třetiny, které spolu příliš nevycházely. V pozadí toho stál nejen generační rozdíl mezi jejími členy, ale podle historičky Jany Starkové i jiné „vidění světa“. Jak zmiňují někteří pamětníci posrpnové emigrační vlny: Kdo přišel po roce 1968 do Rakouska, byl v očích starousedlíků komunista a hospodářský emigrant. Chartisté, kteří přicházeli do Rakouska v rámci nabídky politického azylu rakouským kancléřem Brunem Kreiským, jako byl Pavel Kohout nebo Ivan Medek, se u starousedlíků setkali ještě s větším odmítáním, protože podle nich pomáhali zvrácený komunistický režim sami budovat. Vzájemné antipatie nepomohl překlenout ani takzvaný Volksgruppengesetz neboli rakouský zákon o národnostních menšinách, podle kterého byli Češi ve Vídni označeni za národnostní menšinu s nárokem na finanční podporu. Český poradní sbor při Úřadu spolkového kancléře se kvůli vzájemným neshodám podařilo ustanovit až v roce 1994.

Obroušení hran

Nakonec se ale většina z posrpnové emigrace velmi dobře začlenila do rakouské společnosti a po čase získala i chuť se více angažovat v menšinovém životě. Navíc uvnitř menšiny se vždy našli jednotlivci, kteří se spolu dokázali nejen bavit, ale i spolupracovat. I přes vzájemné výpady ve spolkovém tisku nebyly vztahy mezi jednotlivými členy znesvářených skupin (až na jejich vedoucí funkcionáře) tak napjaté. Nadto rok 1989 opravdu mnohé změnil. 

Zhroucení totalitního režimu v Československu, pád železné opony a otevření hranic na Západ – to vše mělo významný dopad na českou menšinu v Rakousku. Hrany, vyostřené léty vzájemných sporů, se začaly obrušovat. S novou generací Čechů, kteří začali do Rakouska přicházet za prací po otevření hranic v roce 1990, napětí způsobené bipolárně rozděleným světem postupně vyprchalo.