Poodhalená hadí tajemství: Hostiny a půsty hadích siláků

Hadi škrtiči jedí jen třikrát až pětkrát do roka. „Představte si, že byste na posezení snědli 140kilový cheesburger a přitom byste neměli ani ruce ani příbor. A že byste se takhle najedli na čtyři měsíce dopředu,“ přibližuje americký herpetolog Harry Greene výkony evolučně starších hadů.

Škrtiči vynikají ve dvou směrech. V dobách půstu jsou přeborníky v šetření energií a dokonce si za tím účelem na čas přebudují vlastní organismus. Jakmile ale spolknou své obří sousto, utlumenou látkovou výměnu bleskurychle nastartují a donutí orgány ke špičkovým výkonům.

Utlumit vše nepotřebné

Hladovějící krajta setrvává po většinu času v klidu a šetří silami. Ve snaze o maximální úspornost redukuje i nároky orgánů běžících „naprázdno“. Například sliznice střeva má poměrně krátkou životnost a musí se permanentně obnovovat. Neustálé dorůstání nových buněk ale vyžaduje živiny a energii. Velcí škrtiči si proto nechávají střevní sliznici zcela atrofovat.

Podobnou „řízenou degeneraci“ prodělávají i další orgány. Například svalovina srdce výrazně ochabuje. Hadovi to nevadí, protože se nehýbe a jeho nároky na krevní oběh jsou minimální. Střevo, srdce, játra a ledviny sice tvoří jen osminu celkové hmotnosti hadího těla, ale i v naprostém klidu padne na jejich provoz plná čtvrtina celkové spotřeby energie. Energetické úspory na jejich provozu jsou tedy pro hada významné.

Kyseliny a zásady v jednom těle

Když had polapí kořist a začne ji polykat, fungování jeho organismu se od základů změní. Najednou potřebuje všechny své orgány ve špičkové formě. Mobilizuje proto poslední tělesné rezervy a využívá je k urychlené regeneraci atrofovaných tkání. Podává přitom neuvěřitelné výkony.

Kupříkladu hmotnost střevní sliznice se během pouhých 24 hodin znásobí dvaapůlkrát. Jemné mikroskopické výběžky na povrchu střevních buněk, tzv. mikroklky, narostou za stejnou dobu na šestinásobek své původní délky a zcela zásadně tak zvýší celkovou plochu střeva využitelnou pro vstřebávání živin.

Pro trávení kořisti potřebuje hadí žaludek obrovské množství kyselých žaludečních šťáv. Had si pomáhá tím, že převádí ve velkém kyselé ionty z krve do žaludku. Koncentrace těchto iontů naroste v žaludečních šťávách během necelých dvou dní milionkrát a původně „neškodné prostředí“ se mění na silnou žíravinu. V krvi je kyselých iontů nedostatek a hadovi hrozí, že mu v žilách bude kolovat roztok louhu. Žádný jiný tvor by takový nápor na rovnováhu iontů v těle neustál a zásaditá reakce krve by ho na místě zabila. Had si ale udrží reakci krve pod kontrolou a snáší odliv kyselých iontů z krve bez zjevné újmy na zdraví.

Neuvěřitelný start organismu

Drastických změn nastartovaných v hadím organismu trávením je mnohem víc. Koncentrace krevního cukru glukózy stoupá na dvojnásobek stejně jako koncentrace mastných kyselin. Koncentrace inzulínu naroste čtyřicetinásobně a koncentrace tuků v krvi se zvýší 160krát. Tento tuk nepochází z natrávené kořisti. Had jej mobilizuje z tělních zásob tuku, který si udržuje i během hladovění jako železnou energetickou rezervu pro okamžiky naléhavé potřeby. Tuk z dvojice tzv. tukových těles využije jako zdroj energie pro regeneraci hladověním zesláblého organismu.

Všechny tyto procesy kladou vysoké nároky na krevní oběh, ochablé srdce proto musí velmi rychle zesílit. V jeho buňkách startuje masová výroba bílkovin potřebných pro svalové stahy. Během 48 hodin jich přibude tolik, že se hmotnost srdce zvýší o 40 %. Podobně se posilují a zvětšují i další orgány v těle. Žaludek, játra a slinivka musí zvládnout nároky spojené se samotným trávením. Srdce, plíce a ledviny posilují, aby had vydržel celkovou námahu spojenou s trávením.

Trávení v nehybném trysku

U hada, který spolkl kořist, stoupá asi pětačtyřicetkrát intenzita látkové výměny. Na první pohled to na hadovi není vidět. S kořistí v útrobách se odplazí do ústraní, kde se stočí do klubíčka, jak jen mu to deformované tělo dovoluje. Jediný životní projev, jenž je na něm patrný, je hluboké dýchání. Ve skutečnosti ale hadí organismus pracuje na plné obrátky.

Rozdíl v intenzitě látkové výměny u hladovějícího hada a u hada krátce po spolknutí kořisti je srovnatelný jen s nárůstem metabolismu u koně, který se z klidu rozběhl do plného trysku. Kůň snese tak enormní zátěž jen pár minut. Had udržuje látkovou výměnu na maximálním výkonu po dobu dvou týdnů. Had tedy jako kdyby čtrnáct dnů běžel tryskem, ale přitom se nehne z místa. Po dvou až třech týdnech vyloučí zbytky nestrávené potravy a upadá až do dalšího lovu do úsporného klidového režimu.

Plazení, posouvání a hadí pružiny

I bez končetin zvládá had hned několik různých technik pohybu. Nejběžnější je u hadů plazení v kličkách. Had se při něm opírá o podložku šupinami na břišní straně těla a vlnivým pohybem se posouvá vpřed. Tímto způsobem vyvine nejvyšší rychlost. Stejně se hadi pohybují i ve vodě, ať už patří k suchozemským druhům a dostali se do vodního živlu nedopatřením, nebo jsou to zástupci druhů, které spojily svůj život s vodou natrvalo.

Velcí a těžcí hadi, jako jsou krajty, hroznýši nebo anakondy, se pohybují i přímočaře. Podobají se přitom gigantickým housenkám nebo žížalám. Had posune kůži na břiše kousek vpřed, opře se o podklad břišními šupinami a pak se přitáhne „zbytkem“ těla. Hadi pohybující se na sypkém podkladu, například po dunách jemného pouštního písku, vytvoří na těle smyčky jako při tradičním plazení, ale posouvají se do strany. Pohybují se bokem napřed a kloužou přitom po písku s překvapivou elegancí a jistotou.

Ve větvích stromů připomíná někdy pohyb hadího těla pružinu nebo harmoniku. Had vytvoří v přední části těla vodorovně položenou kličku a z ní pak zvedá hlavu. Klička se narovnává podobně jako závit uvolněné pružiny a had tak dosáhne na výše položenou větev.

Když se had svléká

Hadi rostou po celý život a kůže jim je po čase malá. V procesu označovaném odborně jako ekdyze se stará pokožka uvolní a had ji obvykle v jednom kuse svlékne. Výjimku tvoří chřestýši, kterým zůstává na konci ocasu z každého svlékání malá část. Vzniká tak dobře známé chřestidlo, s jehož pomocí vydává had výstražný zvuk. Třesení koncem ocasu u chřestýšů patří k nejrychlejším svalovým pohybům mezi obratlovci. Chřestýš západní (Crotalus atrox) třese svým chřestidlem až stokrát za vteřinu a vydrží to nepřetržitě i několik hodin.

Počet článků chřestidla není spolehlivým vodítkem pro určení stáří chřestýše. Mladí chřestýši rostou rychle a svlékají kůži i jednou za dva měsíce. Starší hadi svlékají kůži méně často. Někdy se jim ale odloupne konec chřestidla a pak to vypadá, že absolvovali méně ekdyzí, než odpovídá skutečnosti.