Poslední dny pohanských Slovanů: Co předcházelo zničení Svantovítovy svatyně v Arkoně

Když se řekne „pohanští Slované“, představíme si zřejmě dobu praotce Čecha, Přemysla a Libuše, modly Peruna a Velese a divoké kmeny sjednocené kupcem Sámem v malých vesnicích a na primitivních hradištích. Je to pro nás zkrátka doba „temna“, o níž máme jen minimum písemných zpráv. Právě ona uvádí na dějinnou scénu slovanské kmeny před vznikem prvních státních útvarů na našem území a v jeho okolí. Mluvíme tu přibližně o 6.–8. století, tedy době před vznikem takzvané Velkomoravské říše, která se prezentovala jako křesťanská. Tato dějinná etapa se však od 12. století, kdy byla zničena Svantovítova svatyně v Arkoně, zásadně liší. Slovanské kmeny za tu dobu urazily značnou vývojovou cestu, přestože si zachovaly víru svých předků.

Od model k chrámům

Zásadní rozdíl byl i v podobě a vnímání samotného pohanského kultu. V „temné“ době uctívali Slované své bohy v posvátných hájích a drobných přírodních svatyních vyzdobených jen ohni, prastarými stromy a nevelkými dřevěnými sochami bůžků, které se daly v případě potřeby snadno přestěhovat jinam. Prostor svatyně vymezovala buď nějaká přírodní proláklina, skály nebo dřevěné kůly. Kontakt s bohy zprostředkovával samotný kníže, který byl také hlavním knězem kultu – ostatně podobnost slov „kníže“ a „kněz“ ve většině slovanských jazyků není náhodná. Na rozdíl od keltských druidů kult nebyl oddělen od světských vládců kmene.

Když se naopak podíváme na Rujánu ve 12. století, uvidíme pevně organizovanou církev s obrovským (byť stále dřevěným) centrálním chrámem v Arkoně a obří sochou Svantovíta coby hlavního slovanského boha. Kam se ztratili Perun, Svarožic a Svarog? Jak je možné, že hlavní kněz měl v podstatě větší moc než samotný král Ránů (obyvatel Rujány) a bylo mu podřízeno tři sta dobře ozbrojených jezdců, kteří měli ochraňovat Svantovítův chrám? Abychom tento vývoj lépe pochopili, je třeba se vrátit v čase o několik století do minulosti.

Z Retry do Arkony

Není zřejmě náhoda, že počátkem 12. století začal stoupat význam Rujány a její hlavní svatyně v Arkoně, která zřejmě vystřídala Retru jakožto náboženské centrum všech zbylých pohanských Slovanů v Polabí a Pobaltí. S dobytím Retry totiž nejspíš padl (nebo minimálně ztratil své původní nezávislé postavení a postupně se nechal christianizovat) i kmenový svaz Luticů. Nějakou dobu ještě vydrželi Obodrité mezi Vagrií (dnešní pomezí Šlesvicka-Holštýnska) na západě a ústím Odry na východě, kde víme o svatyních bohů ve Štětíně a také ve Wolinu ležícím dnes na hranicích Polska a Německa.

Centrum Obodritů se od 9. století nacházelo v takzvaném Starigardu (dnes Oldenburg) ve Vagrii nedaleko Baltského moře. Původně zde stála pohanská svatyně, která se však od roku 934, kdy panovník Obodritů přijal křest, změnila v hradní chrám. Necelé půlstoletí se zde drželo křesťanství, než přišla roku 983 pohanská reakce. Víra v jediného boha se sem skrze založení biskupství vrátila až roku 1060.

Tím je ve zkratce definován hlavní problém Obodritů – v podstatě neustále se zmítali mezi křesťanstvím a pohanstvím. Snad právě proto vzniklo nové náboženské centrum na ostrově Rujána, který byl prakticky ze všech stran chráněn mořem, takže jeho dobytí se jevilo jako velmi obtížné. Navíc na něm sídlil kmen Ránů, jenž zřejmě nepatřil do obodritského kmenového svazu.

Radegastův nástupce

Ve 12. století tedy nastala situace, kdy Obodrité, tvořící početně největší skupinu zbylých Slovanů setrvávajících ve své původní víře, jezdili hledat věštby a provádět oběti na okrajovou Rujánu, kde vyrostlo chrámové „město“, z nějž nejvíce vynikal veliký chrám boha Svantovíta. Ten se svou funkcí až nápadně podobal Radegastovi z Retry.

Věštby probíhaly za pomoci posvátného koně, jenž měl u Svantovíta bílou barvu a jezdil na něm hlavní kněz. Zvíře překračovalo řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, podle čehož se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Božstvo se vyznačovalo válečnými atributy, které vedle zmíněného bělouše představoval ještě velký meč, sedlo a udidlo. Oře prý kromě kněze osedlával i sám Svantovít, který na něm podle víry Ránů měl podnikat noční výpravy, což se poznalo podle toho, že kůň byl ráno zpocený a postříkaný blátem, ač měl být celou noc zavřený ve stáji.

Svantovít měl i hospodářské atributy, protože Slované byli převážně zemědělci a kladli mimořádný důraz na plodnost a úrodnost. Proto se v Arkoně každý podzim odehrával prastarý rituál s indoevropskými kořeny, známý a popsaný na mnoha místech Evropy.

Po sklizni se uspořádala slavnost, při níž se upekl obří koláč. Za něj se schoval hlavní kněz a ptal se ostatních: „Vidíte mě?“ A oni mu odpovídali: „Nevidíme!“ Nato kněz řekl: „Kéž byste mě i příští rok neviděli!“ Velikost koláče pak měla symbolizovat i množství sklizené úrody. Samotná hlavní socha Svantovíta třímala v jedné ruce takzvaný roh hojnosti, který se na podzim naplnil vínem a podle toho, kolik se ho v něm do jara udrželo, se pak věštila úroda vína pro příští rok.

Vládl kněz, nebo král?

Kult organizovaný kolem Svantovítova chrámu byl ještě lépe organizovaný a zřejmě i mocnější než dřívější organizovaná úcta k Radegastovi v Retře. Není divu, že kronikář Helmold z Bosau napsal: „Ještě za našich časů nejen vágerská země, ale všechny slovanské končiny sem posílaly každý rok dávky, protože vyznávaly, že je to bůh bohů.“ Z fungování kultu pocházela prakticky veškerá moc Ránů a je pochopitelné, že slovo velekněze mělo v mnoha směrech větší váhu než slovo rujánského krále, což výslovně zmiňuje i Helmold z Bosau. Podle toho někteří badatelé usuzují, že na Rujáně panovala takzvaná teokracie (vláda kněží), ale spíše to vypadá, že tam přes veškeré náběhy k ní měl světskou správu pevně ve svých rukou král, který si dokázal vymezit a udržet vlastní pole působnosti.

Přes výše zmíněné bylo s faktickým vlivem kněží nutné počítat – disponovali totiž vojskem o třech stovkách jezdců, kteří zřejmě byli dobře vyzbrojeni a vycvičeni. Jejich úkolem bylo udržovat pořádek, střežit Svantovítovy poklady a samozřejmě chránit chrámové město před vpádem nepřátel, k čemuž mohlo při obklopení křesťanskými státy kdykoli dojít. Do samotné Svantovítovy svatyně v chrámu byl vstup zakázán všem kromě samotného velekněze, a i on musel vstupovat pouze se zatajeným dechem, přičemž pro každé nadechnutí se musel vracet ke vchodu.

Vlídní a pohostinní Slované

I u rujánského náboženství můžeme pozorovat zjevnou inspiraci křesťanstvím. Svantovítův kult natolik převyšoval ostatní bohy (kteří nadále existovali v jakémsi „vedlejším“ postavení), že se stal symbolicky téměř vševládným. Zajímavé je rovněž pojetí morálky ve společnosti spočívající v péči o chudé a slabé jedince. To si spojujeme především s křesťanstvím, zatímco pohané v tomto směru spíš zaostávali. Přesto kněz Helmold z Bosau píše: „Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Jsou totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností.“ Jistěže v tom hrála velkou roli i tradiční slovanská úcta k předkům, ale pořád jde o zajímavý sociální úkaz.

Abychom však Rány příliš nechválili, stále museli živit své bohy krvavými oběťmi. „Kromě rozličných jiných obětí měl kněz někdy ve zvyku obětovat člověka – křesťana – a tvrdil, že v krvi takového člověka mají bohové obzvláštní zalíbení.“ Jakkoliv mohou taková slova od křesťanského duchovního Helmolda znít tendenčně, o občasném obětování křesťanů (a zejména jejich kněží) Svantovítovi nemůže být pochyb. Vychází to jednak z dlouholeté slovanské tradice, jednak ze vzájemné řevnivosti obou náboženství…